|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zaprášená místnost, zaprášená kočka, zaprášené sako, které si dosud nesundal. Seděl s rozkročenými nohami v mírném předklonu na rozvrzaném gauči, na němž byl hnědý přehoz s velkými zešedlými květinami v barvě shnilého vejce. Před ním červené víno. Levné červené v plastové láhvi. Nalil si do sklenky – tímto chtěl navodit téhle chvíli atmosféru luxusu. Chtěl ji tam, kde nikdy nemohla být. Jeho oči ukradly lesk červené hladině ve skleničce, když se ona objevila ve dveřích. Vlastně její úsměv prozářil na chvíli tu ponurou šeď. Stála tam a on se na ni díval, byla mu tak blízká, ale zároveň odporná a krásná. Uvědomoval si, kolik kontrastů v něm umí vyvolat. Povzdechl. Měla na sobě vybledlou slavnostní halenku. Ze second handu . Dala si na sobě záležet. Chtěla, aby byla neodolatelná nejen pro něj, ale pro každé mužské oko, které na ni spočine. Chtěla, aby žárlil. Trapnost chvíle. Šouravě k němu přistoupila. Lehce, pomalu. „Mám tě ráda, když mi lžeš, miluji tě, když mluvíš pravdu,“ prohodila a přitiskla se k němu. Tak blízko, že se ho dotýkala svými ňadry, které přikrývala ona sepraná halenka. Neodpověděl jí, nestála mu za to, jen ji ze sebe sestrčil. Projížděl svým pohledem všechny čtyři rohy v malé místnůstce - teskně, lenivě. Všímal si prasklin, pavučin, kterých by si nikdy nevšiml, kdyby tam nebyla ona. Uviděl aloe, uschlou aloe. Jak dlouho ji nikdo nezaléval. Je pozdě, už nevyléčí žádnou ránu, nic nezahojí. Zvláštní, že jde takhle uvažovat o rostlině, podivil se sám sobě. Ale už nad tím nehodlal přemýšlet déle. Projel si rukou vlasy. Dívala se do svých mandlových očí, které viděla v odrazu v zrcadle. Milovala mandle. Škubla sebou. Málem vylila šálek s kávou, který držela ve své pravici. Rychle se ale uklidnila, nechtěla, aby ji viděl rozčílenou, nechtěla mu dávat sebemenší důvod, který by jí mohl později vyčítat. Rychle dopila kávu a přisedla si k němu na gauč. Už mu zase lezla na nervy, rozčilovala ho. Radši rychle vstal a běžel na záchod. Věděla to, věděla, že pro něj není dost dobrá. Věděla také, že pro dnešek stačilo času, kdy byli spolu. Byť byla to jen půlhodina. Sundala svůj kabát z věšáku a zatímco on byl na záchodě, zmizela za dveřmi. Než je zabouchla, zavolala: „Ještě není čas,“ – tu druhou půlku věty si už ale dořekla sama v chodbě, v mysli – pohřbít naší lásku. Chtěla, aby měl pocit, že ji uloví sám, i když věděla, že sama si ho už chytla. Neměl důvod ji nechávat být a to jí dělalo ohromnou radost. Svírala otěže. Ne zkrátka, ale pevně. Byla si jistá skrze všechny pochybnosti. Paradox. Seběhla rychle ze schodiště, rukou otřela prach na dřevěném zábradlí a rozrazila dveře se skleněnou výplní. Musela stihnout autobus. Začala mávat, ale řidič si jí nevšiml, přidala… Bylo slyšet jen skřípání brzd, náraz. Muž, který k ní doběhl úžasem oněměl. Držel v náručí křehkou dívku s velkýma očima. Zašeptala: „Ještě není čas…“ a usmála se. Doktor konstatoval na místě smrt - doktor s odrazem lásky dívčiných očí v očích svých.
Poskládal týdeník a položil ho vedle sebe na noční stolek. Ten novinový článek mu připomněl osobu schovanou na starých fotkách v šuplíku, ze kterého sálala vůně času. Teď, po mnoha letech, ho otevřel. Byla půlnoc a přitom svítalo.
|
|
|