Věčné dítě v člověku je nepopsatelná zkušenost, nepřizpůsobenost, nevýhoda i božský prerogativ; je to cosi nezvažitelného, co tvoří nekonečnou hodnotu nebo bezcennost osobnosti. (C.G.Jung)
Když jsem byla malá, uměla jsem dýchat pod vodou. Několikrát ve vaně jsem to zkusila. Pokaždé jsem se bála. Později jsem se bála tolik, že jsem to přestala zkoušet. Později jsem přestala věřit, že to jde.
1.
Dívala se mu na ramena, něžné kouty objetí. Byla klidná jako ukryté zvířátko, protože cítila lásku na celý život. Něco Miloumilou napadlo, ale neřekla to. Člověk nikdy nepřijme to, co není součástí věčnosti.
Léto jí líbalo ramena, hladilo boky. Rodilo hrušky a švestky a krmilo ji tím, vodilo si ji v krátkých šatech. Léto bylo jejím milencem a ona v něm rozkošná. Sklánělo se žhavě a nenávratně jak nevěrný muž.
„To kolo je šmejd.“ „Proč je šmejd?“ „Má jiný gumy, než jsem chtěl a nesvítí mu světlo.“
Slunce rudě tálo, skleněné světlo teklo po nebi. Právě jsem večeřela a už nemohla, jak to bylo dobré. Právě průvan, večeřela černá s kosou. Ničila svaly, křoupala kosti srkala krev z nosu i z uší a už nemohla, jak to bylo dobré. Soumrak nepostřehnutelně rozdělil svět na dva. Ten, který měl být a ten, který být nikdy neměl. Milámilá si lehala do poslední holčičí noci.
Ulice jsou zapletené pletichy, úvahy o polibcích, sklepy plné schovaného světla. V podzemní řece proud. Na dně, v podvodní zemi, poklady. Strachuplné střechy, půdní šňůry.
Na sále zhasli, a vyšli. Bezokná čekárna. „Nejsme ve filmu,“ začal, hezký jako herec, oči po veselých čarodějích z dávných dob. „Možná,“ pomyslela si, „možná jsme,“ paní s na dno vyplakaným obličejem.
„Nemá smysl se teď bavit, při míře poranění a, o jakékoliv prognóze, protože tu, poškození se nedá předpokládat, že se z toho, zatím není schopen samostatně dýchat. Nedokáže přijímat, že zatím žije je víceméně náhoda, nedokáže nikdo odhadnout.“
Bylo pozdě. Čtvrtek po tmě utekl pátku zapletenými pletichami, úvahy. Milámalá, věčná holčička, dýchá pod vodou. Čekárna, nemístný předpokoj, ženská modlitebna, Zatímco muži nadosah vnějšímu světu.
Den otevíral kaštany, šípky natekly a ztmavly, Louky se potily i mrzly rozedněním. Topasy, rubíny a diamanty plály ve zlatém a bílém září. Vlasy mi to ráno dosáhly na ramena. Ke kaštanovým očím a šípkovým rtům jsem zavěsila diamantové náušnice.
Vstala jsem, abych otevřela milému svému, aj z rukou mých kapala mirha, i z prstů mých, mirha tekutá na rukovětech závory. (Šír-Ha-Šírim, 5.5)
Otevřela jsem milému svému, ale mylý můj již ušel a pominul. (Šír-Ha-Šírim, 5.6)
Černí čerti běželi v kruhu, kroutili ocasy jako péra, dupali kopyty tak, že je slyšela ušima zevnitř vlatní hlavy. Nevěděla, jestli se má nasnídat. Patnáct hodin po neštěstí nad přehradou přelétla poštolka, chtěla rozbít les, roztrhat ptáky.
Zvedla jsem jeho meč a máchla jím. Řezal vzduch jako by to byla voda, projel prasklinou, podél které včera soumrak nepostřehnutelně rozdělil svět na dva. Ten, který měl být a ten, který být nikdy neměl.
Když obrazy ztichly, staly se pro mne nezachytitelnými představami. Vidím jen koutkem oka, vidím jen duhovou nit.
