Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Na křídlech ptačích
Autor: selbst (Občasný) - publikováno 24.5.2006 (05:00:00)
 

        

 

 

   Za necelý měsíc jí mělo být osmnáct let. Byla ztělesněním přirozené krásy. Stala se světlem mého života. Ani stín temného zla na ní člověk nenašel. Hlas měla dítěte, však slova ženy. Nedokázala být krutá a nebyla pokrytecká. Byla prostě taková, jak ji příroda stvořila.

   Havraní vlasy jí splývaly pod ramena a leskly se jak křišťálový potůček, skrytý před špinavým světem, hluboko v temném lese. Tam za svitu tichého měsíce i vánek utichl, aby neposkvrnil tu smyslnost, jenž jak přelud zrodila se v místě, jehož hnilobný pach ni popsat se nedá.

   Již si ani nevzpomínám, kdy a za jakých okolností jsem ji potkal. Najednou byla tu a seděla přede mnou, a z jejích úst plynula slova plná citů a něhy, jenž jemně hladila srdce mé. Byla to slova, která jsem snad za celý svůj dosavadní život neslyšel. Díval jsem se jí do očí a vzpomínal, jak dlouho ji znám. Však minulost, ta odporně slizká stařena, jakoby rozplynula se ve světle jejích temně hnědých očí, před kterými nebylo úniku.

   Šeď předešlých dnů vystřídalo štěstí, smějící se zvonivým smíchem svým, jenž přikrylo nás i nadešlé dny a dokonce i svět, v němž doteď žil jsem, bílou mlhou, ve které neviděl jsem na 'špičku svého nosu'. Mé oči, jimiž sledoval jsem svět kolem sebe, unavené jednotvárností stále a stále se opakujících dnů, jenž postrádaly počátku i konce, tak tyhle mé oči uvadly, zemřely a setlely. Bílé růže, jenž zčernaly. Pak v bílé té temnotě pojednou slunce uviděl jsem. Skutečné slunce,…tak teplé,…tak mazlivé. Pocítil jsem, jak život potichoučku vkrádá se do mého těla, prokřehlého chladnou, nekompromisní logikou tohoto světa. A mé uši! Mé uši, předtím hluché, jak spravedlnost lidí, jenž přivlastnili si právo soudit, zaslechly les. A vítr prohánějící se ve větvích. A další, a další zvuky, které jsem dávno již zapomněl.

   Bílá mlha, bílá, jak sněženky, jenž svou křehkou krásou odvážně bojují se zimou, kterou tvrdě a bez soucitu zaženou do světa věčné tmy a tesklivě tiché smrti. To, že najednou viděl jsem v bílé té mlze, zapříčinilo srdce, v němž probudila se dvě malá, ale opravdu malinká očka….

   "Lidi…, opravdu. Lidi, prosím věřte mi! Já v ní vážně viděl!"

   Viděl jsem ptáky, jenž překrásně a s odvahou jim vlastní, plachtili po světle tyrkysovém nebi a zpívali líbezné písně, které ne jen uší, však i srdce dotýkaly se. Pak i já v okamžiku tom mohl létat. Cítil jsem, že stačí roztáhnout paže jen a oddat se té touze. Má pouta zmizela a já vznesl se vztříct závratným výšinám, z nichž točil se mi celý ten kraj neobyčejně přirozené jednoduchosti. Má hlava zvrátila se v nepopsatelně opojné vášni a já dál se s nimi vznášel a kroužil a padal střemhlav k zemi, jenž poseta byla květy, které jak drahokamy fantastických barev smály se mým pošetilým touhám a bez závisti mávaly mi lístky svými. Pak vznesl jsem se opět a padal a vznesl a necítil únavu a necítil tíhu zodpovědnosti.

   Tu jeden květ zvolal mé jméno a další a další, a já poprvé v životě pocítil to prazvláštní chvění ve svém srdci a v celém těle, jenž způsobilo, že po tváři tekly mi slzy štěstím, že nejsem jen jeden z mnoha, co ztracen v davu hledá cestu pravou, svou, jenž dovede jej k cíli, kde pochopí konečně 'smysl',…snad. Byl jsem neskutečně šťastný, že nejsem jen číslem v pořadníku, jenž postrádá jakýkoliv hlubší význam. Byl jsem šťastný, že na mne volají jménem, mým vlastním jménem.

