Povídka 6. - Pařan domácí (debilis maxima)

Předem této studie bych rád upozornil, že následující text je opravdu pokusem o vědeckou studii zatím neprozkoumaného druhu. Dále snad jen to, že životní styl subjektu se natolik vymyká normálu, že to vydrží snad jen ty silnější nátury. Ale teď již několik údajů o sledovaném exempláři:

Věk: 15 let

Jméno a míry (naštěstí) neudány

Doba vlastnictví prvního počítače: zhruba 6 let

Dojetých her: Nepočítaně

Nejdříve stručný popis pozorovaného: Je to vysoký, mladý muž sportovní postavy s příjemným výrazem v obličeji, mírně odstátýma ušima a tváří posetou pupínky. Pod nosem mu již roste strnisko, které si však, pokud má čas, snaží holit. O jeho účesu a oblékání později. Sexuální orientace, jak se zdá, normální (pro ostatní – to jest hetero). O úchylkách také až později. S tím souvisí velikost jeho... ehm, o tom nikdy (autor samozřejmě myslel operační pamět, případně harddisk, jejichž velikost je tak nechutná, že je zbytečné ji rozebírat). Dostal jsem se až tam, kam jsem se dostat nechtěl a tak (se) raději rychle vrhnu na... průměrný den subjektu.

Přestože se to nezdá, pařan domácí dodržuje stejný denní režim jako my, normální lidé. Ráno (většinou) vstává a večer chodí (většinou) spát, přičemž jsou i dny, kdy obě činnosti vynechává a nedostatek spánku vynahrazuje přebytkem kofeinu, který mu pomalu, ale jistě, (jako boží mlýny, jenomže těmihle nehýbe Bůh, nýbrž nejmenovaná firma, vyrábějící kolu) rozežírá vnitřnosti. Jí minimálně třikrát až osmkrát denně (druhé večeře okolo deváté večerní nejsou vyjímkou). Dopoledne chodí do školy a odpoledne (-večer-ráno-dopoledne-) se věnuje podivné činnosti, nazývané pařbou (pro neznalé – hraním počítačových her). Teď již ale podrobněji.

Když tedy pařan v půl sedmé ráno vstane, nasnídá se. Pustí si MTV. Ve čtvrt na osm začíná dělat úkoly, v půl osmé se učí a v půl a pět odchází do školy. Pokud jsem vynechal ranní hygienu, činím tak záměrně, neboť on taky. Vchází do schcoly. Vítá se s kamarády, kteří ho taktně upozorňují, cituji: „Smrdíš.“. Pařan poděkuje za kompliment a odchází někam jinam. Začíná první hodina. Pařan, který je pod tlakem z toho, že už dlouho s nikým nemluvil, neustále žvaní. Končí první hodina. Pařan si odnáší poznámku ... o 2 hodiny později...  Končí třetí hodina. Po rušné face-to-face konfrontaci s třídní učitelkou si pařan odnáší třídní důtku... a další tři hodiny později... pařan, vrcholně uražen svým navrhnutím na dvojku z chování a tím, že si s ním nikdo nechce povídat, dává nohy na stůl a rituálně pokládá svůj prs(t) na tlačítko POWER.

Blikne monitor, rozvrčí se harddisk, zvukovka ohlásí svou přítomnost. Pařanovi se vlévá nová krev do žil. Ve zlomku vteřiny zapomíná na veškeré starosti a plně se oddává tomu, co před ním právě otevírá svou virtuální náruč. Opět se dostává do netušených světů, tam, kam se žádný jiný smrtelník nedostane. Ať již těží koření z plání Duny, pobíjí Hitlerovy armády nebo se s kouzelníky a válečníky prohání po dávno zapomenutých kontinentech, vždy je šťastný. Vždyť právě on má tu možnost dělat, co nějaký zabedněnec nikdy ani nezkusí. Vždyť jeho otylé prsty v tuto nekonečnou chvíli tečou po klávesnici, aby vyslaly pár smysluplných příkazů té krabici, co sedí pár metrů vedle něj. On o ní ale neuvažuje jako o krabici – je to pro něj přítel, kamarád co nikdy neumírá, věčný zdroj zábavy a poučení. To vše ale jen do té doby, než vypnou proud. To pak přestává všechna legrace. Subjekt se stává nervózní troskou. Jeho pohyby nemají odůvodnění, stejně tak jako jeho slzy v očích. Jedná bezmyšlenkovitě. Kontroluje zdroj. V pořádku. Zásuvku. OK. Pojistky. Funkční. Stalo se to nejhorší – chyba je v dodávce proudu... Naštěstí ale po několika minutách proud opět proudí a on může zase hrát. Jen kdyby ale měl uloženou pozici... o 8 hodin později... pařan zase jednou spí. Má za sebou perný den, ten příští bude stejný. Optimismu by se v něm člověk nedořezal ani teď.

A kam tento životní styl spěje? K paradentóze, žloutence, vším, ale rozhodně ne k AIDS. Vždyť vzpomínej, pařane – kdy jsi měl naposledy holku? Kolik že to je let? Smutné... Dále to s ním spěje k otylosti, cirhóze jater (již v tomto věku jeho tělesné pochody zní jako špatně promazané kolo), k staromládenectví (pařané totiž mají ve zvyku vypadat a oblékat se jako naprostí vidláci a debilové) a vysokému krevnímu tlaku. Navzdory všem těmto civilizačním chorobám ho stejně jednou na stará kolena (pokud se jich „dožije“) přejede auto, protože ho neuvidí, neuslyší a nebude před ním moci ani uskočit, poněvadž bude s celkovou svalovou disfunkcí sedět na kolečkovém křesle. A až se to za těch šedesát let stane, kdo mu přijde na pohřeb? ...

Ne, tuhle „studii“ jsem rozhodně nepsal o sobě. Psal jsem o patnáctiletém klukovi vysoké sportovní postavy, šest let vlastnícímu počítač. A že se tyto údaje shodují, to už je jiný příběh. Uf... mále jsem se prozradil.