Palubní deník výpravy, zápis č. 1364
Zapsal: velitel výpravy mjr. Weber

     Dnes jsem byl nucen nařídit izolaci J.A.A.Novovskému. Jeho chování pokládám přinejmenším za velmi podivné. Byl službou přistižen, jak se snaží poškodit spojový satelit - jediné pouto z mateřskou lodí na oběžné dráze. Bez něho bychom se nedokázali nikdy vrátit.
     Zároveň nařizuji lékaři a palubnímu psychiatrovi provést důkladnou analýzu jeho chování.
Všemi přístroji byla atmosféra i povrch planety vyhodnoceny jako prostředí člověku přirozené a bez zvláštního nebezpečí. Konkrétní rozbory jsou založeny v hodinových technických a meteorologických zprávách.

     Zdejší svět vypadal až panensky čistě. Ještě nebyla prozkoumána ani desetina planety, ale všechno ukazovalo na opravdu překrásný, vegetací bující svět. Snímky z mateřské lodi nás přesvědčovaly, že asi nenajdeme rozvinutější civilizace. Spíš jsme mohli počítat se skupinami na úrovni afrických kmenů z konce dvacátého století. O to horší byl fakt o nenormálním chování etnografa.

     Novovskij byl ve svém oboru snad nejuznávanější odborník na světě. Jeho práce se zabývaly především chováním, náboženstvím a jazyky malých skupin lidí. Přesto, že v naší době době žádné kmeny neexistovaly a ani vzhledem k přelidnění existovat nemohly, tak jeho práce získávaly jedno mezinárodní ocenění za druhým a neustále mu zvyšovaly vědeckou prestiž. I když mnozí mu vytýkali, že tvoří spíš historické studie než etnografické práce.

     Také jeho rozhodnutí o podpoře našeho projektu a v konečné fázi i osobní účast na něm, byla ta poslední kapka potřebná k realizaci. Unavená a přelidněná země měla dost problémů. Její vláda nechtěla uvolnit třicet miliard Euro na vytvoření „vzdušného zámku“, jak byl celý projekt neveřejně nazván. Všichni v něm viděli především únik několika vyvolených lidí do „přepychu“ kosmické lodi, za peníze ostatních, mačkajících se v několika krychlových metrech vydýchaného vzduchu a hladovějících na přísné hlídaných přídělech potravin. Stejně tak vidina hromadné migrace možné nejdříve po uplynutí dvou generací, pokud by se vůbec planeta ukázala být obyvatelnou, se stala pro většinu „zodpovědných“ nepřijatelnou.
     A my, vědečtí pracovníci jsme se původně domnívali, jak bude celá realizace jednoduchá. Mysleli jsme si, že vidina lepšího života dokáže vlivné přesvědčit. Jenže tvrdé životní podmínky vybudovali v mozcích přehrady sobectví a oni už nedokázali myslet ani na svoje děti.

                                                                                            x x x

Palubní deník, zápis č. 1365
Zapsal: velitel výpravy, mjr. Weber

     Nevím, jak lépe zabezpečit Novovského. Nejsme vojenská výprava a prostě ho nemáme kam zavřít.
Dnes utekl z ošetřovny a byl přistižen, jak vstoupil do komunikace ze satelitním systémem pokusil se odeslat smyšlenou zprávu na naší mateřskou loď. Opravdu nedokážu posoudit, jak dalece byl jeho pokus úspěšný a kolik toho stihl odvysílat. Tato skutečnost mě začíná přesvědčovat, že se nejedná o žádnou nemoc, ani o duševní poruchu. Naopak. Vše vypadá na pečlivě připravenou akci, už dříve, nejspíš na Zemi.
     Vzhledem k logickému uvažování, i k jeho inteligenci bude velmi těžké odhadnout jeho další kroky. Stále si nedovedu vysvětlit, co ho vlastně nutí k takovému chování.
     Přesto, že se jedná o dobrého přítele a jsem přesvědčen, že i člověka s dobrým charakterem, musím se přiznat, že mě napadají ty nejhorší a nejsurovější způsoby pro jeho pacifikaci. Byl bych velmi nerad, kdyby mě okolnosti donutily některý z připravených způsobů použít.
Zde je kopie zabavené zprávy:

