Obloha byla šedá, jako každý jiný únorový den toho roku, padal hustý a těžký déšť a já  měl neskutečný hlad. Zapadl jsem proto do prvního baru, který jsem spatřil a doufal, že tam budou mít něco k jídlu.

Sice jsem tam nikdy nebyl, ale působilo to tam na mě příjemně. Nebylo tu ani moc lidí, kdo by taky v takovém počasí někam chodil. Sotva jsem vešel, od stolu v rohu na mě mával starý kámoš.  Chtěl jsem být sice tak nějak sám, ale bylo jasné, že teď už se mu nevyhnu. Nepotřeboval jsem ho vidět a poslouchat ty jeho dokonalé myšlenky o životě a do detailu probírat kdejakou pitomost. Nicméně již nebylo kam utéct, šel jsem tedy rovnou k němu.

-„Zdar”, pozdravil svým typickým způsobem, když jsem se zastavil u kraje jeho stolu, „už jsem myslel, že nepřijdeš.“

Nechápal jsem, co tím chce říct. Je to něco přes sedm let, co jsme se viděli naposledy a určitě jsme se na ničem nedomlouvali.

-„Co?”

-„Měl jsem takové tušení, že přijdeš. Posaď se!”, řekl a mě nezbylo než ho poslechnout.

Po chvíli přišla servírka a já si objednal, zatímco on zavíral jeden z těch mnoha sešitů, do kterých psával své myšlenky a postřehy, nejlépe hned, jak ho napadly. Zajímalo by mě, kolik už takových sešitů těmi svými nesmysly popsal. Nikdy to nedával nikomu číst, nikdy se nepokusil něco z toho vydat ani jinak zveřejnit. Byl vlastně sám sobě oblíbeným autorem i věrným čtenářem.

-„Musím ti něco říct ”, vybafnul na mě najednou, s takovou naléhavostí v hlase, že jsem až dostal strach, co se děje.

Zapálil si doutník a potom, skrze ten hustý dým, se ke mě naklonil a zeptal se mě :

-„Hele, vzpomínáš si ještě, jak jsme za starých časů chodily ke Slunci na diskotéky?”

Musel jsem zalovit hluboko ve své díravé paměti. "U Slunce". Nejlepší diskotéka na periferii. Scházeli se tam všichni -náctiletí z města. Kdo tam nechodil, jako by nežil. Od šesti do půl desáté a ti rychlejší ještě doma mohli spatřit jak si Vinetou naposledy vystřelí. Jak bych si mohl nepamatovat na staré dobré časy svého mládí.

-„Jasně, že si vzpomínám. Ale to už přece dávno nefunguje.”

-„Jo. Už šest roků je to zavřené.” Říkal to, jako by tím přišel o všechno, co kdy měl.

-„No a co teda?” souvislosti mi stále nějak nedocházeli.

-„Nejde ani tak o tu diskotéku. Jde o to, co se tam kdysi stalo.”

Stalo se tam toho vždycky strašně moc, jak měl člověk vědět, co má ten šílenec naproti mě zrovna na mysli. Nedalo se na to nic říct, tak jsem jen tázavě zvedl obočí.

-„Potkal jsem tam kdysi jednu holku”. Lezlo to z něho jako z chlupaté deky.

-„A co, budeš se ženit?” Přišlo mi to jako jediná vhodná otázka na oživení zatím nijak nezajímavého rozhovoru.

-„Ale hovno!”, odsekl. „Nech mě mluvit, všechno se dozvíš.”

Servírka mi donesla konečně jídlo. Na nic jsem nečekal a začal jíst.

-„Nebude ti vadit, když přitom budu jíst?” zeptal jsem se a těšil se, až si zacpu hubu tím nádherně voňavým kouskem steaku přede mnou.

-„Nebude, dobrou chuť !”

-„Díky”, řekl jsem a poslal  svému kručejícímu žaludku malý dárek.

