|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Když dva dělají totéž ...
Autor: mezon (Občasný) - publikováno 13.2.2006 (17:00:25)
|
|  |
“Jak jste to jen mohli dopustit?” Starý pan Horák zvolna svěsil hlavu, až mu zcela klesla pod rozložitá ramena. Jeho synové Petr a Pavel si vyměnili pohledy, ve kterých by i méně zkušený pozorovatel spatřil notnou dávku pohrdání a oči v sloup prozrazovaly netrpělivost, s jakou oba dva čekali na konec tohoto naprosto zbytečného, trapného a ponižujícího rozhovoru.
Do ticha klimatizované kanceláře zaznělo vrznutí koženého křesla, to když se Petr naklonil dopředu a opřel se lokty o kolena. Chtěl to už mít celé za sebou a tak se rozhodl promluvit ke svému otci. Sotva se však nadechl, staříkovi vyletěla hlava vzhůru a do Petra se zabodl jeho nečekaně tvrdý a nesmlouvavý pohled. O vážnosti situace svědčily i otcovy pevně sevřené rty, stiskem bíle lemované, které se najednou pootevřely a do místnosti vlétlo jako uragán tiché: “Prosím tě, drž hubu!”
Ta slova létala místností od zdi ke zdi, bratři na sebe nechápavě pohlédli, ale ve svých očích nacházeli jenom údiv nad tím, co právě slyšeli a tou nečekanou razancí odzbrojení tiše vyčkávali na další vývoj rodinného sezení.
Jejich otec, ta vrozená elegance a taktnost, ten geniální diplomat a znalec lidských duší, se nečekaně vyjádřil stylem a slovy, kterými vždy tak pohrdal.
Starý pán pohlédl na fotografii své nedávno zesnulé ženy a jeho oči se mu zaplavily slzami. “Ještě že se toho nedožila maminka. Darebáci! Zničili jste všechno, co jsem tak pracně budoval. Pošlapali a poplivali jste naše dobré jméno. MOJE dobré jméno!” Na chvilku se odmlčel a o zápěstí pravé ruky, kterou křečovitě svíral vycházkovou hůl , se roztříštila první slza.
“Ale tati, ještě to není tak zlý”, snažil se Pavel otce trochu uklidnit. “Pořád je tu ještě HLÁSKA.”
“No tak to teda NE!” Stařík se levou rukou chytil hrany stolu aby se mohl naklonit směrem ke svým synům a zopakovat s ještě větším důrazem svá slova. “To rozhodně NE!!! Na to zapomeň. Oba na to zapomeňte. Hlásku jsem vybudoval já sám, byla to moje myšlenka a moc dobře si pamatuji, jak jste se mi oba tenkrát vysmáli. A dneska? Tisíce spokojených klientů, žádné kšeftaření, jenom solidní a stoprocentní služby.”
Zde se hodí připomenout ten historický okamžik, kdy se před necelými pětadvaceti lety rozhodl řidič trolejbusu Petr Horák pro zásadní krok ve svém životě. Nedal na výsměch svých dvou synů a přes velké obavy manželky Ireny založil první a v Čechách dodnes jedinou firmu na zprostředkování informací o úmrtí, kterou nazval prozaicky Hláska. Za mírný poplatek lze už téměř čtvrt století využívat jedinečné možnosti, dát prostřednictvím této agentury vědět o svém úmrtí všem, které jste uvedli v registračním formuláři. Popřípadě těm, které jste, samozřejmě opět za mírný poplatek, s odstupem času do formuláře dopsali. Na tuto myšlenku ho přivedlo setkání se spolužáky ze základní školy po třiceti letech, kdy jejich řady už byly překvapivě prořídlé a místo toho, aby se bavili o tom, jak kdo žije, většinu času strávili v hovorech o tom, kdo, kdy a jak zemřel. Původně na svém nápadu nechtěl ani vydělávat peníze, stačil tuto činnost vyvíjet při svém zaměstnání a zcela bezplatně, ale s postupem času byl o tuto službu takový zájem, že si na ní postavil živnost. Ale po celou dobu jeho podnikání mu ze všeho nejvíc ležela na srdci spokojenost klientů, důvěra v něj, ochrana souromí a v neposlední řadě pieta.
