Tam, tam na vrcholku kopce z křišťálu toho místa, kam nit slunce nedolehne.

Vidíš tam to zlaté, chladné světlo?

Nevidíš, máš oči zaslepené hnisem ztvrdlým v ohavně hnědé strupy.

Nic nevidíš, jsi naprosto slepý.Proč však, ty můžeš otevřít oči.

Nechceš nebo nevíš, zda-li jsi takového očistce schopen.

Jsi srab, jsi ubožák, jsi stejný jako autor sám, jež lituje se nad tvým obrazem, obrazem bez rámu………………………..

Až paprsky slunce rozlepí Tvé oči a Ty poprvé spatříš světlo mezi křišťály, já už tu možná nesečkám.

Tak otevři tu nemohoucnost hned, zlaté světlo čeká a uhasíná.

Ne, není to tak, pouze čeká a naopak počíná zesilovat.

Nenech ho příliš ztmavnout, mohlo by se utopit.

Utopit ve svých slzách, jež plní jezero při každém zvětšení záře.

Jsi pánem světla, o jehož existenci víš, však máš strach.

Strach zahlédnout ony nitě.

Až povolí všechen hnis, utíkej pod vrcholek z křišťálu a nech se mazlit paprsky slunce.

Neboj se, budu tam.