Mřížovím žaluzií
prosvítá ven
stonožka v bačkůrkách
co do svého světa zapojila nebe.
Topím se v puntíkách
s úsměvem, se vzpomínkou
v hlavě vnímám a vidím jen tebe.
Vracíme se z dálek navštívených měst
do prostoty ducha
míváme pocity krásna a nicoty
a mohli bychom
a jak máme
tentokrát hrajeme bez pravidel
s kartami obrácenými rubem vzhůru
za falší
karta
eso v rukávu máme
jen proto, abychom nakonec měli poslední trumf.
A kdepak se ztrácejí trpaslíci
červených oček kolem
spousta
slov a písmen
nasloucháme větru
jako by nám chtěl říct
že s posledním lístkem v korunách stromů
ztrácíme se sami sobě, ukrajuje kus po kuse
a tne
do kořenů, do kmenů
s další ranou
byl by tu býval stál dál... |