Stáli v kuchyni. Žena v džínách a hnědém úplém tričku s mužem ještě v pyžamu.
,,Tak ahoj, miláčku, ''řekla. Políbila jej a on ji také, na čelo. To ona měla ráda, připadá si při tom jako malá holčička, která potřebuje chránit před tím velkým zlým světem. Přitáhl si ji k sobě.
,,Jdi si umýt zuby, ''poškádlila ho.
,,No tak jo ... , ''slíbil a pustil ji.
,,Musím jít, v práci máme teď velký shon, tak pápá,'' lučila se. U dveří se ještě otočila. ,,A nezapomeň dát pejskovi čerstvou vodu. ''S tím za sebou zabouchla dveře. Bylo šest ráno. Neměl rád tu její práci. Byla tam od rána do večera. Když si ji bral, neměli ani na nájem, a tak si něco musela sehnat. Ale už jsou spolu pět let a ono nepadlo ještě ano slovo o změně. Tak dlouho tam, však začala být až poslední půlrok. Podezříval ji. Ř tam někoho má. I když ... v noci tam přece není ... Blbče! Na tyhle věci přece nemusí být tma. Stačí nějaké zákoutí nebo jeho byt ... Nech toho! přikázal si. Jinak z toho zešílíš Něco se otřelo o jeho nohu a vytrhlo ho z přemýšlní. Zapomněl na psa! Sebral z podlahy misku s nápisem Candy vyvedeným ozdobně rozmáchlým písmem. To jméno vymyslela ona. Cukrátko, pomyslel si, to se hodí. A přitom nemá sladké ráda. Taky je pořád taková šíhlá a krásná jako když se brali. Ach ano, štíhlá a krásná. Skutečně by se nedivil, kdyby ... Vykřikl. Místo studené vody si pustil horkou a opařil se. Miluje ji. A moc. Její dlouhé hnědé vlasy. Její bělostnou pleť. Hebké tělo a ... oči. Ty odhodlané oči. Koukl na hodinky. Půl sedmé. Misku napustil vodou, omyl si tvář a spěšně se oblékl. Myšlenky na možnou manželčinu nevěru jej však neopouštěly ani v práci, při úklidu klecí a krmení zvířat. Má tu práci rád, tady, v zoo. I ta zvířata.
Kdyľ přišel do kanceláře, kterou obýval ještě s třemi dalšími pracovníky, všiml si vzkazu na ošoupaném starém stole. Nakrm prosímtě ještě Amálku, Honza. Amálka je samice gorily, trochu bojovná, ale on na ní miloval její oči. Připomínaly mu jeho lásku, jeho Aničku, jaho manželku- věrnou? nevěrnou? Přestaň!
Sebral kyblík se žrádlem-zralým ovocem a různými bylinami a došel k výběhu goril nížinatých. Amálka už byla v pelechu. Seděla blízko prosklené stěny, přes kterou se už nikdo nedíval, neopatlával ji mastnými prsty od jídla z fastfoodu ze zoo anebo ulepenými cukrátky. Candy ... cukrátka ... Anička ... milenec ... Přinutil se odtrhnout zrak od špíny na skle a opatrně vlezl za gorilou. Ta se jen líně zvedla. Do očí se jí nedíval. To znamená hrozbu a on to ví, ale ... ony jsou tak krásné ... Pohledem o ně zpočátku jen zavadil. Pak se vąak vrátil a pohlédl do nich znovu. Ploský nos gorily si odfrkl. Znělo to jako když papiňák hrozí výbuchem. Znovu. A znovu. Nedokázal odtrhnout zrak. Někdo ťukal na sklo, ale on to slyšel jen jakoby z dálky. Zavrávoral. Hlava se mu točila a před očima měl mžitky. Ty oči, její oči ... náhle ucítil na prsou podivný tlak a sesul se k zemi. Těsně u ucha uslyšel to odpudivé frkání a zvuk lámané kosti, Zamženě viděl, jak se zvíře vztyčuje a chystá k dalšímu útoku. Byl však chycen vpodpaží a vláčen k východu. Namáhavě zdvihl hlavu. Před sebou zahlédl jakousi černou hroudu chlupů se čtyřmi končetinami připomínající mu lidské ruce. Venku ho neznámý položil na zem. Snažil se vytáhnout cosi z kapsy. Poznal jej. ,,Honzo, ... ''
,, Prosímtě mlč! Co tě to napadlo, ty blbče?! Mohla tě zabít! ''
,, Ale co tu děláš? '' I řeč ho bolela. Z nosu mu tekl pramínek krve.
