|
KAPITOLA I
Ranvej
Přestože ráno bylo hodně mrazivé, vzlet toho letadla přilákal poměrně dost veliký zástup lidí. Tento rok byl vůbec nějak chladný, i když byla už půlka května stále často pršelo a foukal studený a hlavně nepříjemný vítr. Letiště bylo kromě toho situováno na hodně odlehlém místě, kolem byly akorát husté lesy. Vypadalo to tu spíše jako na nějaké velmi dobře ukryté vojenské základně, kde právě probíhá den otevřených dveří. Všichni lidé vypadali hodně nervózně. Byli tady zástupci všech generací – od nemluvňat, které jejich maminky chovali v náručí, až po stříbrné starce s vousy po paty. Zdálo se, že všichni jako by ani nevnímali nepříjemné počasí.
„Zajímalo by mě, jestli to vůbec má nějaký smysl, čekat tady,“ prohlásil muž v nejlepších letech, s vlasy staženými do koňského ohonu a s dakotským přízvukem, „kdoví, jestli se mu vůbec dneska bude chtít vyletět.“
„Já věřím, že ano, bylo to přece v novinách, nemusíš být hned tak skeptický,“ reagovala na jeho poznámku pravděpodobně jeho žena, blondýna se zelenýma očima.
„No dobře…hele, jenom si myslím, že takový člověk, jako je Lindberg, na takový podnik prostě nemá,“ prohlásil ten Dakoťan, a když uviděl nesouhlasný výraz v tváři své ženy, ještě dodal: „Moc dobře víš, že znám Charlese od střední školy. Nikdy nebyl z průbojných.“ Jeho žena se s ním už nechtěla dál hádat, a tak radši přešla jeho charakteristiku Charlese Lindberga bez komentáře.
Vtom se zraky všech přítomných stočili k hangáru, z něhož konečně vyjíždělo letadlo. Jmenovalo se Spirit Of St. Louis a v jeho pilotní kabině seděl malý sympatický člověk v kapuci a nervózně se usmíval. Přátelsky mával lidem stojícím okolo ranveje a připravoval se na vzlétnutí.
Mezi přihlížejícími mával i Dakoťan a jeho žena. „Máš pravdu“, řekl zničehonic ten muž a obrátil se ke své ženě, „on to zvládne.“ Blondýna se jen usmála.
KAPITOLA II
Revizor
Charles Lindberg, osamělý ve svém letounu, stále nabíral výšku. Nakonec byl zřejmě na přijatelné hranici, a tak letadlo vyrovnal a užíval si výhled z pilotní kabiny. Brzy však pod sebou viděl už jen nekonečnou vodní plochu a mírně poklesl, aby si mohl lépe prohlédnout oceán. Když se však otočil na místo vedle sebe, někdo tam seděl.
Byl to starší muž, ale moc přes padesát neměl. Měl málo vlasů, ale plešatý nebyl. Měl na sobě dost směšný fialový cylindr, vestu se zavěšenými zlatými hodinkami a šmolkově modrý frak. Dojem, který se pohyboval někde mezi bláznem a klaunem, ještě umocňovala jednoduchá dubová hůlka, kterou její majitel hrdě třímal v ruce. Lindberg nejdříve myslel, že se mu to všechno jenom zdá. Ale pak chytře usoudil, že o někom takovém se mu nezdálo ani v těch nejhorších snech, a tak toho muže oslovil: „Prosím vás, jak jste se sem dostal?“
Odpověď přišla vzápětí: „Přiletěl jsem.“ Z hlasu byl patrný silný ruský přízvuk.
„Odkud?“
„Z nebes.“ Charlesovi ten chlap někoho strašně připomínal.
„A kdo vůbec jste? Mám pocit, že jsem vás už někde viděl.“
„To je možné. Jmenuji se Nikolaj Vasiljevič Gogol.“
Letadlo se povážlivě zakymácelo. To Lindberg na chvíli ztratil kontrolu nad ovládacím zařízením. Nakonec ho nenapadla lepší otázka, než tato:
„Jak to, že umíte anglicky?“
„Po smrti se člověk naučí leccos,“ konstatoval ruský klasik a sám se zasmál vlastnímu vtipu.
