|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Žebráci v Praze
Autor: Tina (Občasný) - publikováno 3.11.2001 (13:44:05)
|
|  |
Žebráci v Praze
Jsou vidět všude, klečící se skloněnou hlavou nebo stojící u chodníku s mlčenlivými tvářemi a kloboukem před sebou. Občas se nad nimi někdo slituje a něco jim do něj hodí anebo do nich jen tak strčí stejně jako kluk, který před mýma očima jednomu z nich vyrazil z ruky čepici plnou mincí. Někdo nad nimi naopak mávne rukou. Žebráci v Praze, kdo jsou a jak vlastně žijí?
S jedním z nich sedícím na lavičce na Národní třídě nebylo vůbec těžké se seznámit. Jmenuje se Milan a poslední dobou se živí žebráním. Pro obnos padesáti korun by udělal cokoliv, co by bylo v jeho silách, jak sám uvedl. Po krátké rozmluvě se dohodneme, že mi za malý obnos ukáže, kde bydlí. Za chvíli už společně kráčíme k místu pod mostem, kde se skrývá jedno z jeho dočasných útočišť. Přecházíme přes Karlův most pozorováni zvědavými turisty, které na malý okamžik vytrhneme z pozorování panoramat Prahy. Když přejdeme kolem nich, opět se vrátí ke svému předešlému výhledu a my scházíme na nábřeží, kde má Milan svůj přístřešek. Na zemi má rozprostřenou deku a kus plachty rozprostřené na několika železných tyčích. U ní má v prázdné krabici uložené své hygienické potřeby, drátěnku a kousek Jaru v lahvi. Podle jeho slov přežil pod mostem i minulou zimu, která byla zlá. Na otázku, kde se myje, pokrčí rameny a ukáže na špinavou Vltavu před námi. Po této odpovědi mi přeběhne mráz po zádech, nedokáži si představit, že by si mohl vůbec někdo v tak kalné vodě jen smočit ruce. Na otázku sociálních dávek kroutí hlavou, několikrát se o ně pokoušel bez úspěchu. Vždy mu něco chybělo, většinou doklady, anebo peníze na jejich zařízení. Místy se odmlčí, zasní se a pak pokračuje v mluvě dál o svých zážitcích.
Jsou jich stovky v Praze, možná tisíce v celé republice. Lidi bez přístřešku a jakýchkoliv finančních prostředků. Proč se vlastně dostali do této situace? Na tuto otázku jsem se zeptala jednoho z nich sedícího na lavičce na hlavním nádraží.
,,Opustila mě manželka, vyhodili mě z práce a pak mě vyhodila z bytu i vlastní dcera. Chvíli jsem bydlel u známého, ten mě taky pak z bytu vykázal:“
,,Proč?“ Ptám se ho.,,Nevím,“ kroutí hlavu muž, ,,myslel jsem si, že je to můj kamarád.“ Pak střídavě bydlel v jednom squattu a v opuštěném vraku a teď přespává na lavičkách na hlavním nádraží. Může tento muž a desítky jiných za to, že dopadli jako lidé bez domova? Nebo se stali jen obětí nešťastné souhry náhod? Existuje vůbec postih za žebrání?
Podle vyhlášky Magistrátu hl.m Prahy mají pražští žebráci zakázáno zdržovat se na veřejných místech v centru jako je třeba Náměstí republiky, Celetná ulice a v prostorách metra, přičemž žebrání je považováno za činnost nežádoucí, narušující veřejný pořádek.
Přesto si jich podle jejich slov nikdo nevšímá a oni sami žádná omezení nepociťují, ani o nich neví. ,,Policie ani úřady se o nás nezajímají, jen když někdo z nás někde usne nebo spadne únavou, tak si jej někdo všimne.“ Vypovídá jeden z mužů z dlouhými vousy a koženým kabátem, pro něhož se hlavní nádraží stalo druhým domovem. ,,Mirek dnes tady není“, pokračuje zastřeným hlasem a přitom máchá rukou před obličejem, ,,byl na tom už dost špatně, zesláblý hlady upadl na dlaždice před procházející hlídku. Odsunuli jej stranou, zkontrolovali, jestli není mrtvý a dál se o něj nestarali. Museli jsme mu dát napít vodky, aby se vzpamatoval, ale ani to mu moc nepomohlo. Pak jej odvezli do nemocnice.“ Podle jeho slov bezdomovci nepijí alkohol, protože jsou na něm závislí, jak si většina lidí myslí, ale proto, že lépe zapomenou na hlad a svou životní situaci.
Mají tito lidé vůbec nějakou naději nebo představu o budoucnosti? Na to odpovídá jeden z nich, který uprostřed rozhovoru vstane a ukáže obvázaným prstem ven přes sklo haly.,,Věřím, že se vrátím domů k manželce, která mě vyhodila, a budu zas bydlet s ní a svými dětmi. Nikdy nedopadnu jako tamti, který nemají před sebou žádnou budoucnost,“ skončí a významně kývne hlavou ke skupince nejspíš rumunských běženců. ,,Víte,“ řekne tajemně a ztiší hlas, ,,občas to vidíme, všichni tam vzadu na obzoru,“ ukáže prstem k obloze, ,,dává nám to sílu.“ Když se podívám směrem, kterým ukazuje, nevidím však nic jiného než shluk mraků na tmavé obloze.
|
|
|
