Praotcem světového skautingu a potažmo tím i trampů a chatařů byl kanadský spisovatel a pedagog Ernest Thompson Seton (1860-1946). Založil v roce 1902 mládežnickou organizaci Woodcraft Indians a osm roků nato se stal náčelníkem skautů celé Ameriky. Nesouhlasil ovšem s vojenským přístupem vůči dětem a odešel odsud. V létě 1916 byl zvolen celosvětovým náčelníkem své organizace Woodcraft. Později právě trampové převzali ze Setonova učení mnohé zákony a znaky.

První české trampské osady vyrůstaly u řeky Vltavy už před první světovou válkou, ale vznik trampingu jako takového je datován rokem 1918. Tehdy se vrací z válečných zákopů generace, o níž píše Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Mladíci sní o svobodě a přírodní romantice, kterou si konečně mohou dopřát. Pro tuto životní filosofii získávají nejednoho dorostence. Shlíží se v amerických kovbojích, objevují se širáky, obleky z teletiny a usně. Vše levně z poválečných výprodejů. A nedotknutelné řeky dostávají svá druhá přízviska: Vltava je Velkou řekou, Berounka zase Starou řekou, Sázava má titul Zlatá řeka a Kocába pro změnu Hadí řeka… Do kánoí nasedají vodáci a na pahorcích, v lesích a u skal se kouří z komínů prvních srubů.

Na přelomu 20. let se zjevují trampské tiskoviny a časem také legenda šerifa osady Hurikán a trampského spisovatele Josefa Peterky alias Boba Hurikána (1907-1965). V pražské přírodě je přelidněno, nadšenci proto zajíždějí do větších a větších dálek. Nenapravitelným romantikům dává přes prsty roku 1931 zemský prezident Kubát. Fakticky tento styl trávení volného času zakazuje zákonem. Po protestech a manifestacích je divný příkaz smeten ze stolu.

Ještě těžší momenty je čekají po nástupu bolševiků. Hranice jsou neprodyšně uzavřeny železnou oponou. Hledači klidu a dobrodružství mají zákaz vstupu na vysoké školy, nejsou umisťováni na lepší práci. Ovšem armáda je po nich jako divá a mnozí jsou odveleni k výsadkářům. Štafetu a šanci udržet jakousi tradici přebírají na počátku 60. let “obyčejní” občané. Někteří z nich při poválečném osídlování českého pohraničí levně přišli k obydlím po odsunutých Němcích. Vedle kovaných chatařů se tak projevuje příbuzná větev chalupářů. Do svých letních bytů se zatím převážně dopravují hromadnými dopravními prostředky. Lze už však hovořit o masové oblíbenosti a skutečnému fenoménu.

Další tuzemský unikát: slabé socialistické hospodářství donutí koumáky, aby si vyrobili nedostatkové artikly na koleně a materiál sháněli pokoutně. Na svět se klube Homo kutil s lepšími i horšími objevy a vynálezy. Méně majetné rodiny bojují o svůj sen stůj co stůj. Do vyhlédnutých zákoutí nechávají složitě dopravit vyřazené maringotky a vagóny. Zkulturní je a posléze v nich prožijí jakoukoliv další volnou chvíli.

V azylu

“V 70. a 80. letech to byl způsob, jak se uklidit do intimních, rodinných a přátelských vztahů. Myslím, že to mohlo rodinu tmelit. Rodina měla něco, co sama vybudovala a společně zvelebovala. Na druhé straně zejména dospívající mládež asi každotýdenní dojíždění nenáviděla, zejména tehdy, když v místě neměla vybudovány žádné přátelské skupiny. Lidé na letních bytech trávili svoje dovolené – často ale i úmornou prací na zahradě, kde se často pokoušeli o soběstačnost v zásobování ovocem a zeleninou. Moc jiných možností k rekreaci ani nebylo. Do zahraničí se mohlo jezdit jen omezeně. Myslím, že mnoho lidí trávilo svou dovolenou tak, že cestovalo se stanem do Maďarska k Balatonu, případně jezdili na hory. Oblíbené byly například slovenské Tatry,” přibližuje nedávnou dobu socioložka Helena Kubátová z olomoucké Univerzity Palackého.

