Jak dlouho se znali, to mi nikdo nesvěřil. Něco mi našeptávalo, že pár dní, ale kdo ví… Jeho věčný úsměv ostře kontrastoval s její zamyšleností, mysl jako by jí plula v nekonečnu, mlčela, zatímco on mluvil. Povídal a povídal, vystřídala se všechna čísla trolejbusů a oni tady stáli dál. Ručičky radničních hodin konaly svou obvyklou denní obchůzku a z nedalekého kostela vyzváněly zvony nakřáplé klekání.
"Už dost těch řečí!" řekla ona. Ruce se jí jemně třásly, jako by si s nimi pohrávalo pár neviditelných motýlů. Její hlas zněl zvláštně, zalykala se jeho zvukem a slova trpěla arytmií. "Přes den mi toho tolik napovídají, že uvítám každý moment ticha. To přece nevadí, když budeme mlčet, jenom chvilku. Pojď poslouchat ty zvony, ty aspoň nelžou. A i kdyby nám lhaly, alespoň opakují každý den stejnou lež."
A tak skutečně mlčeli, usedli na lavičku a pozorovali fontánu plnou odpadků, protože nic hezčího se tady sledovat nedalo. Kolem nich se odvíjelo mnoho příběhů, do kterých nepatřili. Prodavač z asijského bistra tiše brebentil, dveře se otevíraly a zavíraly v rytmu cestujících a řidiči zapalovali cigarety.
Byla to ona, kdo první prolomil ticho, když zvony utichly.
" Víš, jak mi začali říkat? Kuře melancholik."
" Proč?"
" Že chodím jak tělo bez duše. Křečovitě svírám parapety a dívám se z okna na stromy, které mě nikdy nezajímaly. Že sedávám v koutech, lehávám na stolech a nechci, aby na mě někdo mluvil."
" To přece není melancholie."
" Ne, ale je to milosrdnější než kdyby říkali, že jsem se zbláznila."
" A oni ví, proč to děláš?" Byli to stále jen Oni, nikdy se nezmínili, kdo jsou ti, kteří říkají, kteří si myslí, kteří vidí.
" Ví tolik, co vím já."
" A co ty víš?"
" Že každé ráno se podívám do kalendáře a vidím, jak dny ubývají. A vím, že každé dopoledne je jen zbytečným mrháním hodinami, kterých máme tak málo."
" Už dost těch řečí!" řekl on. Jeho hlas příjemně kolébal, šuměl jako moře a já litovala, že nejsem jako ona a necítím pálení na duši s každým slovem, s každým zrnkem horkého písku. " Pojď poslouchat ty zvony, které nezvoní. Pojď poslouchat pravdu."
A po dlouhých minutách čekání se zvedli a pěšky sledovali světla aut. Žili svůj příběh, krátký a uspěchaný. Doufala jsem, že nebude odjíždět odsud, abych neviděla její slzy. A kdyby přece, ať prší, ať kapky pomohou nám oběma, nám všem.
Zůstala jsem opuštěná, jen rozpité světlo stékající po oknech okolních domů probleskovalo temnotou. Říkali mi Konečná – ale nebylo nás víc?
|