Foukal vítr.
Běhání.Zatím jsem slabá, ale je to jako dostávat do sebě něco odjinud ve velkém množství, když se dusím vzduchem. Najednou už není nic, co bych potřebovala. Tabula rasa.
Je bílé nemísto mezi místy, uvnitř běží nemístný čas na hodinách, oddělení Zatím. Ví o něm, ale nepřichází, rádi se nevracejí do postelí. V tichých konstrukcích spí bledí křehcí se zaťatými víčky, v nedni i v nenoci. Dej pozor na nenápadné anděly smrti převlečené za žákyňky. Dívají se na tebe při rozpočítadle v ložnici polomrtvých.
Po čekání pro ni přišla tenká cizí s hloupým obočím, „jen na chvilku,“ řekla.
Myslela jsem, že bude vypadat nějak jinak, ale nevypadal, neviděla ani škrábnutí, levá ruka se mi ve spánku sevřela kolem prstu. Vyprávěla mu svůj sen.
„Zdálo se mi, že jsme spolu na výpravě. Byla podivná. Šli jsme v létě i v zimě. Pluli jsme ve člunu podél pobřeží, a potom šli lesem do kopce. Cesta zapadala sněhem, nám po pás, hádali jsme ji mezi stromy. Občas si tam nebyl ty, ale cizí žena. Hledala jsem místo, kde jsem už byla, chtěla ti ho ukázat, ale v duchu nevěděla, jak vypadá, ani co tam je. Nakonec jsme vlezli do skalního tunelu a po břiše za sebou se v něm plazili. I po tmě jsem viděla, že je kámen černý. Bývá mi zle v úzkých jeskyních, ale tady mi bylo dobře, moc dobře. Víš jak? – Jako z lásky. Když jsme se dostali na konec, nic jsme nenašli, ale byli jsme z té jeskyně celí pryč.“
Obě srdce tloukla mimo život. Smrt je tak hluboce tichá, že jsem ohluchla, když jsem ji uslyšela. Za několik dní se probudím a budu vědět, že to nebyl zlý sen. Nebudu doufat, že byl. Vyznám se v zázracích. Tušila, že teď by se měly stát.
Nebe mokrá plachta, zrádné ticho v ní, nenasnídané ráno. Příkré a zrádné její ticho, divná melodie v Jakubovi. Nevěděl, jestli pomalá nebo rychlá, hraje jako lesklá lžička v šálku. „Budeš ty cukry?“, voní horká káva, čokoláda, čaj, rum, bum, kdybych se rozplakala. Cigarety v prstech. Bere mě za ruce, sahá po kůži. Málokdo se mě dotkl tak, jako dlouhovlasý Jakub. Šamaim jeho očí nad hladinou. Vyplavala a řekla: „Naučíš mě šermovat?“
Nejdřív se nemohla zastavit, šla a dívala se jak se léto ztrácí a vrací, i on. Noci a dny blikají jako stroboskop. Ulice tepou těžkými ozvami, svíjí se v obětích. Budovy zpocené v podpaždích, ubrečená okna. Tkáň setkání. Čtvrti roní kameny kolem vykotlaných domů. Říjen prorůstá zářím. Tma zimy přišla nikým nepoznaná, minutu po minutě kradla ze dní. Miliardový národ hub pil ze země. Přála si advent, měsíc kouzel, nízká únorová odpoledne, první chuť jara, květnové šaty, svoje oči vypálené létem do zlata, příští konec léta, podzim, nový rok, rampouchy, sasanky, pampelišky, třešně, hrušky, švestky, jablka a další pomalu přicházející roky přebolení.
Kráčela jsem s jeho kordem, napínala se ve výpadu. Chvěl se jako v zimnici.
„Když se znovu narodím, mohla bych být snadným blonďákem Florianem Dünnem a začít sbírat samolepky,“ pomyslela si. Dovedla číst v nenáhodách, vyznala se v zázracích, ale nechtěla, když se v nich tehdy ukazovala smrt, absurdní jak zatmění. A strašidelná, jistě žena.