Vedle lidí z “šedé zóny” se ve srubech setkávaly také náboženské skupiny a disidentské party, které byly režimem odsunuty na okraj. Lesní domy pro ně sloužily převážně jako vlastní skrýš a trezor pro samizdatovou literaturu. Tříbily se tu názory a vznikaly zajímavé nápady. Mezi jinými legendární Charta 77.

“Chalupářství má svoje kladné i záporné stránky. Může vést ke kultivaci krajiny záchranou objektů, které by jinak zchátraly. Někde dokonce zachraňuje vesnice před vylidňováním. V mnohých tak dnes již rekreanti hrají na starousedlíky přesilovku. Na druhé straně můžeme vidět ještě i dnes devastaci krajiny, způsobenou lidovou tvořivostí. Ošklivé stavby, často snad i postavené načerno z toho, co se dalo nakrást, sebrat ze skládky nebo výhodně koupit. Navíc jejich ráz nezapadá do charakteru krajiny. Na devastaci životního prostředí může neblaze působit značné množství lidí, kteří se rozhodli najednou žít v přírodě, aniž v sobě měli vybudovaný cit pro krajinu,” odpovídá na otázku po kladech a záporech rekreace socioložka Kubátová a pokračuje: “Některé sociální jevy chodí ve dvojicích. Existence objektů mohla vyvolat zvýšený počet krádeží, vykrádání a devastaci opuštěných nemovitostí. Domnívám se, že tento druh kriminality ale značně stoupl až po roce 1989.”

V současnosti však můžeme vnímat, že se snižující trend počtu budov zastavil. Podle výzkumů vyplívá, že každá osmá česká domácnost vlastní dovolenkové sídlo a stráví na něm až 30 víkendů ročně. Hlavně senioři a mladé rodiny je dokonce využívají k celoročnímu bydlení. Je vidět nový zájem o trávení dovolené na těchto místech. Rozdíl je jen v tom, že spousta tuzemců si již domek nepořizuje, ale pouze si ho na letní měsíce pronajímá. Tím jim odpadá problém s údržbou. A majitelé chalup najednou drží v rukou kapitál, který je možno dost dobře zhodnotit.

Velkou radost z návratu k tradici mají jistě zaměstnanci realitních kanceláří: “Spektrum výběru je opravdu široké. Od zahrad s malým domkem či chatky v kolonii v ceně do 200 000 Kč až po usedlosti s rozsáhlými polnostmi v ceně několika milionů. Jaká měřítka nejčastěji kupci upřednostňují? To je opravdu různé, ale lze říci, že dnes už je navždy pryč romantika srubů bez elektřiny s vodou z potoku, jak je známe z osad  třicátých let. Zájemci požadují nejlépe plné zasíťování a standard, blížící se rodinnému domu. Co se týče prostředí, stále je zájem o nemovitosti v osadách nebo poblíž lesa. U objektů osamělých se kupující obávají rizika krádeže. V neposlední řadě je nutná možnost příjezdu autem, nejlépe celoročně,” přibližuje nároky svých klientů David Jelinek z olomoucké realitní kanceláře Dachi.

Sám pan Jelinek se mezi nadšence počítá a svěřil se s neopakovatelnými zážitky: “Chalupu nebo chatu jsme v rodině vždy vlastnili. Dnes jezdíme na samotu v Jeseníkách. Dá se říci, že jsem nadšený chalupář. Kdykoliv mám možnost vyjet z města, utíkám na onu samotu. Tam rád relaxuji v lese, chodím na houby, večer posedíme u grilu. S přáteli se vzájemně navštěvujeme. Můžu říct, že každý okamžik pobytu je krásný. Ať už hříbek v ranní rose, nebo táborák při západu slunce. Hlavně daleko od stresů.”

Podle internetového názoru jednoho zálesáka trvá bezmála už dvacet let tzv. údobí vojenské megalománie. Nezkušení mladíčci se prý oblékli do uniforem zahraničních armád a snažili se dostat do řad starých trampů, kteří je mezi sebe nepřijali. Přesto se takoví amatéři za trampy dodnes vydávají a trampingu dělají strašnou ostudu. Na mnoha ohních převládly stany a auta oproti spaní pod širákem a ježdění vlakem. Mnozí beztrestně přešlapují šerifský kruh ohně, opíjejí se na akcích a ti horší znečišťují odpadky kempy a sruby, pokud je dokonce nevypálí.