,, Vrátil jsem se, když jsem si uvědomil, že tě Amálie ještě moc nezná a pak jsem ji uspal puškou, '' v ruce držel mobil, ,, Haló? Mám tu raněného, ano, ano, on totiž ... ''
Pomalu ztrácel vědomí.
* * * *
Ucítil dotyk na tváři. Otevřel oči. Seděla u něj, ta, kterou tak miluje, nikomu jinému by nedovolil, aby se na ni tak díval, tak jako teď on. Žádostivě a laskavě zároveň.
,, Aničko-''
,, Pst. Já už všechno vím. ''
Uposlechl. Rád ji poslouchal. Zvláątě když při tom myslela na něj. Jen na něj, na něj, na něj, na ...
Dlouho se na sebe jen tak dívali. Z očí do očí. Odhodlanost. Ale i lítost. To v nich viděl. Najednou prolomila mlčení.
,, Marku, '' zadrhla se, ,, co se to tam s tebou stalo? ''
,, Nevím. Zatočila se mi hlava a pak ... moc si toho nepamatuju. '' Ano, moc ne. Jen ty oči a pak-pak jak do něj buší půldruhého metráku těžké zvíře a láme mu žebra. Celkem tři.
,, Budu už muset jít. Zítra zase přijdu. Chvilku si tu poležíš a doma budeš cobydup. Uvidíš. '' Přátelsky na něj mrkla.
Jít? Za ním, že jo? Za kým jiným. Tak za kým?! Chtělo se mu křičet, ale ovládl se. Pod měl však zaťaté pěsti. Pousmál se na ni.
,, Pa. ''
,, Ahoj. ''
* * * *
Ty týdny pro něj byly jako mučení. Žárlivost mu svírala útroby a kruhy pod očima se mu zvětšily. Pak si pro něj konečně jeho-JEHO-Anička přišla a odvezla domů. V autě se Marek zeptal:,, Aničko, když teď budu nějaký čas doma na nemocenské, nechtěla, '' polkl, ,, no víš, nechtěla by sis vybrat dovolenou a zůstat doma se mnou? ''
Chvíli mlčela. Pak řekla: ,,Já nevím ... Marku, co když mě budou potřebovat v práci? Já fakt nevím. '' Zavrtěla hlavou.
Oni? Oni? Kdo? Tak Kdo? KDO? Ztěžka polkl ten příval ječivých otázek.
,, Aspoň pár dní. ''
,, Zkusím to, ju? ''
Políbil ji na tvář a jak zaparkovali a ona se k němu otočila, tak na čelo.
* * * *
Už třetí den byl doma sám. Znovu pocítil to podivné zachvívání uvnitř těla. Každý večer, když vedle sebe leželi a on slyšel její pravidelný dech, představoval si dech toho druhého. Rychlý, vzrušený, tak jako jeho vždycky, když ... a tak se mu stíny pod očima znovu prohloubily.
Za dva týdny vypadal poněkud zuboženě. Pořádně nejedl ani nespal. Anička na něj každé ráno hleděla čím dál ustaraněji. Vždy večer se ho ptala, jestli mu něco není, jestli ho to třeba ještě nebolí, proč nejí a tak málo spí, ale dočkala se jen zamumlání, že je vše v pořádku. Byla bezradná. Nakonec to však nevydržela a rozhodla se, že s ním jeden den zůstane doma. Třeba se doví co mu je. K noze se jí přitulil pes. Vzala ho do náruče. ,, Co ty, '' pohladila mu hřbet, ,, ty nic nevíš, viď ... co se děje, co se bude dít ... , '' Olízl ji ruku. Poslední dobou si sním příliš nehrají. A oba se změnili. Cítil to.
