Létat si nad krajinou, kroužit pomalu jako pták a vychutnávat ten pocit, to jsem si vždycky přál. Taky mě to stálo mnoho let odříkání a dřiny, než se mi pro sen povedlo udělat tolik, aby se stal realitou. A dobře jsem udělal. Nic nemohlo nahradit pohled na probouzející se den z výšky několika stovek metrů. Letět na ustálené hladině na východ a koukat, jak se na obzoru začíná rudě barvit úsvit. Sledovat, jak z neurčité, černošedé hmoty dole začíná vystupovat krajina. Jak se řeky a potoky ponejprv zažehnou rudou barvou vycházejícího slunce a začínají se žhavit do oranžova a žluta, jako zvětšený nervový systém nějakého pitoreskního tvora, obtažený odporovým drátem a zapojený do sítě. Takhle brzo po ránu bývá ve sluchátkách pod přilbou ticho. Žádná korespondence a nebýt občasného zapraskání atmosférických výbojů, člověk by si připadal jako bůh.
Chystal jsem se právě na přestup do Prahy, létat ve vládní letce pro naše nejvyšší politické osobnosti. Můj věhlas se zřejmě dostatečně rozkřikl, takže mi bylo dopřáno užít si několik posledních, krásných dní konce léta v provinčním klidu a svobodě malého zastrčeného útvaru. A mladí piloti, kteří právě přišli ze školy měli šanci se od mé maličkosti něco přiučit. Létal jsem s nimi denně a dělal jim instruktora.
Začátečnická cvičení jsou velmi nudná, zvláště okruhy. Člověk je rád, že se mu po několika hodinách střídání otočných bodů, "Březnice, Hodonice, Bechyně, přistávací dráha", nezatočí hlava. Snažil jsem se pro to, alespoň konverzací s těmi pilotními embrii zabít čas a nudu.
"Příští týden přivezu manželku. I s dětmi. Docela se na ni těším," říkal mi ten klučík za kniplem.
"Vlastně jsme svoji čtyři roky, ale pořád každý zvlášť. Nejdřív vejška, no snad konečně tady zakotvím. Ještě že mi hned dali byt. Děti stárnou, klukovi bude osm a holce šest. A já je pomalu ani neviděl."
"To máš docela dost starý děti na to, že jsi ženatej čtyři roky," napadne mě.
"Moje žena je o šest let starší než já a obě děti už měla, když jsme se poznali. To jenom tak mimochodem. Je mi jedno, kdo si co o tom myslí a co o mě říká. Pro mně je to tak dobře, tedy pro nás všechny je to tak dobře, jsme rodina bereme to tak, že jsme všichni svoji."
"Ale no tak promiň," omlouvám se mu. "Já do tebe nechtěl rejpat, jenom mě zaujaly ty časový posuny. Tohle jsem přece nemohl vědět."
Vypadá trochu naštvaně. Kdoví, co si asi musel kvůli sňatku vyslechnout od lidí kolem sebe. Od rodičů, známých, kamarádů. Dovedl jsem si živě představit situaci, kdy bych já dovedl svojí mámě, byť třeba překrásnou, ale o šest let starší ženskou a se dvěma malými dětmi. Nepřekousla by to ani kdyby snoubenka měla být ta nejúžasnější bytost na světě. Jsou věci, se kterými se těžko srovnávají i dobří známí, natož rodiče a příbuzní.
"Já si naopak myslím, že je to dost dobrej důvod, abych si tě začal vážit," říkám po chvíli opatrně.
"Každej to nedokáže. Každej by neměl takovou odvahu a zodpovědnost!"
I přes tmavý štít přilby vidím jak se ušklíbl.
"Takhle já to ale vůbec neberu. Romanu mám moc rád. Prostě jsem se do ní zamiloval a vzal si jí. Udělal bych to samý, i kdyby byla stejně stará jako já, nebo mladší, bezdětná, nerozvedená, já nevím. Prostě jsem se do ní jenom zamiloval a ty děti k ní patřily, stejně jako teď všichni patří ke mně. Strašně rád bych pro ně něco udělal. Něco velkýho a zvláštního, co nemůže udělat každej, na co by dlouho vzpomínali."
Zasnil se a stíny chmur z jeho obličeje už nadobro zmizely.
"A letěly už ve vrtulníku?"
Zeptal jsem se ho přímo.
Podíval se na mě a udiveně se ptá.