     „Okolnosti si vynucují, abych podal okamžitě zprávu nejenom vám, ale současně i přímou linkou na Zemi. Vzhledem k naléhavosti zprávy je použita nouzová frekvence i neobvyklý čas spojení. Zprávu podává důstojník Novovskij, etnograf výpravy a v současné době jediný zdravý člen výpravy.
     Ostatní členové jsou zasaženi podivnou poruchou chování, projevující se sníženou rozlišovací schopností. Stav je podobný euforii po požití nějaké drogy. Tato skutečnost se začala projevovat necelých pět hodin po jejich prvním výstupu. Vzhledem k dlouhé izolaci od vnějšího prostředí při cestě vesmírem chtěli všichni oslavit kladný rozbor dýchatelnosti zdejší atmosféry malou procházkou.
     Protože jsem ale byl velmi unavený a prozatímní průzkum automatických sond, ani monitorování nenasvědčovalo tomu, že náhorní plošina, vybraná jako místo k přistání, by dokázala připravit nějaké překvapení z mého oboru, rozhodl jsem se zůstat uvnitř a roztřídit si důkladně nastřádané informace ze skenování planety s ohledem na nejpravděpodobnější výskyt jakékoliv inteligence.
     Naše řídící jednotka má příkaz pro sedmidenní karanténu a to i v případě, že složení atmosféry odpovídá pozemskému a nebyly objeveny ani škodlivé či neznámé mikroorganismy jiné látky či plyny. To bylo štěstí, které mě prozatím udrželo v kondici. Po tom, co se u ostatních začaly projevovat první příznaky zmíněného stavu, vydal jsem centru příkaz k setrvání blokace vnější klimatizace i po uplynutí sedmidenní karantény.
     Úpravna čistí vzduch tak dokonale, že by snad mohly být moje obavy liché, ale protože není v současné době v pořádku ani jeden lékař, rozhodl jsem se neriskovat a dokud nenaleznu vysvětlení pro podivné chování všech ostatních, do vnitřního prostoru raději nic nevpustit. Zásoby jsou na takový krok dostatečně vysoké.
Zneklidňuje mě pouze, že chování ostatních se postupně mění z apatie na mírnou agresivitu. Ne, že by docházelo k nějakým roztržkám či hádkám, ale začínají být nervózní, roztěkaní a vzhledem k nemožnosti uzamčení jakéhokoliv prostoru je jen velmi ztěžka dokážu udržet v klidu. Zkusil jsem nějaká sedativa z vybavení ošetřovny, avšak bezvýsledně. Protože se bojím nežádoucích reakcí, nechci dávky opakovat.
     Hlásím to hlavně proto, že je docela možné, že se někdo pokusí přerušit moje hlášení a všechny zprávy vetovat. Prostě nedokážu uhlídat všech 44 obyvatel základny a ani odhadnout, k jakému posunu ještě může časem v jejich chování dojít. Také nedokážu odhadnout, jak bude celá, řekněme choroba pokračovat. Nemohu předpokládat, zda již nyní se jedná o stabilizovaný stav, nebo jestli se vše bude ještě zhoršovat. Je také docela klidně možné, že účinky samy od sebe odezní a pominou. Řekl bych, že všechny tři možnosti mají úplně stejnou pravděpodobnost. Ale je třeba počítat z nejhorším a v takovém případě se můžeme ráno probudit jako skupina bláznů, neschopni jakékoliv rozumné činnosti. Také si nejsem jist, zda se přece jenom přes všechna provedená opatření nemohu také nakazit.
     Zatím bych doporučil, v zájmu bezpečnosti všech, přerušit s námi veškerou komunikaci a se startem první kolonistické výpravy počkat až do vyřešení celé záležitosti“

Konec zprávy.

     Zablokování zámku nebylo možné. V řídícím procesoru základny byly uloženy vzorky bioimpulzů mozkových vln každého z nás. To v praxi znamenalo, že se každé dveře otevíraly automaticky každému členu výpravy, stiskl-li ovládací vypínač.
     Pokud bioimpulzy nesouhlasily s uloženými vzorky – museli jsme počítat s možností, že objevení jiných myslících bytostí, i s tím, že vůči nám nemusí být zrovna přátelsky naladěni. Vlastně proč by měli být. Neletěli jsme na návštěvu k sousedům. Zoufale jsme potřebovali vyřešit nedostatek místa. Potom by naše dveře odřízly takové bytosti neprodyšně od našeho kousku světa.
     Napadalo mě, že jsme se mohli přirovnat ke kobylkám, které zničili jedno pole a přelétají na druhé. Přesto, že jsme si to nepřipouštěli, tak pozemské vlády, i když se ve vedení majoritně vystřídaly snad všechny existující politické strany a sdružení, se nesnažily nic řešit. Všechny činy se smrskly do předvolebních slibů a výmluv.
Druhá možnost uzamčení byla v případě mimořádné události. Mám na mysli třeba požár některé ze sekcí, kdy by se ostatní členové posádky mohli ocitnout v nebezpečí. V tom případě se zasažená sekce hermeticky uzavřela, bez ohledu na to, zda byl někdo uvnitř.