* * * *
To ráno, když ji našel v kuchyni, jak mu dělá pořádnou snídani, bylo pro něj překvapením. A ona to tak chtěla.
,, Dobré ráno, '' pozdravila a dala mu pusu.
,, Dobré, dobré, '' opětoval Marek. ,,Copak, že nejsi v práci? To aby to nebylo tak nápadné, že jo? Je mazaná ... ale on se ovládne. Ostatně jako každý den. Bude držet za zuby a usmívat se. Sem tam něco prohodí a-
,, Sedni si, za chvíli bude snídaně, '' pobídla jej. Přitom zkušeně natřásala pánev s omeletou. Vzpomněl si na sen, který se mu zdál před nedávnem. Ruka bezvládně ležící na koberci. On jde podél paže, která byla i se zbytkem těla ukrytá za jejich postelí. Pak ho Anna probudila. Že prý křičel.
Mezitím mu dala na stůl talíř. Zíral na něj pohroužen do svých hrůzných představ a myšlenek, které se na něj valily, jako kamení se srázu uvolněné někým, kdo mu chce ublížit. A on ví kdo. To ONA! Ta, co mu s předstíranou láskou dává omeletu na talíř a usmívá se na něj. Ne, to není úsměv, ale-ale výsměch! Ale on to vidí. Vidíííí!
,, Jez, ať ti to to nevystydne, na. '' Talíř mu posunula až k bradě. Jako nějakému malému děcku. Které potřebuje ukolébat, aby.. Nepřítomně zal do ruky příbor.
,, Marku, chci s tebou mluvit-'' začala váhavě.
Ano, miláčku, promiň, ale odcházím, mám někoho jiného, lepšího, víš? Ve všem, ve všem, a který se nenechá jen tak napadnout nějakou blbou gorilou, a který se lépe postará o mě a o mého psa. Mého! MÉHO?!
,, Je i můj, '' zaąeptal.
,, Cože? ''
,, Jak dlouho s ním jsi? '' Jeątě stále ąeptal.
,, A s kým? Já ... ty ... co.., '' nebyla schopna slova.
,, Já to vím. '' Rysy mu ztvrdly. Začal vstávat a nadechávat se. Teď ji všechno poví, všechno co si o ní myslí. O ní a o něm. Všechno!
,, Ty mrcho! '' Zařval.
Annu to překvapilo, ale snažila se zůstat klidná. Pomalu vstala. On ji hleděl přímo do očí. Něco mu připomněla. Ty oči, odhodlané a bojovné, to pomalé líné vstání ... Amálka, pche! Směšné jméno pro takovou velkou mrchu. Anička ... to jméno ... taky směšné, příliš milé, příliš umírněné, pro ni, tu co teď tady stojí, ruce opřené o stůl, klouby bílé na zaťatých rukách. Končetiny připomínající mu lidské ruce ... Ach ano. Jen tak vypadá. Ale kdyby se chovala, tak jak manželka má.. ty oči-odhodlané, překvapené troufalostí.. troufá si? Vztahuje k němu ruce. Chce mu něco udělat, aby si s ním(kým? )mohla žít šťastně až do smrti ... šíleně se zasmál. Anna však neucukla, i když se lekla. Pohladila jej po tváři. Už je u krku, starý brachu, u krku, za chvíli ti bude bušit do hrudi a-a frkat jako kvílející papiňák! Chytil ji za zápěstí až vykřikla.
,, Co mi chceš?! '' Utrhl se na ni.
,, Uklidnit tě! '' Upřela na něj prosebný pohled. On však tu prosbu neviděl. Viděl jen to, co chtěl vidět. Oči gorily a chřípí ploského nosu jak frká. Ale to Anna jen bezmocně vzdychala a snažila se vymanit z jeho sevření. Chcípni! Chcípni, ty zvíře! Chceš mi jenublížit, já to vím! Smýkl jí na zem a vrhl se jí po krku. Anna křečovitě držela jeho ruce, které ji dusily. Ucítila štiplavou bolest na plicích, jak se nemohla nadechnout. Oči jí vylézali z důlků, chraptěla a vůbec nic nechápala. Zuřivě kopala nohama na kachlíkové podlaze. Je šílený. ON JE ŠÍLENÝ! Vědomí vyplo, ruce poklesly na tem, srdce přestalo bít. Marek se podíval na svůj hrůzný čin. Hlava se mu zatočila, snažil se vstát, ale tvrdě upadl a ztratil vědomí.