   Teď pocítil jsem nezvratnou touhu být letním deštěm, co jemně dopadne na ty živé drahokamy, jenž jakoby ve spěchu a bez vědomí vytratil podivný kouzelník z říše snů, tam za mlhou bílou jak mléko,…jak život. Tak uznal jsem povinnost odvděčit se jim v podobě deště živého, jenž dodá jim sílu vyrůst zas o něco blíže vysněnému cíli, který jejich je tajným posláním, stejně důležitým, jako déšť, ve který proměnil jsem se, jako mávnutím kouzelného proutku.

   "A lidi, vy, co mě tu posloucháte a potají se smějete v domnění, že jsem blázen,…přitom ve skrytu srdce, tam někde hluboko uvnitř vás, závidíte to, co jsem skutečně prožil, poslouchejte dobře."

   Já opravdu změnil se v kapky dešťové vody, které jak dobří poslové padaly, ne, řítily se, celí šťastní oznámit všem, že život tento den ještě nekončí. Já padal jsem a řítil se oznámit všem tu skvělou zprávu a zalykal se přitom sám sebou, a taky štěstím, a taky krásou, a prostě vším, co mne v tom magickém kraji obklopovalo. Tak dál jsem padal a padal a cítil, jak první části mého těla konečně dotkly se těch barev a květů a barevných květů a klouzaly po listech sametových, s úctou k jejich nohám, aby jim dokázaly, že život není jen pouhým slovem. Mezitím, co první mé doteky hladily něžně tu krásu pode mnou, padal jsem dál a dál. Tu srdce mé, čisté a plné citů, snášející se všude kolem, pocítilo příjemné teplo zlatého slunce,  jenž s romantickým zaujetím vystřelovalo své šípy skrze mne samého a plnilo mé křišťálové tělo duhovými barvami, které spolu se mnou dopadly na ty křehké květy a plnily sytost barev jejich mezi nimiž nebyla ni špetka smuteční černě.

   "Věřte mi! Opravdu mi věřte, že nic z toho, co vám tady vyprávím není lež."

   Dokonce i půda, matka toho všeho byla živá. To právě ona dovolila mi, abych jako živá voda vstoupil do těch rostlin a proměnil se v zelenou, žlutou, modrou, či jinou barvu těch roztodivných květů. To ona mi s mateřským porozuměním umožnila změnit se ve vůni. A náhle jsem byl všude, a přitom nikde. Chvíli jsem se vznášel v podobě lehké vůně lučního kvítí, a pak zase klesal, jak sytá vůně rudých růží, s těžkostí jí vlastní, vzbuzující ty nejodvážnější fantazie o milování.

   Tak to bylo. Tehdy, když stál jsem 'slepý' v té husté mlze, nebyl jsem ničím, ale pak…. Tehdy objevil jsem skutečnou tvář svého srdce a otevřel jeho oči, poznal jsem, že jsem, tedy že mohu být vším, čím být chci, v rozletu křídel touhy mé.

   "Ale,…ale kam to jdete? Lidi,…lidi prosím. Zastavte se na chvíli a vyslechněte můj příběh. Věnujte mi ještě chvíli z vašeho vzácného času,…prosím…"

   Potom totiž, už si nevzpomínám přesně, čím jsem zrovna byl. Jestli jsem dováděl a skotačil spolu s ostatními muškami a broučky v paprscích zapadajícího slunce, anebo snášel se na ztemnělou tu krajinu,     jak chladná rosa, abych smyl únavu ze všeho kolem a schladil tu příjemně omamnou horkost slunečního dne, to již doopravdy nevím, avšak to teď není důležité. Nejpodstatnější je, že jsem pochopil, že ta krajina skrytá v mlze, v níž si člověk nevidí na 'špičku nosu', tak že tahle krajina je v každém z nás. Ona je tady,…tady uvnitř. Je v srdcích a myslích všech a je vždy taková, jakou ji chceme, a jakou si ji přejeme mít.

   "Věřte mi, že je to tak, jak říkám,…věřte, že je v každém z nás."