     Z toho je vidět, že opravdu nebylo jednoduché někomu z nás znemožnit přístup k jednotlivým zařízením. Také nebylo možné vzhledem k našim pracovním úkolům jednotlivce 24 hodin denně hlídat. Ale zpráva, kterou se pokusil odvysílat byla velmi nebezpečná a nabádala k nejvyšší obezřetnosti. Ten „blázen“ mohl podobnými, pravidelnými hlášeními dosáhnout odletu mateřské lodi z oběžné dráhy a tím přerušení veškerého kontaktu se Zemí. Snažil jsem se o tom s ním promluvit, ale jedinou jeho odpovědí bylo, „že nedozrál čas“. Nechtěl nic víc prozradit a neustále se odvolával na naše dlouholeté přátelství a ubezpečoval mě, že je naprosto normální. Přiznával, že své dvě akce se satelitem přehnal, ale prý už můžu být naprosto klidný, nebude se to prý opakovat.
     Nepodařilo se mi tak zjistit, co má vlastně za lubem. Přes všechno, co se stalo, jsem mu chtěl věřit. Byl to člověk, s neuvěřitelným rozhledem, dalo by se říct, velmi moudrý. Chtěl jsem věřit, že jeho úmysly byly ty nejčistší. Vypadalo to, že nebýt „Světové Rady“, které přisoudilo vedení celé výpravy mě, bylo by od začátku asi všechno jinak. Vím že rada dlouho váhala mezi mnou a Novovským a pravdou taky je, že rozhodnutí pro mne nakonec přisoudil hlavně ten fakt, že jsem příslušníkem ozbrojených sil. Byl jsem vždy v první řadě vědec, ale i důstojník který pracoval ve vojenském programu.
     Důstojnické hodnosti kvůli zachování určité hierarchie velení a vedení výpravy byly nakonec propůjčeny všem jejím členům. Určitě bylo důležité specifikovat vzájemnou podřízenost i nadřízenost jednotlivě zastoupených oborů, připravujících naší případnou „invazi“, aby se předešlo pozdějším rozporům a ješitnému vyzdvihování jednoho oboru na úkor druhého. Jako voják jsem to plně chápal a jako vědec jsem zase věděl, že i vědci dokáží být velmi, velmi neobjektivní, když se to týká přínosu jejich práce.
     Už tenkrát jsem si všiml určitého zklamání, když velitelství bylo Radou přiřknuto mě. Jeho zklamání jsem plně chápal. On se nejvíc prosadil a angažoval při realizaci a nyní se měl spokojit s místem řadového důstojníka. Na druhou stranu mi ale bylo jasné, že tento post mi byl svěřen nejen z důvodu organizačních schopností, které se u vojáka předpokládaly, ale také proto, že můj obor nebyl v prvopočátku po přistání a zahájení průzkumu tak důležitý. Vlastně můžu říct, že byl nejméně důležitý.
      Na prvním místě stál všeobecný průzkum z kartografií, meteorologií a zjištění vulkanické a tektonické stability, či nestability. Určení poměru vodních ploch ku pevninám a obyvatelné využitelnosti. Přibližný odhad lokalit, kolik lze v jednotlivých místech nastěhovat obyvatel na km2.
     Tento úkol se z větší části plnil z mateřské lodi ještě před odpoutání našeho modulu, pečlivým pozorováním planety. Při aktivním průzkumu bylo důležité prokázat neškodnost složení zdejší atmosféry, poznání fauny i flóry, především z úhlu pohledu využití přírodních zdrojů potravy. Na druhém místě stálo prokázat či vyloučit inteligenci a to jak v malých, třeba primitivních skupinách, tak ve větších, nebo i velkých civilizacích.
Z toho je jasně vidět, že analýza praktického využití nerostných zdrojů byla skutečně až někde dole na našem žebříčku. Proto se předpokládalo, že na vedení budu mít asi logicky nejvíc času.

                                                                                              x x x

Palubní denník výpravy, zápis č. 1366
Zapsal: velitel výpravy, mjr Weber

     Zdá se, že se chování Novovského stabilizovalo. Za posledních sedm dní nedošlo v jeho chování k žádné anomálii. Uvažuji o možnosti, začlenit jej zpět do plnění pracovních povinností.
     Od našeho posledního rozhovoru skutečně nepodnikl nic, čím by se provinil proti vnitřním předpisům základny. Vypadal unaveně a utrápeně. Možná že to není úplně přesné, ale nevím jak líp to popsat.
Dalším důvodem, který silně hovoří pro, je skutečnost, že žádný alternista pro etnografii zde není a veškerý výzkum proto těch několik týdnů stál. Možná to nebylo až tak důležité, ale nemělo cenu cokoliv zdržovat, protože přípravy na přesídlení mohly na Zemi vypuknout až po obdržení naší kompletní dokumentace a ta se dotýká všech oborů.

     Výpravy do vnitrozemí byly tak na hranici doletu průzkumného vzdušníku. Zatím jsme se nesetkali z žádným nebezpečím – asi jsme na šelmy neměli šanci, byť vegetace byla tak překrásná a rozvinutá.
     Bylo nutné začít uvažovat o stěhování základny. Náhorní plošina, poskytující dočasný azyl byla zprvu vybrána pro svůj rovný povrch, který se takřka nemusel nijak upravovat. Taky byl předpoklad, že díky nedostupnosti a vysoké nadmořské výšce se zde budeme moci cítit bezpečněji. Nebyla tu skoro žádná vegetace, žádný porost a taky rozhled do údolí nebyl k zahození.
     Ale právě nastal čas přesunout se co nejblíž dalším oblastem. Divokým a krásným nížinám, abychom mohli v jejich průzkumu pokračovat. Vzhledem k mírnosti prostředí jsme se mohli utábořit prakticky kdekoliv, aniž by bylo nutné hledat nějak zvlášť chráněné, nepřístupné místo. To bylo výhodné, už proto, že kratší průzkumy by bylo možné konat pěšky, přímo ze základny a ušetřit tak pohoné hmoty, jejichž zásoby nebyly nevyčerpatelné. Taky bychom nebyly odkázáni pouze na vzdušník. Chci říct, pro jednotlivé obory by to znamenalo daleko větší svobodu. A možnost pobývat v blízkosti některého ze zdejších vodních toků byla taky velmi lákavá, protože zatím každá nalezená vodní plocha byla po testech zjištěna jako prosta všech člověku nebezpečných baktérií, to znamená pitná bez úprav. A její doprava sem nahoru byla poněkud komplikovaná.

