|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Strážci oblohy
Autor: MiD (Občasný) - publikováno 2.3.2006 (20:53:26)
|
|  |
Motor je zcela chladný. Sedím na kapotě svého vozu asi dvě hodiny, nohy tisknu pevně u sebe a z útesu tiše pozoruji překrásný západ slunce. Chechotání racků, letících nad mořem, malovaným neúnavnými vlnami, přicházejících odnikud někam, doplňuje tu pravou romantickou atmosféru. Na obloze vidím jen pár mráčků, které vítr žene kdoví kam. Mění jejich polohu, ba i tvar. Z malého beránka se tvoří drak, želva, hrnek plný horkého kakaa… Pak se jejich cesty opět rozdělí a každý táhne svojí cestou dál. Tak jako lidé…
Je ticho.
Obrovský, překrásně oranžový pomeranč se odráží v mořské hladině. Vzhlédnu k obloze směrem za mne. Vidím jeho bratra. Usmívá se na mne Měsíc. Slunce jde spát a on je tu proto, aby hlídal oblohu před malými dětmi, jenž by chtěly natáhnout ruku ze své postele a ukrást jednu z milionů zářících hvězd.
Mávám Slunci na rozloučenou. Mávám proto, že kdyby už nebylo zítra, ať ví, že jsem tu byl a pozoroval jej. Hltal celým tělem jeho ruce a cítil jeho zář…
Racky pomalu střídají cikády. Spolu se setměním vylézají ze svých úkrytů, aby lákaly samičky. Nabízejí svá těla. Počíná orchestr, který není každému dán slyšet. Sedím tu jen já a ony… Cvrkají a já napínám uši, abych porozuměl jejich líbeznému vyznání lásky, jejich každodennímu rituálu.
Je léto.
Je další den a mé znavené oči probouzí první paprsky životadárného světla. Slunce mne vidělo. A vrátilo se rozloučit. Určitě… Trhnu hlavou za sebe. Zmizel. Hluboko uvnitř sebe cítím, že uchránil své ovečky na obloze a já mu pomohl. Vím to…
Tajemné krásky už nebijí moře tak, jako v noci. Jemné vlnky hladí břeh a vysoko na nebesích vítají ptáci nový den. Průzračnou hladinou sem tam šplouchne hejno rybiček, když honí je dravec.
Přistupuji blíž k okraji útesu, abych cítil vlhkost moře, dotkl se čerstvého vzduchu a slyšel líbeznou harmonii, kterou mi tento jedinečný okamžik dává. Rozepínám bílou košili a nechávám vánek, aby laskal mé tělo.
Stejně tak jako něco začíná, něco i končí… Natahuji své ruce, zavírám oči a nechávám se unášet volným pádem, hluboko, hluboko do průzračné krásy, jenž na mne už čeká. Dychtivě se usmívá a já vím… vím, že jsem --- doma ---.
Chechot racků letí nad mořem a vlnky si odnáší mé tělo odněkud nikam…
Je konec…
|
|
|
