Jan každý den od rána až do večera ponocuje ve svém pokojíku. Dá se skutečně, i když trochu s nadsázkou, říci, že ponocuje už od samého rozednění: těžké bavlněné záclony nechává stále zatažené a lustr osazený jedinou svítící čtyřicetivatovou rudou žárovkou a čtyřmi prasklými, nebo snad jen trochu vyšroubovanými stovkami, vypíná, leda když potřebuje spát a nebo při bouřce. Kdo by se do jeho oken podíval z ulice, mohl by rovněž s nadsázkou poznamenat, že ty záclony snad ani nejsou třeba - letitý a od aut zacákaný prach na oknech docela dobře cloní i ji samotné, takže zvenku není ani poznat, jakou mají barvu. Ostatně zevnitř také ne.

 

V rohu Janova doupěte svítí počítač. Kdo by však čekal, že Jan je internetový, herní či prostě počítačový maniak, hluboce by se pletl, a to nejen ve smyslu Janova pokojíku, ale především v Janovi samém.

 

Monitor vypnutý. Svítí

jen rudá kontrolka na vibrující skříni.

Do všech směrů vedou různé kabely.

Vše je navrch utlumeno dekou.

 

Zpod stropu ze dvou sousedících rohů hraje hudba

nekonečná smyčka mnoha různých alb,

jimiž je stroj naplněn a jež v náhodném pořadí

přehrává. Hrozně nahlas.

 

Ke zdi vzdáleného konce pokoje

přiléhá Janova postel - pod haldou

nesčetných peřin však není vidět

ona ani on 

 

Na židli uprostřed

pokoje pod lustrem

leží veliký polštář.

 

Protilehlá víka

ze sklepa na půdu

utírají prach

 

Horské kolo

zakleslé řidítky do žebřin

vystrkuje šlapku