Nebyla průvan, nebyla vzdech, nebyla smutek ani černá s kosou. Ničila svaly, křoupala kosti srkala krev z nosu i z uší. Nechala vadnout, napuchat, sedřít, rozpadnout. Otevřela lebku, olízla mozek, vyvrátila oči. Polibek protrhl levou tvář, převalila přes kapotu, roztřásla srdce svými kroky. Černokněžna.
„Vrať mi ho!“ „Řekli ti tisíckrát jeho vlastním hlasem, že umře, když budeš s ním. Byla si slepá tím, jak se na tebe díval, hluchá v jeho dlaních. A teď nehřeje.“ „Já ho chci zpátky!“ „Nemusela ses obávat když lezl po skalách, po střechách. Odvážnému štěstí přeje, hloupého klepni.“ „Chci, aby tu byl kvůli mně.“ „Kdo jsi, sobecká?“
Která jest to, jenž vstupuje z pouště, spolehnuvši na milého svého? (Šír-Ha-Šírim, 8.5 )
„Andrea, síla muže.“ „Andrea, jméno těžké osudem, žádá Viktora po Smrti.“ „Půjdu za ním k tobě.“ „Jak přijdeš, když ho zabiju dnes odpoledne? Nebo v noci?“ „Moje auto nedojede domů.“ „Možná už je se mnou, možná jen doznívá jeho dech.“ „Nevěřím. Neodešel ze mě. Byl by mě políbil ve snu.“ „Co když ti ho dám? Jaký je přítel, když se dotknu jeho hlavy?“ „Milovaný.“ „Nepozná tě.“ „Ukážu mu znovu celý svět.“ „Proč ho chceš?“ „Protože mi dává smysl.“ „Povedeš zklamaný život.“ „Dej mi ho.“ „Je pozdě, natéká mu mozek, vyhřezl z lebky dírou velkou jak dlaň, krev je zanícená, asi tě dnes políbí ve snu.“
Smrt jí zlehka stiskla tepnu nad srdcem a počítala. Malámalá, měkká, hrušková, jablečná, švestková, sladká, se jí dívala do tváře, měnila se v rudý šípek a tvrdý kaštan, obrůstala diamantovými trny. „Devatenáct, dvacet, dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři …“
Jsem černá, ale milostná. (Šír-Ha-Šírim, 1.5)
Zastavovali ji Lákaví na rozcestích, ptali se na cestu a zvali ji na svou, lehkou a veselou. „Bude z něj tanečník v pekle. Nebo blázen. Otoč se a pak podívej před sebe,“ mluvili očima.
Kdo rozpozná svůj osud, tomu co chce a co má splyne, ten pravý princ se neohlédne. Získá na chvíli moc udělat i nemožné věci, za devatero horami a sedmero moři, vysvobodí ze zakletí.
Nasbírala jsem kaštany U Obrázku. Den jako malovaný, jako by nic. Dřív byl kostel zamčený. Jednou jsem se snažila podívat dovnitř škvírou nebo klíčovou dírkou a tehdy se mi zdálo, že tam vidím pokoj, viděla jsem postel, sporák, kolo a rámy obrazů, plno světla. Myslela jsem, že to nemám říkat, tak už nevím jestli jsem to viděla nebo ne. Z kaštanů udělala srnky a medvídky, donesla je k němu, tajně mu je vodím po ruce, po té, co se ještě nepohnula.
Krása? Jakubovy letmé dotyky jsou se mnou.
Druhý den pozorovala pavučinu drátků a hadiček, která ho chytá ze tmy, drží ve spánku blízko života. Obešla postel a poprvé uviděla levou stranu hlavy, oteklou, ani ne podobnou člověku se zapadlým uchem plným strupů. Dívala se, jak mu vyráží vousy. Jakoby nic. Vousy, vlasy a nehty asi nic neví, jen pořád rostou.
Položila dlaň těsně nad hlavu a druhou na srdce. Tlouklo rychle jak ptačí. Tváří prošlo gesto tak lehké, že se mi mohlo jen zdát, od rtů k čelu. Často myslela na jeho oči, co v nich teď je. Po očích toužila nejvíc.
