To nemuselo
být..
Můj milý,
již to zašlo příliš daleko.
Netušíš, jak dlouho jsem
rozhodovalo k tomuto dopisu, který by nebýt toho tvého pitomého mozku
nikdy nevznikl. Sakra mě to mrzí, ale musí to být.
Když jsi se narodil, bylo nám
spolu tak krásně, nemuselo jsem s nikým bojovat o tvou přízeň, byli jsme
na všechno sami a bylo nám dobře. Ty jsi mi neubližoval a já jsem Ti poctivě a
rádo sloužilo. Uznávám, že když jsi šel do školy, abys z pouhé žijící
bytosti udělal člověka, tak jsem muselo ustoupit tomu nenasytnému tam nahoře. A
dělalo jsem to přece rádo. Však ses mi to pak pokoušel vynahradit. V období,
které nazýváte pubertou jsi velice často nechával rozhodnutí na mně a když to párkrát štíplo, stejně jsme
dospěli.
Dějiny se prý opakují. A tak jsem
opět přenechalo vládu rozumu, vždyť ses rozhodoval, jakým směrem se bude Tvůj
život ubírat. Říkalo jsem si, že jsi vyrostl ve správného člověka a že se tedy
tvé rozhodnutí bude shodovat s tím mým. A taky že ano, rozhodl ses dále
studovat, a to nás přece těšilo. Trošku mě bolelo, když jsme opouštěli rodný
kraj, ale ten nahoře, ten hlavoun měl argumenty přece tak logické...
A teď mi řekni, můj nejdražší, co
se to s námi stalo? Nikdy jsem Tě přece tak nezklamalo, abys nás dovedl do
situace v jaké jsme teď. Já Tě mám tak rádo a Ty jsi mě nechal. Ta šedá,
pitomá koule mě začala nesnášet, vím to. Ale kde vzala to svědomí, aby ti
namluvila všechny tyto s prominutím sračky,
které jsi začal dělat?
Třebaže mě to nebolelo a zpočátku
ani nevadilo, když jsi začal toho nahoře pomalu zabíjet. Cítilo jsem určitou
satisfakci, když jsem vidělo, jak mu docházejí argumenty. Ale pak mi to všechno
došlo a chtělo jsem Tě varovat! Vůbec jsi mě nevzal na vědomi. I když jsem
začalo bolet samo od sebe, přehlušil jsi mě. Veškeré tyto Tvé prázdné vztahy mi
dělaly tak zle. Ale už jsem se nedokázala bránit. Už jen pár malých záchvěvů,
pár pokusů zabolet a přihlásit se.. Nezareagoval jsi.
Chtělo jsem se ještě spojit
s mým přirozeným nepřítelem, s tím nahoře, abychom se naposled
pokusili vytrhnout Tě. Jenže už s ním nebyla žádná řeč. Ten jed, který jsi
do něj ty tři roky v kuse cpal z něj udělal jen směšného panáka,
který rozumí jen základnímu.
Když s Tebou minulý týden mluvila Tvá máma a když tak
usilovně plakala, už jsem nebylo schopno se ozvat. Veškerá Tvá povrchnost, absurdní
vidění života a všechny vztahy bez lásky mi vytvořily kamenný obal, přes který
mě už nebylo slyšet.
Je
mi to tak líto. Vždyť jsme měli nejlepší
předpoklady, abychom byli šťastní. Co se to s námi stalo, kde se stala
chyba? Byl to on, byl to mozek? Nebo za
to mohu já? Mělo jsem se tehdy ozvat silněji, když jsi ji potkal? Ano bálo jsem
se, bylo jsem nezkušené a nevědělo jsem, zda tu tíhu vůbec unesu. Asi to byla
chyba, ale nemusel jsi mi to vracet takovým způsobem..
Dnes
v noci je mi moc smutno, protože jsem dospělo k rozhodnutí. Jsem tady
samo, strašně slabé. Ten nahoře se neozývá vůbec, co jsi mu to jen udělal?
Vždyť i já kvůli němu slábnu.
Já už dál vážně takto nemohu, i když se snažím, zkouším
ještě zabojovat, nemohu..
Rozcházím
se s Tebou, opouštím Tě.
Je
mi to tak líto.
Miluji
Tě.
Sbohem.
Tvé
srdce