Lindberg na to neměl co říct. Po chvíli se otázal: „Proč jste pálil své spisy?“
„Jo, to jsem asi bláznil. Vyléčili mě z toho až v Pekle. Ani byste nevěřil jak se dá skvěle s tím Vergiliem pokecat. Jinak, budeme si tykat?“
Lindberg vypadal, jako by ho právě někdo probudil chrstnutím vědra vody do jeho obličeje.
„Charles,“ řekl vyčerpaně, „mám pocit, že asi brzo půjdu do Pekla. Taky totiž začínám bláznit. Kromě toho bych si také rád promluvil s Vergiliem.“
Gogol se usmál: „Prodal jsem mu pár svých cylindrů. Byl z nich absolutně nadšený. Tvrdil, že celý život a dokonce i celou smrt pořád jenom nosí tógu a že už se těší, jak se v cylindru ukáže Ptolemaiovi, ten že se mu minule chlubil, že dostal boty od Tomáše Bati.“
Tak teď se Lindberg opravdu rozesmál. „A pak že v Pekle je zle. Vždyť podle toho, co mi říkáš je tam celkem veselo.“
„Jak kdy.“ Gogol se na chvíli zamyslel. „Čte vlastně někdo moje knížky?“
„Myslím, že Revizor je jedna z nejpopulárnějších knih a her vůbec.“ Charlesovi však na duši ležela jedna otázka, ale bál se ji vyslovit. Nakonec se přece jen odvážil: „Kde vlastně teďka jste?“
„V nebi, Charlesi.“
Letce zaplavila vlna zvědavosti: „A jak to tam vypadá?“
Když spisovatel uviděl Lindbergův zájem, usmál se a prohlásil: „Přece tě nepřipravím o to překvapení. Jen ti mohu říct, že je tam spousta lidí, do kterých bys nikdy neřekl, že se tam dostanou. Nebe nezná vyvolených. Gogolovi se rozzářili oči. „Nebe nezná vyvolených – dobrý nápad na název románu – mohl bych snad napsat…ale nemůžu.“
Lindberg se podivil. „Vy nemůžete psát?“
Gogol vypadal nešťastně. „Ne, nemůžu v podstatě nic. No nic tak ten titul přenecháme někomu jinému. Ach jo, vlastně už vím, kdo to napíše.“
„Vy znáte budoucnost? A kdo ho napíše?“
„Remarque.“
„Neznám.“
„Ani nemůžeš. Za dva roky vydá svůj první román.“
Lindberg se zamyslel. Pak povídá: „Proč jenom mrtví znají budoucnost?“
„Protože ji jako jediné bytosti nemohou ovlivnit. Charlesi, žádná daná budoucnost neexistuje. Můžeš se teďka rozhodnout, že strhneš letadlo do oceánu a já do poslední chvíle nebudu tušit, co děláš. Mrtví jenom umějí cosi vycítit - to je vše.“
Chvíli bylo ticho. Pak se Gogol zeptal: „Mohl bys pro mě udělat dvě věci, Charlesi?“
„Pokud to bude v mých silách…“
„Neříkej o mě nikomu! Třeba jim navykládej, že si měl hulacanice…no, nebo tak nějak to bylo, co vymyslel ten chlap…“
„Myslíš halucinace, Nikolaji?“
„Asi jo, to co vymyslel ten Němec, psycholog…“
„Sigmund Freud?“
„Ano. No zkrátka jim o mě neříkej.“
„Můžeš se spolehnout. A ta druhá věc?“ , ptal se dále Lindberg.