-„No”, pokračoval, „a....anebo já ti to řeknu od začátku. Tenkrát jsem tam stál, jako obvykle, u baru, popíjel tu svou sodovku, když zničehonic ke mě přišla.”

-„Kdo?”

-„Jana. Jmenovala se Jana a byla to nejnádhernější ženská, jakou jsem kdy viděl. Měla krásné dlouhé kaštanové vlasy a oči o jakých se ti nikdy ani nesnilo. A že jestli bych si nešel zatančit. Takovým ženským se prostě neodmítá, to přece chápeš. Zrovna začaly hrát ploužáky, to jsem si nemohl nechat ujít. Normálně bych ji poslal někam, ale ty její oči, ten úsměv.....byla prostě dokonalá. Byla tak přirozená, tak uvolněná, tak sebejistá a krásná...úplně mě tím odzbrojila. Vzala mě za ruku a táhla  mě na parket.

Hrály asi pět nebo šest písní, samé líbivé melodie, však to znáš, když tu mě  z ničeho nic začala hladit po vlasech a než jsem si stačil vzpomenout, jak se vlastně jmenuju, kdyby se mě náhodou ptala, tak jsem cítil její jazyk v mých ústech. Chápeš to????”

Nebylo to nic nezvyklého, takové věci tam byly na denním pořádku, ale nechtěl jsem mu brát jeho určitě krásnou iluzi, tak jsem neříkal nic, zacpal si hubu dalším kouskem a nechal ho, ať mluví dál.  

-„No a pak ten blbec DJ začal hrát zase rychlé písničky a ona se ode mě odtáhla a zmizela v davu stejně rychle, jako se z něj předtím vynořila.

Stál jsem tam  jako bez duše, ze všech stran do mě vráželi lidé a trvalo mi dobře asi patnáct minut než jsem se vzpamatoval a šel  k baru - tentokrát už na panáka. Chápej, něco takového se mi nestávalo zrovna každý den, byl to pro mě šok. Kopnul jsem to do sebe  a vydal se ji hledat. Vždyť víš, že U slunce  to nebylo nijak zvlášť velké, neměl by tedy být problém ji najít. Obešel jsem to celé dokola asi třikrát, ale jako by se po ní slehla zem.

Vrátil jsem se k baru a objednal si dalšího panáka. Chvíli  po tom, když jsem už jen tupě zíral do prázdné sklenice, uslyšel jsem ze sálu písklavý hlas toho debilního DJ, který oznamoval další ploužáky. Měl jsem obrovské nutkání vletět dovnitř a udělat něco, po čem by si mě musela všimnout, ale současně mi cosi ve mě říkalo, ať zůstanu tam, kde jsem.

A vyplatilo se to. Když dohrával první ploužák, objevila se ve dveřích jako duch, bez sebemenšího zvuku a šla opět rovnou ke mě. Tentokrát jsem již byl připraven ji nepustit, dokud z ní nedostanu alespoň její jméno. Zase jsme šli tančit.

Nikdy jsem si nemyslel, že točit se dokola při pomalé melodii může být tak nádherné a erotické. Ale ona byla tak nějak jiná, měla v sobě něco, co naprosto popíralo existenci okolního světa, prostě jakmile ji jednou spatříš, už jiná neexistuje - takovou potkáš jednou za život a pokud si ji necháš ujít, tak jsi doživotně ztracen, všechny své další vztahy budeš srovnávat podle ní a žádná jiná ti pak už nebude dost dobrá. Nakonec se oženíš s někým, koho vlastně ani nemiluješ a celý zbytek života jen čekáš, až to skončí. Kupuješ si domy, ledničky, videa, drahé auta a to všechno jenom proto, aby jsi sám sobě nalhal, že jsi šťastný, že tě to všechno baví a že jsi si tu nejkrásnější věc svého života nenechal protéct mezi prsty. Nechtěl jsem dospět k něčemu takovému a proto hned, jak ploužáky skončily, jsem ji chytil pevně za ruku a rozhodně  neměl v plánu ji pustit. Vyšli jsme ze sálu a posadili se k jednomu z těch mnoha stolů, co tam byly, však víš.”

Přikývl jsem. Servírka zatím odnesla můj prázdný talíř, a já si objednal další pivo. Ten příběh mě začal docela zajímat. Možná by se o tom dalo něco napsat.

-„Dostal jsem z ní její jméno a telefonní číslo. Myslím samozřejmě pevnou linku, mobily tenkrát ještě nebyly. Dal jsem jí svůj telefon a ona pod záminkou, že jde na záchod, opět zmizela. Když se pak podezřele dlouho nevracela vydal jsem se ji opět hledat.  Zase jsem tam lítal po celém sále, ale ona jako by se propadla do země. Odcházel jsem tenkrát poslední, stál u vchodu a díval se po všech, co šli okolo, ale nic. Bylo mi jasné, že jsem si jí někde prostě nevšiml nebo že odešla dřív, než jsem se k těm dveřím dostal a nezbylo mi než doufat, že ji tam příště potkám znovu. Chodil jsem tam pak každý víkend, ale marně. Už se tam nikdy neukázala. Od té doby jsem ji viděl jen jednou....”

-„No počkej, počkej,” přerušil jsem ho, „měl jsi přece její číslo. To jsi jí nikdy nezavolal, nebo se za ní nestavil?”

Nesouhlasně zakroutil hlavou.

-„Nikdy jsem nesebral dost odvahy tam zavolat. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli si mě bude pamatovat. Možná byla jen opilá a bylo to celé pro ni jen nějaká pomsta jejímu skutečnému příteli. Chtěl jsem, aby přesně věděla, o koho jde. Nejlepší by bylo se za ní stavit, ale na jednu stranu jsem se nechtěl nějak vtírat a na druhou stranu jsem vlastně ani nevěděl kam se stavit. Znal jsem pouze její křestní jméno a telefonní číslo. Jak se jmenuje dál  nebo kde bydlí jsem nevěděl. Naštěstí mě osvítil záchvěv inteligence a dostal jsem nápad.

Vzal jsem si telefonní seznam a hledal  podle čísla....”

-„Proč jsi jednoduše nezavolal na informace?”

-„Tam ti řeknou pouze číslo. Zbytek už musíš znát. Neboj, že jsem to nezkusil. No, a tak jsem si vzal ten telefonní seznam, hledal její číslo a za dvě hodinky už jsem věděl jak se jmenuje a kde bydlí.“

-„A...?” snažil jsem se ho trochu popostrčit. Věcnost mu vždycky chyběla.

-„Nikdy jsem tam nebyl.”

-„Proboha, proč?!!!”  Napřed o ní básní jako o nějaké bohyni a pak tam ani nedokáže zazvonit???? Připadlo mi to trochu ujeté.

-„Neměl jsem dost odvahy,” řekl po chvíli, „pořád jsem jen čekal. Každý víkend jsem chodil ke Slunci, ale už jsem ji tam nikdy nespatřil. Nemohl jsem na ni zapomenout. A pak, když tam ty diskotéky zrušili, byl jsem úplně na dně. Bylo mi jasné, že tam budu muset zavolat nebo zajít, jinak jsem ztracen. Když jsem vytáčel to její číslo, třepal jsem se jako při zimnici. Ženská co to zvedla, řekla, že je to omyl. Takže buď mi Jana tenkrát dala záměrně špatné číslo nebo jsem si ho špatně zapamatoval. Poslední možnost byla zajít se tam podívat. Bylo kousek ode mě, byl jsem tam během dvaceti minut. Adresa existovala, to číslo bylo skutečně do tohoto domu, ale už přes  půl roku tam bydlel někdo jiný a nikdo nevěděl, kam se původní majitelé odstěhovali.

To byl konec. Věděl jsem, že už ji nikdy neuvidím, pokud mi sama nezavolá. A ona mi nezavolala. Ani tenkrát, ani teď, co jsem ji potkal.”

-„Cože???!!!!!Ty jsi potkal? A co?“

Zhluboka se nadechl a řekl :

-„A právě že nic.”

Ta slova mi nějak nedošla.

-„Jak nic, co nic?”

Nadechl se a začal mluvit pomalu, tiše, ale srozumitelně.

-„Sedm let. Sedm let jsem marně hledal ve všech telefonních seznamech celé republiky. Sedm let jsem usínal s myšlenkou na ni a probouzel se s myšlenkou na ni. Sedm let jsem nemluvil o nikom jiném. Sedm dlouhých let jsem se nedokázal zamilovat. A teď, když ji po těch zkurvených sedmi letech potkám, tak se jen usmála, pozdravila mě a šla dál. Chápeš to, ty vole, ona šla klidně jen tak dál!”

-„A ty?”zeptal jsem se.

-„Já? Pozdravil jsem ji a s bradou na zemi zůstal stát. Všimnul jsem si, že měla na ruce snubní prsten. A v tu chvíli mi to došlo. Ona je vdaná! Proto jsem ji nemohl najít ! Ona se vdala a změnila si jméno! Chtěl bych být tím šťastlivcem, co si ji vzal. Ten musí mít pohádkový život.”

S podivem jsem si uvědomil, že jsou věci, na které se prostě nedá nic říct.

-„Ale víš, co mě na tom setkání zarazilo nejvíc?”

Bylo vcelku logické, že jsem to nevěděl.

-„Já.”

-„Ty?!” Tak teď už jsem nechápal vůbec nic.

-„Já,” řekl znova. „ Protože, když jsem ji uviděl, tak jsem měl pocit, jako by to byl nějaký prachobyčejný známý někde z ulice. Chápeš, když jsem ji uviděl, tak se ve mě nic nesevřelo, srdce mi bilo normálně dál  a ne jako by se dalo čekat, že ho ucítím až v krku, že budu celý bez sebe, nebudu se moct pohnout, nebo tak něco, prostě nic to se mnou neudělalo! Došlo mi, že tenkrát to byl pro ni jen takový úlet na jeden večer, nikdy z toho nemělo být nic většího, chtěla si prostě jen užít a do rána se z toho vyspat, možná chtěla jen naštvat svého skutečného přítele, teda jestli někoho měla, nebo se jen tak předvést před kamarádkami, ale já jsem v jejím životě neměl nikdy nic znamenat. A celých těch sedm let čekání a marného hledání byla vlastně jen zbytečná ztráta času. Jakobych ji potřeboval potkat, abych se od toho přízraku v mém srdci mohl osvobodit, abych mohl vést normální život a třeba se opravdově zamilovat, koneckonců tenkrát mi bylo šestnáct, lásky z těchto let nikdy nevydrží věčně, to jsi určitě sám zažil. Až teď budu zase opravdově žít a psát o nějakých pořádných věcech a ne pořád jen ubrečené příběhy nešťastné lásky, které stejně zajímají jen nějaké staré panny. Cítím se jakobych se znova narodil. Děkuji Bohu za to setkání. Jsem vážně neskutečně rád, že to dopadlo takhle. Chápeš to?”

Absolutně jsem to nepochopil.

Copak to nejkrásnější na světě je přijít o milovanou osobu?! Podle něho asi jo.

Anebo ji vlastně ani nemiloval, jen se nedokázal zbavit myšlenky na ni.

Zaplatil jsem a přesto že jsem nikam nespěchal, řekl jsem mu, že už musím jít. Nijak mu to nevadilo, stejně býval nejraději sám nebo alespoň já si to myslel.

Vyšel jsem ven, do té šedé nicoty našeho nudného města a i když jsem chtěl původně jít zpátky do redakce, vykročil jsem směrem k domovu.

Moje žena ještě spala, když jsem přišel. Sedl jsem si vedle ní na postel a chvíli si ji jen tak prohlížel. Byla to bezesporu nádherná ženská, ale mě, po pěti letech manželství, už její krása tak vyjímečná nepřipadala. Probudil jsem ji a prostě mi to nedalo, abych se jí na to nezeptal.

-„Pamatuješ si ještě na Honzu?”

-„Na kterého?” zeptala se mně zpátky.

-„Na ten tvůj úlet, tenkrát U Slunce, jak jsi mi o tom kdysi říkala.”

-„Jo, myslím,že jo. Ale vždyť to už je nejmíň sedm let. Proč, stalo se něco?”

-„Právě že nic,” odpověděl jsem a uvědomil si, že jí o tom vlastně ani vyprávět nechci.

-„Jak nic?!“

-„Dneska jsem ho viděl, říkal, že jste se teď někdy potkali.”

-„Je to možné. Potkávám spoustu lidí, o kterých ani nevím, odkud je znám.”

-„Taky se mi to stává”, řekl jsem a snad až teď mi došlo, co mi to dnes Honza vlastně řekl.

Ona si chtěla užít, on ji chtěl milovat. Pro ni to bylo něco, na co za čtrnáct dní zapomene, ale ho to poznamená možná i na celý život. Bukowski řekl, že spoustu dobrých chlapů zahnaly ženy pod most. Až dnes jsem to pochopil.

Láska je strašně zrádná. Je to nádherný a opájející pocit, který ale bohužel není věčný.

Žádná ženská nezůstane nikdy tak krásná, jako když není vaše. Zevšední a její krása se vám vytratí před očima. Pak už to nemá to kouzlo, to kouzlo čerstvě zamilovaných, které vydrží stejně maximálně tak rok, možná dva. Ze dvou mladých a naprosto šíleně zamilovaných lidí, vyvádějících jeden zdánlivý nesmysl za druhým se pak stanou jen karikatury obývající jednu domácnost a hrající si na absolutní toleranci.

Kdyby se mě před šesti lety někdo zeptal, co je to láska, řekl bych - Hovadina  na pět.

Pak jsem ale potkal Janu a byl jsem z ní stejně vedle, jako tenkrát Honza. Byl to přesně ten nádherný a opájející pocit, ze kterého po pěti letech manželství zbyly jen vzpomínky.  Vzali jsme se moc rychle, začali spolu žít a příliš si na sebe zvykli. A i přesto, že jsme se pořádně vídali jen o víkendech, jsme si naprosto zevšedněli.

Po čase jsme si přestali jen tak pro radost dávat dárky, přestal jsem jí nosit květiny a ona už nebyla tak milá a ohleduplná, jako když jsme se poznali.

Celé naše manželství už bylo vlastně jen o zvyku.

Láska z šestnácti let nikdy nevydrží věčně…

A když mi nedávno řekla, že chce dítě a já odmítl, zničil se náš vztah nadobro. Necítil jsem se jako zodpovědný rodič. Děti jsem rozhodně nechtěl.

Chci život prožít, ne přežít.

Chtěl jsem znovu mít ten pocit, kdy nemůžete spát, kdy máte myšlenky jen na tu jedinou osobu, kdy pro vás  nic jiného neexistuje a kdy mít ji u sebe je to nejdůležitější na světě, znovu zažít ty chvíle, kdy je člověk schopen obětovat naprosto všechno, jen aby ji měl. Ten pocit, kdy vám nechutná  žádné jídlo, nic vás nebaví, nejste schopni pracovat, jen tak chodíte od ničeho k ničemu a kdy prostě - MUSÍTE být s ní.

Nic z toho jsem po pěti letech manželství necítil.

Chci mít právo zkusit všechno.

Ještě ten den jsem dal žádost o rozvod.