Mé myšlenky letí hlavou, moje srdce tluče a hledá tebe. Před chvilkou jsi tu byl, stál jsi, díval jsi se na mne svýma šedýma očima, hladil jsi mne po vlaskách a říkal jsi mi miluju te holčičko moje. Byl jsi snad nechvilinku šťastný a já stála před tebou kolena se mi klepala a dívala se na tebe a neuměla jsem říci co vše k tobě teď cítím.Slova nestačili, vždy jsem uměla dobře vše zastínit, nebo nějak omluvit, tak proč to neslo teď. Rány z minulosti jako by otupěli, už nic nebolelo jako by se nikdy nic nestalo, připadalo mi, že můj život nabral nových rozměrů. Nejprve jsi pro mne byl princ, později řytíř ale teď jsi pro mne milenec a přítel. A to je nejvíc co pro mne můžeš znamenat. Čas stojí a já spim ve svém snu. Kde není nikdo jiný, jen ty a já. Jsme to my dva, kdo tvoří z tohohle hloupého a uspěchaneho světa pohádku. Každá pohádka někde začíná i končí.Ale vždy končí dobře. Jen se nám do cesty přimíchala zlá polednice. Je někde ve mne, koluje v mých žilách. Cítím ji každé ráno, když se vzbudím a každou noc když jdu spát. Ona však nejde zahubit, nosim ji stale sebou. Ničí mne je strašne težká. Tresta mne za chříchy z minulosti a nechce mne je nechat opustit. Nemohu ji vzit za ruku, kleknout si a říci dej mi šanci, stojiš v me pohádce nech mne jen snit. Ona vždy když se o to pokusim, ukaze sve zuby a potresta mne vice a vice. Ja vsak modlim se v to, aby ukazala svou lepší tvař, abych ja dokazala, že stojím za to. Prosim tě, sestričko, žijici stále se mno, ve mne, vedle mne. Dej mi šanci snit.Dej mi šanci žit.