"To je taky možný? To nějakým způsobem jde?"
"Jasně že jo!" odpovídám mu.
"Teda pokud nejsi tak blbej, aby jsi o to šel požádat velitele útvaru, či psal zvláštní dopis na ministerstvo obrany."
"Myslíš jako načerno?"
A tón jeho hlasu je víc než nevěřícný.
"Hele, tahle mašina nemá ani pravěkýho "sarpa", prostě nic, co by dokázalo zaznamenat jakoukoliv hodnotu. Takže když rodinu vyvezeš někam na louku za město, nejlíp až tě budu zkoušet z navigace. Když to dobře propočítáme, můžeme klidně správně hlásit otočný body a mezitím si přistaneme. Naložíš rodinku a ukážeme jim kus jižních Čech z ptačí perspektivy. Před návratem na letiště je vyložíme. Nikdo nemůže nic zjistit. Navíc se lítá s přídavnejma nádržema a na ta dvě přistání bude rozdíl ve spotřebovaným palivu tak minimální, že si toho nevšimnou ani technici při plnění. Jak myslíš, ale byl by to zážitek, na kterej by do smrti nezapomněli."
Zdá se mi, že jeho tvář dostává daleko chápavější výraz. I když přes všechno nevěřícně dodává:
"To mi neříkej, že tu je taková anarchie."
"No, já tomu neříkám ani tak anarchie, jako zdravej risk. Jestli se bojíš, já to s nimi klidně a rád odlítnu. Ty na letišti odstartuješ. Potom se prohodíme, můžeš si klidně povídat vzadu s manželkou. No a za to kecání ještě získáš zápočet."
"Nechám si to projít hlavou. Ještě se domluvíme," odpoví mi ale mě je jasné, že se chytil. Můžu ho čekat nejpozději zítra.
x x x
Počasí bylo toho rána úplně úžasný. Plechový nebe od rozednění a bezvětří. Snad jenom sluníčko nemuselo tak nemožně pražit, skrz organická skla kabiny. Díky dost neprodyšné látce kombinézy si připadám jako podušen ve vlastní šťávě. Po čele mi stékají velké krůpěje potu a já si je nemúžu ani utřít. Mapa na kolenou se mi třese, ale přesto mi je jasné místo, kde budeme přistávat.
"Tchyně, ač mě nemiluje, slíbila, že tam Romanu i s dětmi doveze. Slíbila mi, že tam budou přesně v sedum. Snad je napadne chvilku počkat."
"V sedum tam budeme zcela jistě," uklidňuji ho pevným a jistým hlasem.
Ventilátor na přístrojové desce se roztočil. Začal na mě házet proudy horkého vzduchu, jako by je na mě chrlilo samotné peklo. Naštěstí to netrvalo dlouho, a vzduch se pohybem opravdu trochu ochladil. K louce to nebylo daleko, necelých dvanáct kilometrů vzdušnou čarou. Jakmile vidím ze vzduchu auto a několik postav, přikážu mu aby kroužil a hodím z pootevřeného okna signální dýmovnici.
"Takový rána jako dneska dokážou být pěkně zrádný, zvlášť na místech, který jsou horizontálně rozdělený a dost uzavřený" a jako důkaz ukazuju na stuhu modrého kouře, podivně až nesmyslně se točícího do třech různých směrů.
"Ono to není nic silného, ale když s tím nepočítáš, tak to umí překvapit. Trochu sklesáš, foukne to do tebe ze strany a nestačíš se divit."
Jakmile se kola dotknou země a výkon motorů klesne na volnoběh, tedy vrtulník opravdu bezpečně stojí, křičím do jeho sluchátek.
"Klidně si sedni dozadu, půjč jí z nářadí sluchátka, ať můžete "kecat". Jenom ať se proboha někdo z vás nesplete a nezmáčkne náhodou tlačítko pro korespondenci ven. Kluka mi posaď sem dopředu."
Romana byla drobná, ale podle mého vkusu velmi krásná blondýnka. Pokud bych nic nevěděl, nikdy bych jí nehádal víc než jemu. Přeskočil jsem na sedadlo pilota a pomohl tomu klučinovi nastavit délku popruhů a zapnout ho. To už hlavní rotor začínal nabírat otáčky.
"Jenom mi na nic bez dovolení prosím tě nesahej," říkám klučinovi a ten chápavě přikyvuje a bystrýma očkama pozoruje, jak před ním kmitá páka cykliky. Je to výcviková mašina, takže má dvojí řízení.
