Trvá to snad milióny let
a každý den
připočítává další kus smutku.
Počítám nekonečné hodiny,
další dny žití
a snažím se
poslouchat,
dívat se,
spát - usínat do lepšího světa.
Snažím se
žít
a být jako ostatní
a každý druhý, co jde ulicí
má v očích starost,
má v očích obavu,
má v očích cosi
a vedle všech těch očí
jsou moje vyhaslé,
bez ničeho.
Pohledem do temna
nám všem chtějí říct,
že srdce se rozervalo na kusy
a duše bloudí mezi stíny
a chtěla by tam patřit,
stává se básní
zmatenou,
zapomenutou,
bez rýmu a bez příkras
a už i slova
se vytratily do ticha...
... konečně.
|