Zhruba po deseti letech podnikání, naplněných až gigantickým nárůstem registrovaných klientů, se jeho dva synové Petr a Pavel, dávno už tátové od rodin, rozhodli tuto otcovu až téměř nezištnou práci povýšit na prvotřídní byznys. Rozhodli se založit společnost se sebevědomým názvem NekroNet, která by, samozřejmě za poplatek, který už nebyl tak mírný, nabízela svým klientům daleko rozsáhlejší služby než Hláska. S otcovým svolením se stali dceřinnou společností Hlásky a oslovili se svou nabídkou všechny její klienty. A úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Během pěti let měl NekroNet přímé zastoupení v pětasedmdesáti zemích světa, jejich klientela sestávala od nejbohatších vrstev s exkluzivními službami až po ty nejchudší se službami standardními. A tak bylo možno prostřednictvím Hlásky dát vědět o svém úmrtí komukoliv na světě a NekroNet se vám postaral o parte, pohřeb, smuteční hostinu, řečníky (leckdy hovořila na pohřbu obyčejného člověka nějaká celebrita), zajistil letenky a ubytování pro příbuzné z druhého konce světa a tak dále a tak dále. Takže se mohl třeba grónský lovec tuleňů nechat rozprášit v přítomnosti slavného zpěváka uprostřed Sahary. Pokud na to teda měl. Podnikaví synové ve velice krátké době vybudovali neskutečně silné impérium, jehož hlavním sloganem bylo “Alespoň na pohřby si choďme”, a z této zpočátku dobrovolné myšlenky udělali v zájmu obchodu povinnost. Kdo nebyl registrovaný v NekroNetu, jako by ani neexistoval. Úplným hitem se jeden rok staly vánoční dárkové poukazy na registraci v NekroNetu v hodnotě od 100 do 10.000 Euro.
Jenže, jak už to bývá, s jídlem roste chuť a titulní stránky různých tiskovin informovaly svět o prvních skandálech. Začalo to mnohamiliardovými daňovými úniky a skončilo porušením zákona na ochranu osobních dat nebývalého rozsahu. Z bratrů Horákových se stali obdivované ale zároveň i nenáviděné ozdoby všech významnějších společenských akcí a na počáteční myšlenku jejich podnikání si nikdo už ani nevzpomněl. NekroNet tu prostě byl, tvářil se monopolně, pro každého se stal součástí života, třeba jako finanční úřad nebo předseda parlmentu.
A otec myšlenky, bývalý řidič trolejbusu pan Petr Horák jen tiše trpěl. Když mu loni zemřela žena, potají zrušil její registraci v Hlásce i v NekroNetu a stal se jediným účastníkem jejího pohřbu. Bulvární tisk to samozřejmě vypátral a fotografie zkroušeného muže, osamoceně stojícího nad otevřeným hrobem, naplnily titulní strany všech světových deníků. Vyjádření pro média se rozhodl poskytnout až poté, co se přestali novináři o NekroNet tak dravě zajímat. Vlastně to ani nebyl rozhovor. Než mu stačil reportér položit první otázku, řekl: “Se smrtí se nesmí obchodovat, a je věcí každého občana, kdekoliv na světě, jakým způsobem se chce rozloučit se svými pozůstalými. Já jsem tu před vámi sám za sebe a oznamuji, že nechci mít na svém pohřbu nikoho z vás, co tyto slova slyšíte a nikoho z vás, co tyto slova čtete. Nikoho.” A to bylo všechno.
Těchto pár strohých vět prolétlo celým světem během několika hodin a téměř okamžitě se spustilo skoro až hysterické rušení registrací v NekroNetu ve všech pětasedmdesáti pobočkách. Zcela logicky nemohli bratři Horákovi dostát všech svých smluvních povinností a bankrot byl jenom logickým vyůstěním událostí několika posledních měsíců. Druhý den po jeho vyhlášení si otec nechal zavolat své dva syny k sobě domů. Sešli se takto ve třech poprvé od založení NekroNetu.
“Hláska tu byla, je a bude pro lidi. Ne pro mě. Nedovolím vám pošpinit dobré jméno mojí firmy. Co jste si uvařili, to si i snězte.” Hlas se mu třásl, jednotlivá slova vyslovoval sice potichu, ale zřetelně. Tón, kterým promlouval ke svým synům, nepřipouštěl žádné kompromisy nebo spekulace o dalším vývoji událostí.
Do hrobového ticha se ozvalo zaklepání na dveře a po chvilce vešla do kanceláře starší dáma se složkou dokumentů v ruce. Přistoupila ke starému pánovi, naklonila se k jeho levému uchu a řekla: “Pane Horáku, ještě musíte dneska podepsat ty nové registrace.”
Ten zvedl s lehkým úsměvem oči k nově příchozí a lehce pokynul rukou směrem k pracovnímu stolu. “Položte mi je tam, prosím. Hned se jim budu věnovat. Ostatně, synové už odcházejí.”
Pomalu se za její pomoci zvedl z křesla a cestou ke svému stolu, už zády k oběma mužům jen procedil skrze zuby: “Sbohem. Mám práci. Lidé mne potřebují.”
|
|
