Rád prožívám komorní koncerty
zbožňuji baroko bílých lastur
skoro jako májové slunce
ranní plnilo kazatelnu
převyšovala pocit rokajů,
fontána - míjíme anděla
ruce plné košata festonu
děvčátko a konvička,
občas pomáhá zdobit
některý boční prostor
květiny od včerejška, vidím, nezvadly
už je jí devět, pocit sporu
když kladla snítky nohám svátosti
omylem dotknul pevné
oblé bříško - ticho
pouze kůr může pásti písně
ohýnek zápalky nesla svíci
vtom předklon růžových kalhotek
/ špičky bot kůzlečí /
jsou těsné, bavlnky, bože
prst
však kradmo dohmatal jádra věci
zde jenom chorál
a žádný hluk
věčnému klidu
proto grimasa japonské houslistky
která trpí Mozartem
( jazyky knotů následovaly trnovou korunu )
venku konejší skřivan
pole pokácená svárem
i duby vyrvané čistotě napospas
|