Gogol náhle vypadal vážně. „Podívej se 21. února 1952 k nebi, prosím tě, Charlesi. Bude tomu tehdy 100 let…“
„Ode dne, kdy jsi…“
„…odešel.“ , doplnil rychle Gogol, „ Protože na světě, v nebi ani v pekle není bytost, která by mohla říct, že umřela.“
Když se Lindberg nalevo, místo, kde seděl velký Rus už bylo prázdné. Snížil výšku, vyklonil se z okénka a kochal se pohledem na nesmírnou vodní plochu.
KAPITOLA III
Polysvět
Pomalu se stmívalo a Lindberg si vychutnával pohled na zapadající slunce. Bylo to něco nepopsatelného – platinová žlutá se procházela po mořských příbojových vlnách, slunce se bavilo s červánky, ta konfrontace byla zkrátka úchvatná. Letec se ještě pořád nevzpamatoval z prvotního zážitku s ruským spisovatelem. V jeho mysli se rvali dva protichůdné pocity: jeden mu vytrvale bušil do hlavy a přitom na něm řval cosi v tom smyslu, že větší kravinu, než že by mrtví vstávali z hrobů ještě neslyšel. Druhý, umírněnější mu naopak klidně domlouval, že by se neměl chovat jako hlupák, a že by se měl místo fabulací soustředit radši na řízení svého aeroplánu. Přestože ani jedna z hemisfér jeho mysli si absolutně nepřipouštěla, že Gogol mohl zmateného Lindberga navštívit, sám Charles té verzi nejvíce věřil. Vždyť ho přece viděl!! Vždyť s ním PŘECE MLUVIL!! Tak jak by nemohl existovat? Bum! To dostal facku První pocit. Ale hned se vrací zpět:
POCIT1 (naštvaně): Vcelku ti ještě nedošly dvě věci: necítím bolest a žádný Gogol nežije.
CHARLES (křičí): TAK S KÝM JSEM TO, ZATRACENĚ, MLUVIL?
POCIT2 (klidně): Mluvil jsi sám se sebou.
CHARLES (vydechne): Nejsem přece pako. A kromě toho, kdo to teda seděl vedle mě?
POCIT1: Pocit 2
POCIT2: Pocit 1
CHARLES: To se nemůžete ani dohodnout?!
POCIT1 (zkroušeně): Má právo na sklerózu. Jsem už starý.
CHARLES (jízlivě): To máš pravdu. Mám pocit, že jsi mě otravoval už v minulém životě.
POCIT2: Nějaký je?
POCIT1: Jasně, že jo. Já jsem třeba byl Pocitem u jednoho bohatýho chlápka v Rumunsku…
Po této konverzaci bylo Lindbergovi zcela jasné, že ani jeden z jeho pocitů vedle něj neseděl a že, ačkoli to bylo nesmyslné, pravděpodobně mluvil opravdu s Gogolem. „Nechte toho,“ uzavřel letec jejich hádku a opravdu oba pocity ztichly. Během toho, co mluvili, slunce už téměř zapadlo, poněvadž na obzoru bylo možno spatřit jen tenkou teplou čárku. Lindberg se kochal pohledem na poslední zbytky žluté záře a na Gogola už nemyslel.
***
Charles už skoro usínal, když mu někdo poklepal na rameno. První myšlenka, která ho napadla byla, že ten někdo mu zachránil život, protože kdyby takhle řídil ještě chvíli, asi by skončil v oceánu. Poté, co stabilizoval svůj letecký kurs, rozhlédl se po svém aeroplánu, ale nikoho neviděl. „La belle dame sans merci,“ ozvalo se poměrně lámanou francouzštinou, v níž Charles v první vteřině zaznamenal jakýsi podivný přízvuk. Lindberg ztuhl. Nikoho neviděl.
„C´est impossible,“ ozvalo se tímtéž jazykem, „To si mně ani nevšimnete?“ Vtom ho pilot spatřil. Seděl vedle něj na sedadle pro spolucestujícího a vypadal upřímně řečeno dost podivně. Měl ošumělý klobouk a velmi malé korálkové, nějak smutně vypadající oči a pod nosem tenký napomádovaný knír. Jinak ve přesně padnoucím fraku mu to velmi slušelo a také kalhoty měl určitě šité na míru. Bylo s podivem, co všechno stačil Lindberg při slabém světle žárovky na cizinci zaznamenat.
