když za oknem kapky deště padají z nebe,
a být na ulici – jen to pomyšlení zebe.
Peřinu pod bradu přitáhnu něžně,
snům svým vpřed zavelím – vytáhnout stěžně!
Do země přání a snů, vpluji pak tiše,
v duši mám koberce z jemného plyše.
Za zavřenými víčky, rozzářím všechny svíčky,
a za chvíli , vyblednou všechny manýry
bílého světa.
Já proklouznu dvířky malými do šera.
Nepřivítá mě však žádná příšera.
Ale snad elfové krásní z daleké země,
snad něco co je hluboko ve mně.
Starými lesy se pomalu procházím,
a kousky štěstí v listí tam nacházím.
Skládám je pečlivě do košíku,
jak budou se hodit v okamžiku,
kdy z plavby vrátím se zpět,
zpátky zas na bílý svět,
zpátky zas do víru cest.
|