Asi před týdnem byl malíř Ambrož okolnostmi svého života donucen zajít na místní polikliniku, neboť záchvat jeho nadřízeného byl tak silný, že si s ním nevěděl rady jinak, než-li zajít ke zdejšímu doktorovy a nechat se důkladně prohlédnout. Ale co čert nechtěl – blížil se ke vchodu zdejšího zdravotnického zařízení zrovna v době, kdy přijížděl autobus městské hromadné dopravy, ze kterého se s jásotem o bojovými výkřiky vyhrnula halda pomačkaných důchodců a hnali se do areálu, mnozí opatření holemi. Nastal závod.
Malíř Ambrož si pozvolna vykračuje podél šermujících důchodců a velmi volným krokem se rázem dostává do vedení této rychlostní zkoušky. Invalidé ho přibíjejí na kříž pohledy. Jejich vnitřní nenávist se rázem otočí na tohoto zdravého, šedinami ještě neopatřeného člověka a snaží se utrhnout alespoň nějaké medailové umístění.
Po několika minutách za Ambrožem se dovalí do čekárny i halda kyslík potřebujících staříků a stařen a malíře svorně probodají francouzskými holemi.
Malíř je mrtev.
V našem městečku není pro umění holt místo
|