samotné je mi tak trochu těžko
jak mě den za vlasy vytahuje na světlo
má temna
mou čerň
mé pavučiny ometá
že se až bojím po špičkách radovat
že se až bojím otvírat víčka zapadlých zámků očí
a klapotu bot na podpatcích
co kdybych náhodou byla výš?
a vnímala všechno z ptačí perspektivy?
na prstech odpočítám čas
kdy ses mi zdál v té polštářové válce
obalen peřím
a chvíli uvěřím
že bude dobře
že zas bude dobře
než příliš silně zafoukáš
mé oči
mé vlčí oči vyjí na měsíc
dokořán otevřené už jen tmou
hladové po peří cos právě rozfoukal po jiných
|