Okno přetékalo zvukem předhánějících se tramvají s auty. Venku se montoval nový den. Kdosi si pod okny povídal o včerejší noci. A všechno to stékalo po kapkách do pokoje po mastnotě, kterou halila záclona. Bělavá a průhledná. Přese kterou stejně nebylo vidět, jak dnes asi bude. Ležela a dívala se na oblohu. Bylo poznat - jediné, co šlo s přesností říct - bylo, že je asi zataženo…

Stěny pod tíhou všech starých věcí pukaly,

Skrz hlavu se výčitky rouhaly

Všude samé hodiny, co vteřiny koktaly

Všechny naděje včerejšky benzínem polily

A pak je všechny na parapetu okna spálily

Mé zraky, pryč utíkaly,

Ale kam? Snad jen krok po posteli…

Okno se prohýbalo pod mým mlčením. Tramvaje skandovaly odjezdy. Auta se nechaly pro rychlost spalovat. Kdosi otvíral včerejší minulost. Dveře se otevřely a srdce rozházelo do stěn. Tam, co byly obrazy. Bez hlav. Bez citu a pochopení. Prázdné. S oceány. Bez lidí a pouze s nadějí. Na kterou nebylo vidět. Protože ležela pod oblohou. A ta, jak je to možné, halila se do záclon u leklých obličejů dvou cizích krajin. Do kraje, kde bylo zataženo…

Stěny pod tíhou všech starých věcí na okna škrábaly,

Skrz děravý strop mi jejich šepoty hlavu drásaly

Všude samé hodiny, co vzdychaly

Všechny naděje co se s ďáblem snoubily

Barvy na obrazu se novému dnu vyhýbaly

Mé oči, co z těla utíkaly,

Ale kam? Pár kroků po posteli…

Pokojem se ticho couralo. Po jemném dechu kohosi. Kdo to je? Ani sama nevím. Stékal po lustru. Padal mi na hruď. Padal mi do klína. A pak se až do rána málem uzýval. Vpil se do průvanu. Zmizel v obrazech. Vsál se do stěn. Do obrazů, kde je prázdno. Venku je tak krásně. A já ležím a nemohu vstát. Ležíš vedle mne. A já, začínám se bát. Že nejen venkov má být dnes nakažen počasím…

Stěny pod tíhou všech starých věcí pukaly,

Skrz cizí dech se z omítky svlékaly

Všude ty hodiny, co už jen prach plivaly

Všechny naděje mi z těla srdce vytěsnily

A pak pryč z parapetu vyskákaly

Mé vzpomínky, co ožívaly

Ale kde? Pár metrů pod postelí…

            Pod postelí líbalo ticho prach. Po jemném dotyku noci, jako by byl každý sám. Sám představitel společnosti. V tramvaji, za kterou běží. V hlavní roli povídání. Slzy zdobily nás perletí. A my strkaly je do smetí. Záclonou byl závoj. Okna kostel rozsvěcely. Tvůj drahý kov, na který se nezapomíná, na mé ruce byl odložen. Padal jsi mi do klína. Jako plakát ze stěny.  Líbal kůži mou. Prskal mraky na nebe. Slzama jsem napsala, předpověď na druhý den – vzkazku pro tebe…