František začal navštěvovat věže nejprve jako zvoník. Parta, kterou s dalšími sedmi nadšenci založil se i dnes stále udržuje a rozrůstá o nové členy. “Začali jsme se o zvonictví zajímat hlouběji. Navštěvovali jsme kostely v okolí a sbírali podklady o historii zvonů. Přišli jsme s tím, že obnovíme zábřežský zvonový soubor, který byl postižen válečnými rekvizicemi. Tento záměr jsme s pomocí dalších dotáhli do konce v roce 2000,” říká ke svým úplným počátkům šestadvacetiletý mladík.

I kvůli tomu, že výrobu nových gigantů zařizoval, načetl nejprve podrobnější literaturu o oboru, který jej dnes zčásti zaměstnává. “Čtení knih o oboru ještě z člověka kampanologa nedělá. Ale protože v té době v olomoucké arcidiecézi žádný nebyl, biskupové hledali člověka, který by se tím zabýval. Mohu poděkovat našemu panu faráři, jenž jim o mně řekl. Po dalším nastudování problematiky a konzultacích, jsem se stal oficiálním arcidiecézním kampanologem. Bylo mi třiadvacet let.” uvádí nejmladší český znalec bronzových obrů.

Kampanologie je široká. Začíná od oblasti kunsthistorické, pokračuje oblastí hudební a končí například technikou. Práce kampanologa spočívá zvláště v poradenství pro farnosti, jež si chtějí pořídit nové těžké kolosy. “Musím vidět věž, zkontroluji nosnost a možnosti tzv. zvonové stolice a dívám se do archivních pramenů z doby válečných rekvizic nebo materiálů až ze 17. století. V nich bývá často zdokumentováno například jméno, podoba a ladění původních zvonů. Jejich charakter pak farní obci navrhnu a časem zkolauduju,” přibližuje svou náplň práce František John. Charakter souboru je odvislý i na tom, jestli v báni už nějaký zvon visí. V tom případě se jeho další “kamarádi” ladí podle něj, aby společně tvořili souzvuk.

“Čím dál víc se orientuju na ochranu a záchranu památných zvonů. Nezřídka je nejstarším kusem jak chrámového mobiliáře, tak i samotné obce. Jsou věkovité, nejstarší zvony u nás slouží více než šest set let. U nás v děkanátu máme takové dva. Jsou z druhé poloviny 14. století - ve Svébohově a Tatenici,” mluví o svých prioritách John a pokračuje: “Jak se tyto a podobné jedinečné kusy zachránily? Občas je zabavovala už vojska za třicetileté války. Ale na rozdíl od období 1. a 2. světové války mohli obyvatelé svého ´svolavatele´ vykoupit.”

Rakousko-Uherské úřady pověřily roku 1915 kampanology těžkým úkolem - ocenit historickou hodnotu kolosů. Některé z nich totiž měly být zrekvírovány. V olomoucké arcidiecézi tímto znalcem byl univerzitní profesor ThDr. Jan Navrátil. V první vlně zabavování v roce 1916 svému údělu unikly hlavně ty gotické a renesanční, ale už roku 1917 některé z nich musely své místo opustit. Pravidlem však zůstalo, že na kostele zůstal alespoň jeden zvon k signalizaci požáru nebo jiného nebezpečí. Po první válce se v naprosté většině sakrálních staveb soubor obnovil i díky mnoha zvonařským firmám, které v zemi působily. Při zabavování za druhé světové tomu bylo podobně. “Paradoxem však zůstává třeba právě Zábřežsko s okolními sudetskými městy, kde se německé obyvatelstvo nerozpakovalo věnovat Říši výjimečný gigant,” připomíná tehdejší realitu kampanolog. Po komunistickém převratu bohužel některé ještě neroztavené kusy v Západním Německu zůstaly, protože náš politický režim jejich návratu nepřál.

František John si klade za cíl také udržet tradiční techniku zvonění – tedy ručně. Podle jeho postřehů jsou tyto snahy přijímány s poměrným nadšením: “Více než měřítko technické je právě měřítko tradiční, které vše ostatní převyšuje. Elektrický pohon prostor věže i zvon zatěžuje a narušuje. Zvoník naopak předem zkontroluje utažení šroubů, srdce a případné vady. Navíc během činnosti může zastavit, což u elektriky nejde. Špatně seřízený či porouchaný pohon může nástroj navěky odrovnat. Vidím asi jediný kompromis. Elektrifikovat nejmladší zvon a na ty starší vyzvánět ručně. Ideální pro vyniknutí zvuku jsou dřevěné hlavy a kovaná srdce klasického tvaru. To mnohdy podcenily firmy dodávající elektrický pohon. Kupříkladu dřevěné hlavy se nahradily železnými traverzami nebo se do zvonu namontovaly srdce s protizávažím.”

Obnova podivuhodných bijců se ovšem musí dělat s velmi velkým rozmyslem. “Někteří lidé chtěli mít celý komplet, ale chyběli jim finance a spokojili se proto jen s malými zvony. Přitom zvonová stolice mohla unést i větší. Určitě by bylo lepším řešením, kdyby nejmenší ze souboru měl hmotnost těch zmíněných malých skřítků a zbývající zvony souboru se pořizovaly s dlouholetou vyhlídkou. Pořizovatel musí mít vědomí o jejich trvanlivosti a dělat vše kolem nich kvalitně,” ukazuje na krátkozrakost některých lidí zábřežský rodák.

“Jsou případy, kdy se téměř na věž ani nedostanu, jak je všude holubí trus. Neznalým bych poradil způsob čištění. Zvon nasucho odrhněte rýžovým kartáčem, ne ocelovým! Následně umyjte vlažnou mýdlovou vodou a dále čistou vlažnou vodou. Dostanete se pak na kov. V žádném případě z něho nestrhávejte měděnku a ničím ho nenatírejte. Péče vám přinese plody v pohledu na překrásný reliéf, nápisové legendy nebo erby. Reliéfní výzdoba má někdy takový rozsah, že ovlivní i barvu tónu,” vládne dobrou radou a vědomostmi John.

Muže, jinak také zapáleného skauta, ovšem toto zajímavé poslání neživí. Před několika měsíci promoval a pokračuje na doktorátu. Zaobírá se ekologií a sociologií. V roce 1996 byl jedním ze spoluzakladatelů Farního muzea. “Před osmi lety se v chrámu opravovaly lavice. Pod nimi jsme našli mnoho starých mincí, růžencových korálků a dokonce porcelánovou hlavičku z dýmky. Chtěli jsme ony mince věnovat do jiné expozice. Někdo přišel s nápadem umístit je do prázdné věže. Prostor jsme svépomocně opravili a umístili sem kromě drobností i mešní roucha nebo minilapidárium,” raduje se jeho spoluzakladatel.