     Z bezpečnostních důvodů určuji Novovského velitelem skupiny, která měla najít a připravit nové cílové místo a se dvěma biology a jedním lékařem je vzdušníkem odesílám dolů do údolí, kde provedou nutné terénní úpravy. Zde totiž byly zahájeny práce na demontáži satelitu.

                                                                                               x x x

Palubní deník výpravy, zápis č. 1367
Zapsal: velitel výpravy, mjr Weber

     76. dne bylo zahájeno po předchozích týdenních přípravách stěhování základny z pozice 44,34sš / 27,56sd na 42,43sš / 27,53sd.
     V 08.00 přesně byla pod vzdušník připoutána první obytná buňka. Polovina lidí pod vedením Novovského na nové pozici řídíla ustavování jednotlivých modulů a jejich zpětnou montáž. Proto bylo rozhodnuto, že jako první bude přestěhována polovina obytných sekcí, aby se tato skupina nemusela vracet. Začínalo nám tak několik nepříjemných dní bez elektřiny, vody a vůbec veškerého komfortu.
     Ale díky perfektní sehranosti lidí a téměř nadlidskému úsilí pilota, se už první den podařilo přestěhovat víc, než stanovenou polovinu věcí. Předpoklad, že už zítra bude vše na novém místě byl velmi příjemný.
Také doufám, že díky celkově nižší gravitaci na planetě nebude nikdo z nás mít problémy s aklimatizací na téměř o 4000m nižší nadmořskou výšku. Při doposud prováděných průzkumech se žádné problémy neobjevily, a tak doufám, že u toho zůstane.

Palubní deník výpravy, zápis č. 1368
Zapsal: velitel výpravy, mjr Weber

     Konečně byla dokončena celá stěhovací akce. Píši konečně, přesto, že to celé netrvalo déle než devět dní a to bylo o celých pět dní méně oproti plánu. Nesnažili jsme se nijak chvátat, ale prostě to šlo opravdu dobře. Vůbec se mi zdálo, že se vše poslední dobou daří až neuvěřitelně hladce. Teprve zde v údolí jsme dokázali náležitě ocenit vše, oč jsme byli v horách ochuzeni. Překrásné, husté porosty trávy, na pohled se téměř nelišící od pozemské. Z ní vyrůstající stromy praskající pod tíhou plodů roztodivných tvarů i barev. Naši biologové tak trávili většinu dne jejich sběrem a testy.

     Večer zvolna přicházel. Odlesky dvou sluncí se rudě odrážely v hladině řeky a házely tmavě červená a oranžová prasátka na stěny ubikací. Mhouřil jsem oči, zíral na řeku a říkal si, že jestli existuje Bůh, tak musí bydlet právě tady, protože tohle všechno byla ta pravá, nefalšovaná rajská zahrada.
     Novovskij se mnou dopoledne hovořil o svém plánu. Ten blázen si zase usmyslel podniknout samostatnou výpravu. I když jsme zatím nenarazili na žádné nebezpečí, bál jsem se ho pustit úplně samotného. Ale na druhou stranu bylo nutné přijmout jako fakt i jeho argumenty. Totiž takové, že skupina lidí, ať vědomky, či nevědomky za sebou bude zanechávat stopy a vůbec bude daleko nápadnější než jednotlivec.
     Jestli že tu žila nějaká inteligence, formované třeba v kmeny, tak se dala předpokládat určitá plachost. Dalo se vycházet z toho, že různé skupiny budou mít nejenom různé zákony, ale že mezi těmi skupinami bude existovat i určitá řevnivost. Určitě! Pokud spolu zrovna neválčili, snažili se jistě alespoň se nepotkat. Vzhledem k okolnímu klidu a míru byla sice představa krvelačných divochů dost absurdní, ale my ze země dobře věděli, co dokáže „rozum“.
     Nakonec tedy dám na jeho argumenty. Vydal jsem mu ze skladu nafukovací stan, člun, jednostopý interkom schopný jako maják vysílat signál s polohou v nouzi. Potraviny žádné nechtěl. Řekl mi, že už ví co sbírat a že hlady trpět nebude.

                                                                                             x x x

Palubní deník výpravy, zápis č. 1369
Zapsal velitel výpravy, mjr Weber.

     Pokračuji sice ve psaní deníku, ale nevím, jestli jej někdo bude mít někdy příležitost číst. Dnes, dva dny po odchodu Novoského, došlo k závadě na komunikačním bloku satelitu. Při opravě bylo zjištěno, že jeho první pokus nemířil ke zničení satelitu, ale pokusil se propojit komunikační obvod s procesorovým centrem, což se mu velmi dobře podařilo. Procesorové centrum mělo dostatek inteligence k tomu, aby s jeho pomocí mohly vzniknout smyšlené odpovědi na naše pravidelná i mimořádná hlášení a to jak ze Země, tak z mateřské lodi. Nutno podotknout, že Novovskij odvedl perfektní práci a jeho fikce byla naprosto dokonalá. Kdyby něco podobného zrealizoval na Zemi, získal by určitě některou z dalších cen.
     Bohužel vzhledem k propojení bylo ale napájení bloku dlouhodobě přetíženo a tak došlo k závadě. Byl prostě daleko lepší etnograf a fabulátor než elektronik. Jedině díky této chybě bylo možné jeho zásahy do systému objevit. Po odpojení procesorového centra a opravě bloku nedokázal technik na žádné z frekvencí zaznamenat signál. Takže právě objevujeme i druhou stranu mince jeho fabulací. Přes veškerou snahu nás všech se mu zřejmě dařilo pokračovat v pseudozprávách o problémech výpravy. Asi v tom nebyl o nic horší, než při práci z komunikačním blokem, a tak jistě dosáhl odletu lodi zpět na Zemi. Dost možná, že nás všechny prohlásil za mrtvé. Bohužel jedině výkonný anténní systém mateřské lodi mohl zabezpečit spojení se Zemí. To všechno tedy znamená, že tu zůstaneme izolováni navždy.
     Muselo nám být jasné, že jsme totálně odepsáni. Nikdo už na Zemi nedokáže dát dohromady dost peněz na záchranou výpravu, ať se stane cokoliv. Taková byla domluva už před odletem. A tak se v mysli loučím s celým zatím prožitým životem a snad se trochu hodí použít pro to titul jakési knihy z dvacátého století, „Sbohem a navždy“, což opravdu přesně vyjadřuje náš stav. Jenom ještě dodávám „Země“.
     Samozřejmě, že se pokusím i nadále v psaní deníku pokračovat. Možná, že budeme mít tolik štěstí, že se stane zázrak, situace na Zemi se změní a naši potomci se vydají v našich stopách. Potom na těchto souřadnicích podle všeho objeví skupinku polodivokých bláznů, kteří jako božskou relikvii střeží tuto knihu. Třebaže přes rozdíl uplynulých generací nebudou chápat její význam.
     Nyní musím blahopřát moudré myšlence, která dala vzniknout nařízení, aby posádky takovýchto lodí byly přesně smíšené. Takže i naše výprava čítala stejné množství mužů a žen. Alespoň že nebudeme nuceni trávit zbytek života v celibátu a že se nám nejenom podaří zachovat náš lidský rod, ale snad ho i implantovat sem.

                                                                                           x x x

     Novovskij se vrátil. Nedopřál jsem mu žádný oddech a okamžitě se za ním vydal. Na to jsem v sobě svůj vztek dusil příliš dlouho, než abych se dokázal ovládat a dál čekat. Udělal z nás Robinsony. Nezasloužil si čas, aby se stihl připravit.