* * * *
Kolem poledne se probral. Rukou nahmatal cosi měkkého. Podíval se po tom. Chvíli jen tak zíral. Co se stalo, proč má Anna na krku ty modřiny, proč tak hledí do prázdna a proč ... proč je tak studená?! Náhle si začal vzpomínat. Netknutá snídaně dosud leľela na stole. Má co ji patří! Mrcha! Kdoví co pro ti tobě kula ... ale ne, tohle si nezasloužila, neměl jsi nic, žádný důkaz, nic ... A tvá intuice, ta je nic? Ta nestačí? Podváděla tě! Vždyť tam byla celý den, pořád ... s ním! Obličej si zabořil do dlaní. Znovu na ni pohlédl. Ale tohle .... co tohle, co tohle? Mord přece! Ty jsi ji zavraždil. ZAVRAŽDIL! ,,Já nechtěl! '' Ale chtěl ...
Zdvihl ji do náruče a donesl do ložnice, kde ji položil na postel. Dosud v pyžamu, zeleném s králíčkem, dal jí ho loni k výročí. To bylo ještě všechno v pořádku. Všechno. Ale ... ,,já vím, vím. '' Slyšel sám sebe. Náhle pochopil přísloví: Milovat sž za hrob. Nuceně se zasmál. Něžně ji urovnal na její polovinu a přikryl. Potom ji políbil na čelo.
* * * *
Vysokými dveřmi vešel do veliké budovy. U recepce se zeptal na reklamní oddělení. Navedli ho ho do 2. patra, sedmé dveře vpravo. Vyjel tam výtahem, zabočil za roh a našel sedmé dveře. Zaťukal. Otevřela mu drobná paní středního věku v kalhotovém kostýmu s proužky.
,, Prosím? '' Zeptala se.
,, Chci omluvit svou ženu, že dnes nepříjde do práce. Není ji dobře. '' Dobře? Není ji dobře? Měl neúprosnou chuť se rozesmát. Sám sobě. A pořádně. Ovládl se.
,, Aha, '' paní si posunula brýle blíže ke kořenu nosu, ,,škoda. Tak to asi zmešká i kurz. ale dnes měl končit. Skutečně nemůže přijít? ''
,, Nemůže. Jaký kurz? ''
,, Manaľerský, víte, měla povýšit, ale musela si ho udělat, to byla podmínka. Však taky kvůli tomu tady bývala často až do večera. Musela si napracovat co kvůli tomu nestihla. Pane, není vám nic? ''
Zbělel v obličeji. Ruce a nohy se mu roztřásly. Podíval se za ni. Uviděl jen další dvě ženy, ale nikde ... žádného ... Zavrávoral.
,, Pane, nechcete něco? Třeba vodu? Někoho zavolám, počkejte. ''
,, Ne, ne. Díky. ''
Vyklopýtal z budovy a nasedl do auta. Hlava mu spadla na volant. Začal plakat a do volantu narážel víc a víc. Nepřestal dokud neucítil, jak se mu lepí vlasy k čelu krví. Nastartoval. Měl chuť to zapíchnout to do nejbližšáho sloupu elektrického vedení.
Dojel domů. Odšoural se až do ložnice, kde na něj čekala jeho milovaná.
,, Aničko.. , '' zašeptal. Obrátil se směrem ke kuchyni, byla přímo před ním. Došel až ke sporáku. Otočil všemi černými kolečky, které mu připomínaly oči. Jak se na něj upírají. A čekají. Ještě, že máme tak nízkou postel, pomyslel si. Zavřel všechny dveře kromě těch do ložnice. Ucítil plyn. Zvrhle se mu z něj udělalo dobře. Přistoupil k posteli a lehl si vedle ní. Chytil ji za vychladlou ruku.
,, Miláčku, ''zašeptal, ,,moc tě miluju. '' Ano, až za hrob! Za hrob ...
Políbil ji na čelo. |