|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tančím do rytmu hudby a mlčky sleduji tvé tělo orosené potem, tvůj studený zrak, kterým mě sleduješ a vidím ten chtíč v tvých černých očích. Už nemohu, jsem vysílená a přesto tančím. Mé tělo se vlní podle jemného střídání tichých tónů a ty si jen tak sedíš. Hnusí se mi vše, z čeho se skládá tvé tělo. Tvůj vyvalený břich ve mně vyvolává nechuť k jídlu, tvá ústa odpor k lásce a tvůj výraz v očích nesympatii ke všem bytostním, ke všem tvým poddaným, které využíváš a hlavně k tobě samotnému..
Mám pocit, že jsem tu už hodinu, celý den, celý život a nedělám nic jiného, než že těším tvé choutky a tvůj mužský a nezastavitelný pud, který dáváš nevkusně najevo. Mé nohy jsou už vysílené, chci si lehnout na měkkou rohož, která pohltí nejen mé fyzické bolesti ale i mé psychické rány. Chci utěšit žal v mé duši, který ty nikdy nepochopíš a je to ta poslední věc, která by někdy trápila tvou mysl.
Najednou zvoláš: „Pryč“ a já nedokážu skrýt radostný povzdech, který se mi vydere z vyschlých úst. Ty si toho naštěstí nevšimneš a já mám povoleno napít se vína, které patří jen tobě a nachází se v rohu krásné vyzdobené místnosti, která se stává mým domovem, pokud to přikážeš. Do mého hrdla stéká proud nasládlého vína a ty mě obdaruješ úsměvem, který ve mně vyvolává nevolnost a já se modlím ke svatému Amonovi, abych už byla pryč. Byla jsem tu až moc dlouho a vím, jaký bude trest.
Z tvých úst zazní slovo: „Další“ a já za pomoci stráží opouštím tento pokoj, ještě se ti stihnu uklonit. Vycházím chodbou a vyčerpanost mi nedovoluje myslet na nic jiného, než na spánek, který tak potřebuji. Dojdu až tam, kde leží má rohož a trochu pozvednu hlavu. Vše je tak, jak jsem si myslela. Desítky očí se dívá na mé tělo, pohrdá mnou. Ony tam nebyly tak dlouho. Možná už ani nebudou. Zůstanou tu navždy. Závist je pohltila, stejně jako mě pohltí brzy taky.
|
|
|