     Musel na mě vidět, že jsem naštván až na doraz. Jeho chování bylo ale úplně klidné, jen v očích byl jasně viditelný strach. On zase v mých musel dokázat přečíst všechno to, co jsem tu za poslední dny prožil. Musel tam jasně vidět všechnu mou zodpovědnost i ten nahromaděný vztek. Nesnažil jsem se nic skrývat. Nakonec ani to, že jsem zatím neměl dost odvahy to sdělit ostatním.
„Než začneš, nech si vysvětlit...“ začal.
„Nóó, to doufám, že máš rozumný vysvětlení. Moc rozumný vysvětlení, protože jestli ne, tak tě vlastnoručně zastřelím. Zamknout ně nemám kam a uhlídat tě taky nedokážeme! Zastřelím tě a bude to jediná možnost jak dosáhnout toho, aby jsi kurva už dal konečně pokoj!“
     Bouchly mi prostě nervy. Moje nervová vlákna se vzňala jako zapalovačem podpálené silonové záclony. Až jsem se lekl svého hlasu, protože za svůj život jsem neměl zatím moc příležitostí projevit se tak razantně.
„Uklidni, se prosím tě! Tohle přece nic neřeší!“ řekl klidně, ale tvrdě a zvedl hlavu od krosny, ze které právě vyndaval ven věci.
„Ale vyřeší! Úplně všechno to vyřeší!“ pokračoval jsem dál.
„Ty budeš mrtvej a já spokojenej! Žádný další mimořádný události. Co ostatní? Je ti jasný, že všichni jsme tu kvůli tobě navěky ve vyhnanství? Že jsi nás tu zaživa pohřbil! Uvědomuješ si to vůbec?“
On se ale překvapivě usmál a jízlivě řekl.
„Není to zase tak strašněj hrob ne? Lidi bývají pohřbení i na daleko horších místech!“
I když jsem se opravdu snažil, moc mě to neuklidňovalo.
„Samozřejmě, že jsem vše měl připraveno už na Zemi. Musel jsem to udělat a jsem přesvědčenej, že každej soudnej člověk by musel udělat to samé. A jestli se celý ten výstup děje jenom pro tvojí uraženou ješitnost, tak se ti moc omlouvám.“
Jeho slova mě ale poněkud začala vracet do reality. Přes všechno to, co zatím bylo řečeno jsem se začal uklidňovat.
„Nebude to to rvat dlouho, a dáte mi všichni za pravdu. Dovedeš si představit, jak by to tu vypadalo za několik let? Dovede si to někdo z vás představit! Zatím je tu ráj!“
Zahrál na citlivou strunu.
„Nebude to tu jiné, než na Zemi. Možná. Jestli budeme mít štěstí a půjde migrace opravdu hodně pomalu, tak my tu dožijeme v relativním pokoji. Ale co naše děti? Chceme jim snad nechat další pustý a vydrancovaný prostor? Děkuji, já osobně tedy ne! Na jihu jsem narazil na stopy organizovaného života. Neviděl jsem je, protože jsem se potřeboval vrátit pro vybavení. Ale když dostanu to, co potřebuju, tak je určitě dokážu nepozorovaně pozorovat. To by mám mohlo pomoci včlenit se mezi ně, prostě je pochopit. To ti nestačí naše vlastní historie? Uvědom si, kolik na Zemi existovalo rozvinutých civilizací, daleko zdravějších, než je ta naše!“
Mluvil tvrdě s vykřičníky na konci každé věty. S vykřičníky, které nepřipouštěly žádnou polemiku.
„Podívej se na Inky, indiánské kmeny, Afriku nebo Aztéky. Ti všichni žili stovky let, v absolutní harmonii s přírodou, dokázaly rozumně využít vše, jež jim umožňovala zeměpisná poloha aniž by za nimi zůstávaly zničené a vydrancované úseky. To vše ale bohužel jenom do doby, dokud nebyli konfrontováni s civilizací našeho typu. Nikdo z vás se přece nechce vlastně vrátit do těch několika krychlových metrů vydýchaného vzduchu. Do místa, kde se při bezvětří nedá pro exhalace dýchat bez plynové masky. Je to už dávno uzavřený kruh, stažený pevnou obručí tak pevnou, že ji nelze už rozetnout. Je to jednoduché. Lesy, které znamenají kyslík, vzduch, suroviny a život byly pro velký počet obyvatel skoro vykáceny. Místo nich je na téměř celém povrchu dlažba, asfalt a beton. Abychom mohli volně dýchat, potřebujeme izolovaný prostor a klimatizaci. Ta potřebuje pro svůj provoz energii a výrobou energie vznikají zase další exhalace.“
„Co potřebuješ za vybavení pro svůj průzkum?“ přeruším jeho řeč. To co říkal nejenže mělo logiku, ale bylo to po čertech pravdivé tvrzení. Víte, ono člověka asi často nenapadne podívat se na život zrovna z takového úhlu, ale když už mu někdo ten úhel ukáže, asi se nenajde ten, který by s tím dokázal nesouhlasit.
Přerušil jsem ho a on musel okamžitě vidět, že vyhrál. Jeho slova mi opravdu mluvila z hloubi duše a doufal jsem, že nejenom mě. Vlastně jsme všichni dostali obrovskou šanci zkusit to znovu, a bez chyb. Navíc nám bylo dáno do vínku opravdu překrásné a panenské místní prostředí. Při sebelépe konaném výběru jsme nemohli dopadnout lépe, protože podle všeho zde neměl člověk žádné přirozené nepřátele.
     Viděl, že zvítězil. Přestal mě proto přesvědčovat a nadiktoval mi vše, co potřeboval. Jenom jsem musel být opatrný, abych nevzbudil podezření v ostatních.

     Domluvili jsme se, že odejde koncem týdne. Nikdo nechtěl nic tajit, teď už ne, jenom jsme potřebovali vědět víc a získat trochu času. To nejškodlivější, čeho bychom se asi mohli dočkat, by byla panika. Tušili jsme, že jestli zdejší kultura bude tak mírná jako okolní prostředí, mohlo by nám to pomoci v přesvědčování ostatních. Protože zůstat tu musíme tak jako tak, bylo by dobře, kdyby vše proběhlo v co největším klidu.

                                                                                        x x x

     Každý den od odchodu Novovského se neuvěřitelně vlekl. Nebylo jednoduché si denodenně před ostatními nasazovat šťastnou masku a předstírat radost z čekání na první prospektorské lodi. Čím víc jsem ostatní pozoroval, tím méně mě napadalo, jak to sakra navléknout se sdělením skutečnosti. Jestli ostatní mají v těle jenom trošku soudnosti, tak nás za náš čin musí ukamenovat.
     Také jsem definitivně skončil se psaním deníku. Myslím si že to úplně ztratilo smysl. Vlastně se už ani necítím být velitelem výpravy.

