Malý, bledý, sám a sám.
Nikdy nikým nepoznán.
Po světě širém bloudí,
přátele tím neodloudí.
Všichni mají rádi toho kluka,
všichni mají rádi jeho smích.
Když se ten kluk začne smát,
snáší se z nebe bílý sníh.
On je syn paní zimy,
syn vládkyně sněhu,
syn matky, která nezná něhu.
Zavřený v ledovém paláci,
v paláci, kde láska se zlehka vytrácí.
Zavřený tam, kde srdce smrtelníka,
nevydrží žít životem polárníka.
Daleko za polárním kruhem,
daleko od lidí,
je tam, kde půl roku nic nevidí.
Společnost mu dělá polární liška
a jedna ledová pohádková knížka.
V té knížce si čte den co den
V té o chlapci, co má svůj tajný sen.
Sám ji píše srdcem svým,
svým srdcem ledovým.
Přeje si, aby láskou roztálo
a našlo si druhou polovinu.
Aby dvě srdce mohly spolu pít
horkou medovinu.
Chce jít pryč,
vytrhnout se z pout matky zimy,
chce uniknout a najít si domov jiný.
Touží po horkém létu a po barevném jaru.
Touží po tom, aby jeho srdce dosáhlo bodu varu.
Svůj zmrzlý sen chce prodat panu zmrzlináři,
chce, aby mu stékaly slzy po tváři.
Chce cítit a chce milovat,
chce se z pout matky zimy,
nenávratně vzdalovat.
Náš malý šťastný princ
odejde za vládkyní jara,
odejde za ní a ona nebude nikdy sama.
Tak končí trápení prince z ledu,
prince, co už poznal něhu.
Tak začíná štěstí prince z lásky,
prince, co už nemá přes oči ledové pásky.
To staré končí a nové začne právě teď.
Náš malý princ chce začít měnit svět
.
|