   Té dívce s havraními vlasy, a s tak neskutečně krásnýma očima,…tak právě jí vděčím za to, že mi dala klíč a ukázala směr, kterým se mám vydat, když řekla: "Běž a poddej se své vášni, a už jednou provždy se zbav těch chladných, a tak těžkých pout. Vždyť řekni sám, co tě vlastně drží v tomhle zajetí?" A já otočil se a šel a tělo mé chvělo se  a nejistota změnila se v jistotu, čím dál byl jsem tomuto smutnému a šedému světu vzdálen, tím lehčí měl jsem krok. Pak spolu s nejistotou zmizelo vše, co okovy a řetězy tohoto světa bývalo, a co drželo srdce mé nemocné a při zemi.

   Ta dívka tam pak ještě chvíli stála a s neznatelně, doopravdy skoro nepostřehnutelně vítězným úsměvem sledovala krůčky mé první, směrem k té fantasticky krásné svobodě. …pak vzhlédla k siluetám plujícím po obloze a rozevřela svá neviditelná křídla….

   Teď procitl ze snění, ve kterém s úctou poklonil se té křehké bytosti a pohlédl na dav lidí, co na počátku tak trpělivě naslouchali. Sál byl prázdný. Jen jeden mladík tu stál. Měl stuhu černou na ruce a smutné, uplakané oči, ve kterých jen na okamžik zasvitlo něco,…něco, co mohlo by být i nadějí….



Poznámky k tomuto příspěvku
Šílená svině (Občasný) - 24.5.2006 > První odstavec stačí - hrůza. Za takový věty by měly být nepodmíněný tresty!
<reagovat 
Quotidiana (Občasný) - 24.5.2006 > lol ... souhlasím s Opíječem...
... jak cvičení na téma "použijte co nejvíc ustálených spojení" bych to brala, ale jinač bych spíš uvítala originalitu .-)
Body: 2
<reagovat 
noa (Občasný) - 24.5.2006 > ty první odstavce jsou hrozné klišé, ke konci myslím je naivně romantické ladění až hrdinské...

pozor na "jenž"
<reagovat 
Bell (Občasný) - 24.5.2006 > souhlas s muškou ... pokud někdo dovede vidět svět i takto ... pak mu jen tiše závidím. Je umění vypsat takové pocity, byť poněkud neobratně. Na formě tady opravdu nezáleží. 
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 selbst (Občasný) - 2.6.2006 > Bell> Díky, toho si vážím.
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 6.6.2006 > Tak především – forma je důležitá u každého literárního díla. Stejně, jako je důležité pro každého živého tvora i tělo, ne pouze duše. Nevím (nebo lépe řečeno: odmítám vědět) o jaký to žánr, typ, ses to chtěl pokusit, podstatné je, že ty inverze jsou neuvěřitelně otravné, zvlášť když do rádoby poetického (knižního, archaického…) stylu necitlivě (a nejspíš neúmyslně) mícháš obraty (a chyby!), které se tam moc nehodí. To není zajímavé, ale odrazující. Právě ten slovosled. Nedodává tvému textu literární výšku, ale shazuje ho do bahna balastu. Obsah pro tuto „totemovou skvadru“ typický – a roztahaný na délku. Dva body dávám jen proto, že je to lepší než zhůvěřilosti Loly a Sybily, které častuji jedničkami. Kritici takovýchto děl nejsou lidé bez fantazie, lidé bez fantazie jsou ti, kteří se, pro svůj nízký duševní rozlet, nechají nadchnout takovýmito jalovými bláboly.
Body: 2
<reagovat 
selbst (Občasný) - 10.6.2006 >

Zdravím. Díky za slušnou kritiku. Jsem si vědom, že forma musela působit děsivě kolego, příště se budu snažit být přesvědčivějším.

Jen jako vysvětlení nebo výmluvu(chceš-li), si dovolím poznamenat, že příběh ten slátal jsem jako náctiletej, což je více jak deset let. Snad jsem od té doby trošku vyzrál(když ne jak víno, tak aspoň sejr)- až na gramatiku. Byla možnost přepsat to dílko, když jsem se rozhodl je publikovat. Však mě osobně tato možnost připadla jako zprznění té životní etapy, která sice nebyla pěkná, zato vcelku motivující. Z toho důvodu si vážím připomínek Belly a Modré mušky. Tak dík za přímost, je jí málo, stejně jak citlivosti. Bav se, Selbst.


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter