Trh existencí

Graham Greene – Desátý muž (OPUS, 2005)

Překlad – Kateřina Hilská

     Darem pro každého českého „greenologa“ je první český překlad novely Grahama Greena, Desátý muž. Díla tak trochu tajemného, protože Greene ho napsal v roce 1944, ale pak na něj podle svých slov docela zapomněl a ono se mu znova vrátilo do života až v roce 1983. O dva roky později vyšlo úplně poprvé.

     Desátý muž nese znaky Greenovy skličující válečné prózy. Plné častých a přesných přirovnání, komplementárních atmosféře a obsahu. Této metaforické obraznosti v pozdějších pracích trochu ubývá a Greene se soustředí především na holou výpověď. Tedy holou jen formou.

     Na začátku příběhu se dostáváme do německého vězení kdesi na francouzském území. Je tu třicet Francouzů. Lidí, kteří upírají svou pozornost ke zdánlivým drobnostem, které v extrémní situaci, času bez skutečného přístřeší a nedaleko smrti, tvoří určité pouto kontinuality a pohnutí. Protože právě ve vykořeněnosti si patrně vytváříme určité návyky, jež nám nahrazují jistotu a mír. A uprostřed efemérní a banální šarvátky o správný čas, ukazuje se Greenova mistrná technika.

     V nedůležité epizodě s budíkem a hodinkami naznačuje a definuje povahy hrdinů, antipatetickým zkoumáním tvaruje atmosféru vězení, ovzduší celé novely. V podstatě úspornými prostředky, bez záplavy zbytečných přídavných jmen a příslovcí. A téma času se objevuje jako nějaký průvodní znak, symbol plynutí, které zároveň má své jedinečnosti a je jiné než na svobodě. Do doby než přijde smrt a čas zmizí docela.

     Greenovským paradoxem a zmatením je fakt, že nikdo z vězňů vlastně přesný čas nezná a tedy doba jejich konce je relativní a nesnadno předvídatelná, jako kdyby náležela rukám cizího kata. Ale skutečně tomu tak je? I ve chvíli, kdy vězni mají losovat o svém osudu, protože každý desátý muž jest určen jít na smrt? I ve chvíli, kdy si nad tím kat myje ruce?

     A nyní se objevuje první opravdu hybný a určující moment příběhu, protože vězeň Chavel, na kterého vyšel jeden ze tří losů, nabídne ve chvíli panické tísně a hysterického strachu celé své jmění za život. Kolize rozechvívá a rytmizuje mikroklima knihy a vznáší nezapuditelný předpoklad, že tuto atmosféru můžeme usídlit v dlaních a nechat ji pomalu proniknout mezi prsty. Jako vodu. Nebo spíše jako bahno. Mladý muž s přezdívkou Janvier Chavelův návrh vyslyší.

     A tato těžko uchopitelná témata, která se v různých variacích a intencích vracejí, stávají se jakýmsi postulátem hlasu svědomí. Jen zvíří prach v zapadlé a zašlé ulici existence a nechají čtenáře na pochybách. Témata svědomí a neúspěchu se znovu objevují jako ruce tonoucího. A v jakémsi zvláštním pelu existenciální krize a částečné citové odumřelosti se tu předjímají Greenovy pozdější práce, jako například Querryho křížová cesta v románu Vyhaslý případ.

     Chavel se vrací z vězení jako jiný člověk. Ve snaze překrýt svou hanbu, změní si jméno (od teď si říká Charlot) a vzhled. Jestliže v první části bojoval o svůj život s Němci, ve druhé zápasí o svou duši sám se sebou. Přišel o své materiální zázemí. Tento pád, jenž chápe jako výraz osobního selhání, obnažil samo jeho bytí a nelichotivě nahé jej exhibuje v jeho vlastních očích. Tedy dle Greenovy teze, že v neštěstí si je člověk vědom vlastní existence.

     Charlot se po krátké a neúspěšné pauze v Paříži vrací do Brinacu. Do svého rodného domu, který mu již nepatří. Porovnává minulost s přítomností a implicitně poznáváme, že on sám se změnil nejvíce. Uvažuje nad tím, že některým zkrátka nebyla dána možnost přežít válku „korektně“ a jaksi se neumazat. Často přemílá předměty své viny vůči Janvierově sestře Tereze a jejich matce. Vstupuje na iniciační cestu milosti a poznání sebe sama.

     Nakonec se do Terezy zamiluje, čímž nás Greene přivede na trochu očekávatelnou cestu. Ale příchod herce Carosse, jenž se vydává za Chavela a snaží se získat majetek, který nepatří ani jemu ani Charlotovi, to mění a komplikuje situaci a dodává novele tak, jak je pro Greena příznačné, rysy detektivní a tragikomické prózy.

     A jestliže Charlot byl ještě jako Chavel zbabělec, Carosse je kolaborant a narcis bez skrupulí. Člověk vykreslen jako dokonale špatný. Jeho bipolárním obrazem je Tereza, která sice nenávidí Chavela, ale zároveň mu touží odpustit. Carosse se navíc pokusí Charlota zapojit do své hry, o jejímž úspěchu je nekriticky přesvědčen. Greene tu antropomorfizuje boj dobra a zla, zápas Boha s ďáblem, který zdánlivě nemá širý význam. Ale možná také ano.

     A když už se celý stav zdá bezvýchodný, Charlot se Tereze definitivně přizná, kým je. Znovu podstupuje cestu vnímání sebe sama jako Chavela. Vrací se do své původní identity a vše chladně zakormidluje ke katarzi. To je důležitý moment. V souboji Bůh obstál a propojil minulé s přítomným. Dal do souvislostí hřích a cestu k vysvobození. Chavelovi se dostává míru. Greenovské na tom celém je zvláštní duchovní spoutanost se svědomím a symbolika cyklického času.

     Pro toho, kdo Greena dobře zná, nebude Desátý muž úplným překvapením, a leccos si pravděpodobně „domyslí“ již v průběhu. Pro někoho, kdo Greena doposud příliš nepoznal a koho po přečtení recenze novela ještě zajímá, pro toho by to mohl být nevšední a velmi silný zážitek.