„Sedím poprvé s básníkem,“ pravila a zároveň se vnitřně zachvěla.
Řekl: „Máte nádherné ruce, slečno - - -.“
Cítila: „Skutečný básník...“
„Ó slečno, slečno, to je gól, ručky máte bělostné jak karfiol“
Samou radostí se div nerozplakala: „Je to on! Opravdový básník!“
„Blbec,“ mručel si pro sebe pán u vedlejšího stolu.
„Tak přeci jen jsem udělal dobře, že jsem se představil jako básník,“ uvažoval, „kdybych jí řekl, že jsem mašinfíra, možná by se se mnou ani nebavila. Bývají někdy strašně umíněné, tyhlety slečinky. Koneckonců jsem vlastně nelhal, vždyť ten verš se mi docela povedl. Jistě, je z toho verše úplně naměkko. Možná jsem opravdu básník!“ Znovu se na ni podíval, vypadala neklidně a rozpačitě.
„To ticho se už nedá vydržet! Řekni něco!“ zoufala si mladinká slečna, zatímco on takto uvažoval. „Měla bych mu ten verš aspoň pochválit, jinak se asi neodváží pokračovat. Jak jen jsou ti básníci stydliví!“
V tu chvíli se strojvedoucí probral a přerušil s trapným mlčením i sled jejích myšlenek:
„Slečno, když se na vás jen podívá-,“ důkladně protahoval „á“, než dokončil verš: „-te,
jsem rozpálen jak parní lokomotiva.“
Když se slyšel, málem se praštil rukou do čela. „Teď najisto pozná, že nejsem žádný básník, když ne podle toho stupidního rýmu, tak podle té zatracené parní lokomotivy.“
Proč se strojvedoucí v duchu bacil do čela? Proč zrudnul, když dokončil své dvojverší? Hlupák si myslel, že je důležité, která slova zvolí, jak šťavnatý a libozvučný bude rým a jestli rytmus bude bez kazu. Nechápavec si myslel, že záleží na tom, co řekne.
Zato pán od vedlejšího stolu chápal a potutelně se culil pod vousy, zakrýval si obličej dlaněmi. Taková psina! Vážně se to nedá vydržet. Silně cukal rameny a nořil svůj obličej stále hlouběji do talíře.
Slečna valila své velké oči: „Řekl, že je jako lokomotiva!“ Ráda by něco na oplátku řekla, ale seděla na židli jako přikovaná a omezila se jen na to, že valila oči. Valila je znovu a znovu a čím dál tím víc z důlků.
Strojvůdce cítil, že je v koncích: „Jsem v koncích, všechno jsem podělal, všechno jsem podělal!“ Nemohl se zbavit tíhy, která na něho doléhala, když si uvědomil, že ta krásná slečinka, tahle úžasná snová kráska jeho nejdivočejších představ se každou chvílí zvedne od stolu a nasupeně odkráčí pryč jako ten tisíc úžasných krásek před ní a zřejmě i další tisíc krásek po ní. Stále víc se strojvedoucí vzdával mučivému zoufalství. Až měl pocit, že ze zoufalství praskne. Veršovat už nedokázal.
„Máte-li chvíli, mohl bych vám ukázat svou sbírku pestrobarevných motýlů, mám jí nahoře v pokoji.“
„Konečně se vyslovil,“ zajásala, „líbím se mu, okouzlila jsem citlivou duši básníkovu!“ Nechtěla dát své rozrušení najevo, ale obličej se jí rozzářil a tváře stáhly do křečovitého úsměvu.
Pán u vedlejšího stolu v záchvatu spadl ze židle. Nikdo si toho nevšiml, ale kdyby ano, mohl by při pozorném naslouchání slyšet pánovo přidušené volání a vytí kouskované na slabiky mohutnými stahy pánovy bránice: „To je vůl! To je vu – ůl!“ Pán se chechtal pod stolem, obličej měl zarudlý a zpod brýlí mu tekly slzy proudem. Když se asi za deset minut uklidnil, strojvedoucí ani slečna tam už nebyli. Odešli ruku v ruce prohlížet si strojvůdcovu vybásněnou sbírku motýlů. Pán si sedl zpátky na židli a z tašky vytáhl Freudovu knihu o psychoanalýze, aby dočetl poslední dvě kapitoly, které mu zbývaly. A jak četl, přikyvoval a horlivě dával autorovi za pravdu.
|