|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Před příjezdem.
Kapky deště se prudce rozbíjeli o čelní sklo automobilu. Zbývá posledních pár metrů do cíle naší cesty. Větrný mlýn (dříve Raabův, dnes Hlavnický). S různorodými pocity, které se ve mně odehrávají. Od radosti, štěstí, smutku i stesku, po naplnění energie a pocitu síly. Proč to všechno? Jsou to osobní pocity, při vzniku prvotní podívané.
Automobil zpomaluje, řidič vyřazuje rychlost, dává blinkr a přibržďuje. Písně z rádia nám, až do teď zpříjemňovaly dlouhou cestu. Ale nyní jsme na místě. Motor vypnutý a řidič nekompromisně rádio vypíná. Zvláštní ticho, rušené jen bubnujícím deštěm. Za zády nám po silnici projede náklaďák, ale pak opět to stísněné ticho.
Zatažená obloha, která nás na mlýně vítá, není povzbudivá. Ale prvním krokem do neznámých prostor, vstupuji do minulosti. S nábožnou pokorou a respektem prohlížím všechna ta stavení, která přede mnou někdo využíval a já se jen dívám a vnímám tu krásu. Mlýn, ač není v původním stavu, na mě působí velmi zajímavým dojmem, představuji si lidi, kteří zde žili. Nepotřebovali jako my elektřinu, plyn, vodovody a kanalizace. My se bez těchto věcí neumíme obejít, ale oni? Pro naše předky to bylo, tak základní. Vlastně normální. Nebyl pro ně problém chodit si pro vodu do studny, když chtěli pít. Když chtěli mít doma teplo, museli pro dřevo a zatopili v kamnech. Když potřebovali vykonat potřebu, tak kadibudka jim přinášela uvolnění. A my nad tím vším ohrnujeme nos.
Dívám se na mlýn a vidím zde mlynáře. Je celý v bílém, jako když se díváme na paní zimu, která po kraji rozprostírá sníh. Ale tohle je jiná bílá. Jako, kdyby byla barevná. Přitom je těžce vydřená. Těžká práce, únava. Brzké vstávání, hodiny na nohou. Je to jako v pohádce, kdy:
„Hej mlynáři, namel mi. A do rána, ať je hotovo.“
A mlynář s pokorou přijímá práci, a jelikož se bojí, že by neměl na daně panu Králi, tak mele celou noc. A aby vše stihl, a počasí mu zrovinka nepřeje, tak natáčí mlýn po větru, a dělá do vlastního strhání. Ale v pohádkách končí většinou vše dobře. A tak má mlynář dceru na vdávání, která se zamilovala do Králova syna a on do ní. A tak po čase slavili svatbu. A nyní mlynář mele, již jen pro své potěšení.
Ale naši předci, neměli vše hotové jako my, a tak se znova vkrádám do slov minulosti, kdy krajina byla jiná. Mlýn vedle mlýna. A každý mlynář byl rád, že má své stálé zákazníky, tak jako dnes. Jen rozdíl je v tom, že dříve si každý vážil svého zákazníka, tak jako člověka či souseda, a dnes je to jiné. A tak nejbližší okolí chodilo na Hlavnický mlýn, protože všichni potřebovali mouku, aby mohli mít chléb, koláč atp. A pro ně to byla někdy taková vzácnost, jako pro nás nevím co… Protože věcného máme mnoho.
Procitám a procházím se po tom novém kraji, první nádech na mlýně stál za to, jaký bude druhý a třetí. Déšť mě příjemně chladí a já nezůstávám v transu, ale můžu plně vnímat tu krásu. Vedle mlýna je příjemně postavená studna, kam se běžíme podívat. Naproti třem srubům nalézám původní stodolu, která je nyní přestavěná na obytné stavení.
Mlýn na mne působí, jako vlastním znovuzrozením, jako když se rodí nový den. Nebo když zavřete oči a vezmete si paletu s barvami a začnete malovat vlastní sen. Ale sen je jen sen. Tohle je skutečnost, skutečný prožitek. Relaxace.
Ocitám se v novém světě. Není to, jako když mi kolem uší sviští větřík, když jedu na lyžích a vnímám horskou krajinu kolem sebe s horským vzduchem, který mě studí na plicích. Není to, jako když jsem v létě u moře a dívám se na západ slunce nad mořskou hladinou, kdy slyším, jak se vlny roztřišťují o skaliska, a někde vzadu delfíni zdraví první hvězdy a hvězdičky. Kdy měsíc vykukuje zpoza mráčků a po chvilce se obnaží a svítí, abychom mohli sedět u táborového ohně a on nám svým světlem pomáhal, najít vždy cestu zpět. Není to jako kouř a plameny, někde v kempu, kde je každý svým pánem, a přitom stále omezován svým návykem.
Je to jako nádech v novém světě. Kdy jsem plná vybitých baterek a potřebuji je nabít, a mlýn se stal tou správnou nabíječkou toho všeho. Nic nám tady nechybí a úsměv na tváři vykouzlí jen lidské slovo, které nás pohladí už každé ráno, kdy se probouzíme jeden vedle druhého. Nikoliv z televize, jako z kulisy. A každý den tady bude jiným, tak nevšedním. Neměstským. Už v limbu si představuji následné dny. Vím, že nás přivítá den plný slunce.
|
|
|