Na co je tohle?" ptá se mě, jen co mu ukážu, kde mačkat, abychom se spolu domluvili a ukazuje přitom na nožní pedály. Vrtulník visí už nad zemí.
"Ale to je jenom taková zbytečnost, pro ty hloupý a nešikovný piloty," říkám mu.
"Podívej."
A vyhoupnu obě nohy na palubní desku. Řídím jenom rukama a jemu se to moc líbí. Směje se, i když v hluku uvnitř to mohu poznat akorát podle bílých drobných zoubků, kterých obnažil plnou pusu.
Asi šest kilometrů severně od Sudoměře usuzuji, že jsme dost daleko na to, aby na nás mohly mít jakýkoliv dosah domácí radary. Navíc je tady prostor, jako stvořený pro kopírování terénu, několik souvratů i ostatní prvky vyšší pilotáže. Znám to tu jako vlastní boty, vím o každém drátu vysokého napětí, i o každoročních přírůstcích stromů, protože jinde náš útvar prakticky PVO nelétá. Teď nastal čas pečlivě nasunout nohy zpět do pedálů. K tomu, co jsem se chystal předvádět je budu určitě potřebovat.
Náš stroj se mezitím, již bezchybně, až s kybernetickou přesností pohyboval tak deset metrů nad terénem rychlostí asi 180km za hodinu, aby na konci rozlehlého pole prudce čumákem vzhůru vyskočil do výšky 300m. Hned na to, v několika desetinách sekundy se ale otočil předkem téměř kolmo k zemi a nabíral rychlost. Všichni uvnitř zbledli, až na toho klučinu. Tomu jedinému a mě se to evidentně líbilo.
"Jednou budeš určitě dobrej pilot, jako taťka, když se nebojíš," říkám mu, zatímco prudkými pohyby pravačky uvádím stroj střídavě do levých a pravých náklonů. Spálené plyny z turbínových motorů za námi nechávaly na modři rozpálené oblohy nakreslené špinavě černé vlnovky. Z bočních okének to jistě musí vypadat, že vrtulí rotoru začneme co nevidět kypřit oranici na poli.
"Chytni si tu páku, ať si zkusíš, jaké je to řídit vrtulník."
Mezitím jsem o něco vystoupal, na takových 150 metrů a srovnal stroj do vodorovného letu.
"Já ale nevím jak?" ozvalo se mi ve sluchátkách nesměle.
"Normálně," odpovídám.
"Nic to není, zkus si to, vezmi tu páku do ruky, a chvilku fixuj její pohyby, tedy moje pohyby s ní. Uvidíš, že za pár okamžiků se ti to bude zdát úplně přirozené.
Hned na to se přes moje rameno prudce natáhla hlava druhého pilota. Jistě ho vyplašilo, že stroj se začal chovat jako opilý bezdomovec nazutý do bruslí a vyslaný na mistrovství světa v krasobruslení.
"Neletí špatně, co myslíš?" ptám se ho klidně.
"Na to, že je to poprvé a že to nemá vyvážený?"
Otočím se, abych mu viděl do očí. Směje se, ale vypadá dost křečovitě.
"Do prdele vezmi si to, nemůže přece lítat, je to osmiletej kluk!" křičí do sluchátek.
"A proč ne?"
Snažím se, aby můj hlas zněl naivně. Až hloupě naivně.
"Proč by nemohl, když síly na to, aby pohnul cyklikou, kolektivem i pedály má dost?"
Ale radši se ho rozhodnu dál nedráždit. Nemůžu mu teď vysvětlovat, že to mám všechno pod kontrolou a že se opravdu nic stát nemůže. Oni si to ti kluci neuvědomujou, ale po příchodu k útvaru málokdo létá lépe než tenhle osmiletej kluk. Nechápou, že i instruktorství je určitá rutina. Chytnu proto znovu pevně páku a na adresu vedle sedícího chlapce řeknu. Nech si klidně ruku na páce, i nohy v pedálech, ale všechno volně, abych se s tebou nemusel prát a zkus vnímat, jak se pilotuje souvrat. Co vlastně dělá každej prvek řízení." A poklopím nos opět dolů, abych nabral rychlost. Taky mu ukazuju knoflík intercomu přímo na řídící páce a říkám:
"To abys nemusel dávat ruku z páky, když mi budeš chtít něco říct. Hlavně si dej pozor, protože to vedle, je přepínač vyvážení. Kdybys o něj zavadil, tak se centráž přepne na tvojí stranu a mě se řízení rozhodí."