     Někdy se ale věci dokáží vyřešit samy od sebe, pokud jim dá člověk čas. Netvrdím že dobře, ale vyřeší se. Novovskij se vrátil a nebyl sám. Buď už jsem měl z napjatých nervů halucinace, anebo s ním ten muž skutečně přicházel. Byl to vysoký běloch se stříbrnými vlasy a vousy a říkám-li stříbrné, mám na mysli opravdu stříbrné, ne šedé stářím. Leskly se v záři obou sluncí jako chuchvalec anikorových drátů pro anténní systém, nebo jako olovo čerstvě odlité do vody. Přesto, že dlouhé vlasy a vousy mu dodávaly vzezření velmi úctyhodného kmeta, řekl bych, že to nemohl být člověk nijak starý. Podle vzpřímené a pružné chůze, podle gest, podle mě to byl člověk možná mladší než já sám. Narazil-li jsem už jednou na myšlenku, že pokud existuje bůh, tak musí bydlet zrovna tady, tak teď jsem měl dojem, že Novovskij nám ho vede ukázat.
     Vzpomněl jsem si, že když jsem byl malý kluk, tak jsme doma měli takovou malou sošku. Byla celá z Alabastru a zobrazovala trojici boží, otce syna i ducha svatého. Ta soška byla strašně stará. Nevím ani, jestli ji matka od někoho dostala, či si ji snad sama koupila, i když o tom velmi silně pochybuji, protože ta věc musela být velmi drahá. To soudím už jenom z toho, jak mě oba rodiče odháněli, když jsem se ve svých klackovitých letech ocitl v její blízkosti. Ale proč o tom vlastně mluvím? Nyní, když jsem se koukal do tváře tomu nově příchozímu, musela se mi ta soška vybavit do nejmenších detailů. Měl jsem totiž dojem, že se dívám do zvětšené kopie právě „duchu svatému“ z té sošky. Vážně by nebyl problém uvěřit, že modelem pro zpracování této postavy byl právě tento muž.

     „Nenesu zrovna nejlepší zprávy,“ řekl mi tiše Novovskij, když mě míjel i se svým průvodcem.
„Pojď dovnitř, tam se dozvíš něco, co by jsi si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech.“
Nezbylo mi tedy než je oba následovat do své ubikace, po tom, co jsem ostatní přihlížející uklidnil alespoň gestem. Všichni, kdo byli zrovna venku totiž na ty dva fascinovaně zírali.
„Půjdu teď s nimi dovnitř!“
Pronesl jsem s hranou sebejistotou v hlase a doufal, že si té přetvářky nikdo nevšimne.
„Nevím, jak dlouho a o čem tam budeme jednat, ale prosím vás o trpělivost.“

     Uvnitř nabídl Novovský hostu místo k sezení a potom se měl hned k odchodu. Když jsem se ho pokoušel zadržet, tak mi řekl, že on už všechno slyšel a že se radši venku pokusí dát pozor, aby se příliš blízko neocitly nějaké jiné uši a když viděl že se mi to zrovna moc nelíbí, tak ještě dodal:
„Taky nechci mít tajnosti ale uvidíš že budeš mít velký problémy sám to ustát. Já jsem pro ostatní nešokovat a servírovat jim všechny skutečnosti poněkud po dávkách. Trochu se nám to celé tady zamotává. Možná že je to moje vina, ale možná že ani ne. Já to asi neposoudím.“
     S posledními slovy za ním zapadly dveře. Jen co se tak stalo, tak muž naproti mě začal mluvit. Mluvil velmi klidnou a plně dokonalou angličtinou, kterýžto fakt, v tomto koutě vesmíru byl více než nezvyklý. O nic méně mě potom nešokovalo ani to, co mi vyprávěl a tak raději vše odcituji slovo od slova:

     „Asi se velmi divíte, kde jsem se tu vzal.“
Jeho hlas zněl skutečně tak klidně, až to působilo vznešeně.
„Dovedu si představit, o čem asi tak právě teď přemýšlíte. Ale věřte mi, že za několik okamžiků se budete divit úplně jiným věcem, než je moje řeč a přítomnost tady, před vámi. Ale abych navázal na začátek.“
A pohodlněji se rozvalil v křesle.
„Naše společenství tu žije už několik miliónů let. Samozřejmě, že naše civilizace tu nevznikla žádným přirozeným vývojem, abych použil vám blízkého termínu, ale naši předci sem byli vysídleni. Vy tomu říkáte poslání do vyhnanství.
     Za ty miliony let si ale naše kolonie vydobyla jako jedna z mála dost vysoké místo a musím poznamenat, že jako jedna z mála. Již před tisícem let nám byla velkým impériem povolena účast v politických, obchodních i všech ostatních závažných jednáních. To znamená asi tolik, že pro každý standardní galaktický rok jsou do „velké vlády“ odesláni dva námi zvolení zástupci. Čili se i naše civilizace podílí na politice a ekonomii všech ostatních světů impéria, což nám mimo jiné dává i možnost všem obyvatelům podle libosti po všech ostatních imperiálních světech cestovat.
     Ale zákony impéria jsou velmi přísné a tudíž vše, co si ty dlouhé generace vydobyly se stane domečkem z karet postaveným na větrné stráni, když začneme zanedbávat nebo nebudeme respektovat a dodržovat zákony velkého impéria. Víte, nebyli bychom ani prvním, ani posledním světem, který byl z této společnosti vyloučen. Zdá se vám to být tvrdé? Možná ano, ale impérium je obrovská výhoda a my nemuseli, jenom jsme strašně chtěli být jeho členy. Nikdo nestojí o odpadlíky.
     Ale nyní se musím se svým vyprávěním přesunout do méně vzdálené minulosti. Kdysi byli za porušování základních zákonů z této planety vyhoštěni i dva lidé, muž a žena. Byla jim věnována jedna neobydlená, ale velmi mírná planeta jedné nepříliš vzdálené malé galaxie. Možná, že teď už vám musí být jasné, že to je spíše vaše historie, protože tím mužem a ženou nebyl nikdo jiný, než Adam a Eva, a tak si zbytek údajů doplníte jistě sám a přesněji, než bych to dokázal já. Vidíte? My dva vlastně k sobě máme daleko blíž, že by jste si asi kdy dokázal představit, že?
     Potom jsme vaši Zemi po dlouhé generace monitorovali. Je to vlastně velmi osvědčený imperiální recept, i když tenkrát jsme ještě členy žádného impéria nebyli. S pozorováními jsme přestali až začátkem období, které vy nazýváte 21. stoletím. Zpočátku jsme se snažili dost pomoct. Vzhledem k vašemu chování ale bylo nutné od toho upustit.
     Pozorování byla přerušena, protože podle našich výpočtů již u vás byl překročen vrchol kulminační křivky. To znamená, že počátkem 21. století nastal na Zemi postupný a nezvratný zánik. Vaše životní podmínky se dostaly do stádia, kdy žádná regenerace není možná a jakýkoliv pokus o ní by byl jenom prodloužením agónie. A protože se zde setkáváme tváří v tvář, předpokládám tedy že vy jste první zástupci lidí kteří přišli hledat místo pro migraci obyvatel Země, je mi jasné, že se naše výpočty nemýlili. Takže vám mohu prozradit, že podle těch samých výpočtů budete přibližně za osm let pozemského času zřejmě jediní žijící zástupci vaší civilizace.“

