TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Úterý 26.11. Artur

Všechny rubriky

Poezie

> Poezie

>		Klasické verše

> Básnické slovo

> Všehochuť

> Teorie poezie

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Stručný úvod k tvrdé poezii
Autor: ostrich (Občasný) - publikováno 21.2.2006 (00:22:34)

	ostrich (Občasný) - 15.11.2006 > Ondrej Kern> Ouvej, jak rád bych se pořádně pustil do diskuze. Ale nemohu, nesmím si povolit, musím být supervizorem svého času, nesmím ho rozdrobit a ztratit. Promiň, možná nastřádám volný čas později. Snad jen teď podotknutí, že mne vždycky strašně udiví, jak málo z toho, co jsem vložil i třeba do předchozího textu, který vyvolal teď tvoji reakci, je doopravdy pochopeno. Zažívá to určitě každý, ale tady na internetu je to tak tvrdý return, je to tak zřetelné, že to až bolí, protože nejvíc bolí vlastní neschopnost. Nejde-li čtenář autorovou cestou, znamená to sice, že se aspoň na cestu vydal (z pohledu měkké poezie to stačí, to je cíl), ale taky to znamená, že se autorovi ztratil a vlastně jde jinudy než on (z pohledu tvrdé poezie je to autorova chyba). Ideálem je, když čtenář nejdřív jde autorovou cestou a teprve potom si na jejím základě postaví cestu svoji. Protože ovšem je ta nová cesta už tou předchozí společnou "předformována", mohou se na ní snadněji sejít, nemluví pak už jeden o voze a druhý o koze. (Samozřejmě to ale nemůže jít takhle jednoduše, ve skutečnosti jde v pochooení o přibližovací / oddalovací spirály, tohle vyjádření je samozřejmě zkratka skutečných myšlenek, ostatně jak jinak, rozumní lidé vědí, že diskutovat znamená postupně vytahovat pověstný ledovec za špičku zpod hladiny výš, protože to se dělá jen tehdy, má-li taková námaha smysl...) Zlatá milosrdná nevědomost autora o tom, co si doopravdy myslí čtenáři jeho papírových knih :-) Vždycky si říkám, že asi nechápu druhé ve stejné míře. A promítám si k tomu odhadovaný pravděpodobný historický vývoj jazyka (mj. porozumění jako vedlejší produkt jeho jiných - třeba manipulativních - funkcí), abych se znovu ujistil, proč tomu tak nejspíš je, a aby to tedy tak nebolelo. To není jazykový solipsismus (i když ten termín se mi líbí, zařazuji do slovníku :-), to je prostý pokus o popis reality, složité proti diskurzu až běda. Metafora v prvním plánu, nebo spíš v prvním pohledu na fuzzy smysl toho slova, vytváří novou představu uvnitř obecného (tedy nejdřív samozřejmě osobního) jazyka, umožňuje vybudovat novou představu na základě představ předchozích. Tenhle pohled je nejlíp vidět u překvapivých metafor malých tříletých dětí, které metaforu řeknou jako výsledek, pojmenování svého porozumění skutečnosti. V druhém pohledu jde pak o konkrétní přenesení představy z jedné mysli do druhé, kdy se metafora nejdřív nadhodí tak trochu jako návnada a zaujme-li, pak se musí vysvětlovat a vysvětlovat, až dojde k vysvětlení a pochopení. Kdyby fungovala telepatie, jazyk by být nemusel a nemusely by být metafory, opravdová reálná telepatie ovšem znamená vzájemné "načtení minulostí", neboť pochopení individuálního významu je dáno minulostí osobnosti, což znamená, že s každým telepatickým spojením se z jednoho "objemu mysli" stanou dva, takže telepatie by byla možná jen s neomezenou volnou kapacitou mysli. Čili asi to tudy nikdy nepůjde. Metafora je produkt inter-face. A tak dále ad libitum. Omlouvám se, víc toho dnes už raději nenapíšu, i když mne "svrbí klávesnice". Dík za zájem a bude-li trvat, někdy se to možná můžeme pokusit probrat až do vzájemného pochopení.

		<reagovat

Reagovat na tuto poznámku u příspěvku

Odpověď se také zašle uživateli ostrich
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ?

Napsat autorovi (Občasný)

Addictive Zone Orbital Defender Game