„Kdo jste?“ vyjel na svého spolujezdce dost nepříjemně letec, „a jak jste se jsem dostal?“
„Jmenuji se Wilhelm Kostrowicki a spadl jsem tady. To víte, taky nejsem nadšený, že jsem trefil zrovna do vašeho letadla. Původně jsem se chtěl podívat do Paříže.“
„Tak to můžete letět se mnou.“ Charles vypadal, jako by ho přejel parní válec.
„Odkud že jste to spadl?“ Letcova první otázka.
„Z višně,“ řekl Wilhelm pobaveně, „vsadím se, že vaše další otázka bude ‚Někde jsem vás už viděl. Kdo jste?‘“
„Asi jste se přecenil“, zasmál se Lindberg, a nevěnoval Kostrowickému ani pohled, „v životě jsem vás neviděl a ani jsem o vás neslyšel.“
„Možná jste ale někdy slyšel něco Guillarmovi Apollinairovi.“
Charles vypadal zaraženě. „Možná vás zklamu, ale pořád ještě nic.“
„No dobře,“ řekl neznámý, „vyjdu s barvou ven. Nechtěl jsem se podívat se do Paříže, chtěl jsem spadnout přímo na tohle letadlo.“
„A proč?“
„Protože jsem chtěl vidět jak o mě lidé tolik let od té doby, kdy jsem tady skončil.“
„Jak skončil?“ řekl Lindberg, teď už rozzlobeně, „Mluvíte absolutně zmateně. Vysvětlete mi to, protože já už asi fakt začínám bláznit!“
„Odešel. Jasné?“
„Odešel…“, Charles si hned vzpomněl na to, co mu říkal Gogol, „věřil byste, že jste dneska už druhý člověk, který mi říká, že odešel? Mám pocit, že tady mám společnost mrtvých.“
„Odešlých.“
„Vysvětlete mi radši, co tu děláte.“ Lindberg se rozhodl, že se uklidní. Snažil se soustředit na řízení, ale stejně se zájmem poslouchal. A dobře udělal.
„Chtěl jsem vědět, co si o mě myslí lidé v roce 1998. Je tomu totiž přesně 80 let…“
„Je rok 1927,“ vydechl Lindberg.
„Mondieu…Pardone moi… Promiňte, já … jsem si nějak spletl rok..Adieu, Bon Soir, šťastný let…a tak…“. Apollinaire se jemně rozplynul v obláčku kouře.
„Byl divný,“ Charles se usmál, „ne že by tedy byl Gogol normální… ale tady ten…“ Pilot se zamyslel.
„Jak to říkal? Guillarme Apollinaire? To jsem opravdu v životě neslyšel…“
KAPITOLA IV
Přílet
21. května bylo na pařížském letišti už spoustu lidí. Zástupy čekaly na přílet člověka, o němž už došly zprávy, že jako první lidský tvor na světě překonal Atlantský oceán. Pařížské žurnály chrlily zprávy jako o závod, lidé se strkali v neuspořádaných vlnách, zajímavě obtočených kolem letištní dráhy.
Konečně někdo uviděl na obloze malou černou tečku, která se rychle přibližovala. Když ji spatřili i ostatní, propuklo mezi nimi nadšení, které se postupně měnilo v obrovský jásot, řev. Na všech lidských tvářích zářil široký úsměv, když kola Lindbergova letadla dosedala na ranvej. Vytáhli ho skoro polomrtvého. Ale protože Charles Lindberg měl vždy silný kořínek, rychle se z toho dostal. Když ho v New Yorku vítaly čtyři miliony lidí, vzpomněl si na Gogola i na toho podivného mužíčka s knírem.
|