     Muž se na chvíli odmlčel. Asi na mě viděl že potřebuji pauzu na to, abych se dal trochu dohromady. Vzal jsem si trochu vychlazené vody k pití a nabídl i jemu. Neodmítl. Když svlažil rty, pokračoval.

     „A právě nyní asi přichází čas na mou nabídku. Nevím, jestli to z toho, co jsem vám říkal vyplynulo dost jasně, ale tady zůstat nemůžete. Nemá to nic společného se stupněm vývoje. Možná, že jste v některých oborech daleko dále než my, ale šli jste bohužel jinou a nesprávnou cestou. Tady jste několik týdnů a všude, kam jste vkročili za vámi zůstává spoušť. Nic vám nevyčítám, jenom upozorňuji. Nyní je na vás samotných, aby jste dokázali, že se umíte od zla oprostit. Proto vám chci nabídnout důstojné místo k žití. Samozřejmě, že to nebude jako zde na Edenu, ale je to velmi dobré místo, které jsem zatím nenabídl ani vyhnancům z vlastních řad. Záleží jenom na vás, co bude dál. Můžete znovu skončit jako Země, nebo se opravdu dokážete zbavit všech svých chyb a jednou, taky možná, právě tak jako my usednou vaši zástupci spolu s našimi v galaktické vládě. Nabízím vám právě tuto planetu, protože věřím, už po rozhovoru s panem Novovským, že se svých chyb zbavit opravdu chcete. Vaše akce na přerušení kontaktu se Zemí i odeslání mateřské lodi pryč, to mě přesvědčuje, že chcete začít opravdu znovu a jinak.“

     Jeho hovor byl ještě dlouhý a neuvěřitelně náročný. Týden mi nemohl stačit na to, abych všechny věci vstřebal a pochopil. Ale ten čas mi dopřán nebyl.
„Jestli souhlasíte, tak pozvěte všechny ostatní, pomůžu vám zodpovědět věci, na jaké se jistě budou ptát.“
Zeptal jsem se ještě, co bude následovat, jestliže souhlasit nebudeme.
„Budete stejným člunem vystřeleni do jednoho z našich dvou sluncí.“
Odpověděl mi úplně klidně, bez stopy jakéhokoliv vzrušení v hlase.
„Je mi líto, ale tady opravdu zůstat nemůžete. Nemůžeme si dovolit přestupek proti impériu. Držíte sami svůj život ve svých rukou. Je na vás, jestli si ho budete chtít ponechat anebo zvolíte smrt.“
Potom mi ještě vysvětlil, že svá zařízení pro cesty vesmírem sice nostalgicky nazývají „čluny“ i když už dávno se jedná pouze o energetická zařízení, schopna prakticky cokoliv hmotného přeměnit na částice letící vysoce nadsvětelnou rychlostí na předem naprogramované místo, kde proběhne rekonstrukce. Je to prý bezbolestné, a při troše dobré vůle se dá říct, že i pohodlné. Zase bylo výhodné, že jsme se nemuseli zříkat pohodlí naší základny. Ta mohla být odeslána spolu s námi.

                                                                                               x x x

     Jakékoliv přípravy na cestu nebyly nutné. Stačilo jenom odpojit zdroje energie a potom už pouze čekat. Protože čekání dávalo každému velký prostor ke spoustě různých myšlenek, byla u většiny členů výpravy nálada pochmurná až ponurá a většina kolegů se z posledními událostmi vyrovnávala dost těžce. Vlastně se ani nebylo čemu divit. Ani já jsem se neubránil myšlenkám na to, co nás asi čeká v příštích letech, jestli dokážeme přežít a přizpůsobit si cizí, možná i nepřátelský svět. Myslel jsem na Zemi a na jejích posledních osm let a hlavně na to, jestli se opravdu zrovna my dokážeme natolik změnit, aby za necelé tři tisíce let nepotkal náš budoucí nový domov stejný osud.