Chápavě a snad až příliš dospěle přikyvuje.
Letíme znovu nad tím polem rychlostí těsně pod 200 km/hod. Na konci prudce přitáhnu cykliku k sobě, ale je to sotva déle než na dvě sekundy. To úplně stačí na nabrání výšky těch tříset metrů. Jakmile rychlost klesne takřka na nulu, prudce vykopnu pravou nohu vpřed, což díky přenosu přes pedál otočilo nos vrtulníku k zemi tak prudce, až všem poklesla brada, protože naše hlavy vážily asi třikrát víc, než obyčejně. Do toho potlačím znovu cykliku a hned cítím, že jsem to s rychlostí trochu přehnal. Ani se nemusím dívat na rychloměr abych věděl že jsem se ocitl za hranicí 240km za hodinu, protože obtékání začalo strojem pěkně třást a na nabíhajících listech se jistě začaly tvořit zatím malé oblasti s drobnými rázovými vlnami. Bylo třeba zpomalit. Musím jednat rychle a proto cykliku razantně přitáhnu k sobě. Stalo se ale něco neuvěřitelného. Stroj mě moc neposlouchal. Jako by zpomaleně se sice vyrovnal, ale počal se prudce naklánět na levý bok. Ze zadních sluchátek slyším hlas s jistě hraným pozadím smíchu.
"Víš, Mirku, je to dobrý, ale měli bychom to taky přežít..."
Do prdele, přece se za tu malou chvilku nemohly strhnout proudnice, i když ten náklon při rovnání by tomu nasvědčoval. Bylo mi jasné, že vzhledem k astronomické rychlosti pro vrtulník a k malé výšce nemám moc času, přesto rychle, přelétnu všechny ukazatele a to mě znervóznilo ještě víc. Všechno se vrátilo k normálu. Dokonce i rychlost se ustálila znovu pod dvěma stovkami. Nerozumím ničemu. Abych alespoň zastavil další náklánění, musím řídící páku vychýlit až téměř k levému dorazu. Jenže to, že se stroj dál nenaklání mi v už v náklonu dobrých 45° moc nepomůže. Taky se mi pořád nedaří tu starou šunku přimět aby přestala klesat, tedy výstižnější by bylo říct padat. Jestli se něco nestane bleskem, třeba zázrak, tak jsme zavrtaný v lese za polem za nějakých tři až pět sekund.
Do ramen se mi zařízly popruhy a strašně to zabolelo.
Sklo přede mnou se rozletělo na tisíce kousků a já cítil, jak mě kousky bombardují do obličeje. Snad jsem slyšel bubnování střepin do přilby, i když to nemohlo být možné.
Do otvorů oken se tlačily větve. Pravé rameno a rukáv kombinézy ztmavly, zřejmě krví.
Pokusil jsem se podívat vedle sebe, na protější sedadlo, ale viděl jsem jenom nos a část tváře z profilu. Na mladé pokožce silně kontrastovala krev tlačící se z množství drobných ran.
Na špičce nosu chlapce se tvořily tmavé kapky a kapaly na pravou ruku, stále svírající řídící páku.
Dalo se těžko odhadnout jestli pohyby ruky byly konané jím, nebo zda vznikaly jako důsledek působení nevyvážených sil v řízení, po ulomení rotorových listů o koruny stromů. V tom mě udeří do očí přepínač vyvážení. Musel o něj zavadit, aniž si všiml, protože je samozřejmě přepnut na pravou stranu. Na jeho stranu.
"Takže nás sem dostal tenhle blbej, asi šest milimetrů vysokej přepínač" uvědomím si a je to na dlouhou dobu moje poslední myšlenka.
x x x
Dva zdravotníci a lékaři se pokoušeli do terénního vozu správy lesů naložit alespoň to nejdůležitější. Nosítka, infuze, stojany na lahve a brašnu obinadel. Myostimulátor nebyl k ničemu, bez sanitky nebyl zdroj. Ještě bylo potřeba nacpat někam deky a kyslík.
Několik těžařů připravovalo průsek v lese aby se vůz dostal až na místo.
"Zdá se, že to přežil jen jeden muž, asi pilot, a pokud mi sem nedostanou dost rychle auto s vybavením, tak nebude brzy pravda ani to," konstatoval lékař.