Položiž mne jako pečeť na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné je jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší. (Šír-Ha-Šírim, 8.6)
Do chodby vešla žena, šípkové náušnice, kaštanové rty, diamantové oči řízly Miloumilou do ramen. Mokrá tráva se potila i mrzla. Slunce z ní vystoupilo a sušilo se ve větru. Taková lítost v hlase. Vyndali mu z hlavy kost. Nevěděla, co s namazaným rohlíkem. Smrt k snídani. Zlomený svět.
„Vypadá jako hezký kolo, pěkná barva. Máš i helmu?“ „Proč helmu?“
Duše má byla vyšla, když on promluvil. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. Volala jsem ho, neozval se mi. (Šír-Ha-Šírim, 5.6)
Ležela jsem na zádech, tekly mi slzy do uší. Bolest nebyla jakou jsem ji čekala. Proměňovala se ve všechny pocity - v naději, ve strach, v závist, ve vztek i odvahu i trapnost i v touhu. Nešlo se probudit, šlo jen usnout. Dny podzimních rán, ptáci v nich tiší, a letních odpolední přeletěly jak vítr přes rudé moře. Víno, i v touhu.
Točila jsem v prstech jeho dýkou. Šila sebou jako jehla. Někdy se vět rozmázne prstem a ticho zpruhovatí. Z němých obrazů pruhované ticho, chodí mi kolem srdce jak duhová zebra nebo duhový tygr.
Jinak se tvářím. Ve sto nocích ze čtvrtka na pátek jsem zestárla o tisíc let. Kaštany mých očí přerostly v diamanty. Jsem tisíc devatenáct let stará žena.
Sním víc než předtím. Sotva si jdu večer lehnout, začne se mi zdát.
„Miluju tě,“ řekl. „Opravdu?,“ podívala jsem se. Objal mě a schoval mou hlavu někde v sobě. Cítila jsem dlaně ve vlasech. „A není to sen?“ zeptala jsem se. Usmál se, štípl mě do ramene a já jsem se propadla do jěště hlubšího snu.
Sto nocí ke mně chodí. Sto dní mezi čtvrtkem a pátkem mlčí a spí. Všechny ženy jeho rodiny se každý den scházejí a společně čekají. Mají mě vyvolenou, protože jim říkám o stisknutí ruky, mihnutí očí za víčky. Malé paní se do mě zamilovaly, tisknou mě na měkká srdce, líbají na tvář. Bojím se, že mě sní.
Někdy se mi zdá, že letím nad vodou. Bdím jakoby mě do vody hodil, do rybího kruhu.
Krejčí lidské kůže, řezníci jež po večerech vyndávají žebra Adamům, obchodníci s krví byli zelení jak havrani, dobří jak pravdiví, věřili jak opatrní a klopili oči. Nečekali, že se někdo uzdraví. „Jsou důležitější věci než nohy.“
Má zpocené čelo, voní jako léky. V levé noze, zlámané, je infekce. Je to ta, kterou už pohnul. Jsou důležitější věci než nohy?
Černí čerti běželi v kruhu, kroutili ocasy jako péra, dupali kopyty tak, že je slyšela ušima zevnitř vlatní hlavy. Povedeš zklamaný život.
Na loži svém v noci hledala jsem toho, kteréhož miluje duše má. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. Již tedy vstanu a projdu město, po ryncích i po ulicích hledati budu jen toho, kterého miluje duše má. (Šír-Ha-Šírim, 3.1,2)
Chodila oklikami mezi místy, kde byli jen spolu, mluvila o něm, někdy našla v ústech kousek jeho dechu, chutnala ho a všechno v ní se sevřelo. Město jsou moje nekonečné šaty. Lesknou se v mých pohybech. Vlečou se za mnou, vykládané cihlami, skleněnými květinami; plné kapsy skrýší. Jdu v těch drahých a příšerných šatech. Když jsem se v nich poprvé milovala, praskaly ve švech. Do nemísta jich natáhnu kilometr. Obléknu přes ně zeleného andělíčka, protože jsou to velmi špinavé šaty. Chvíli jsem myslela, že cítím dítě, ale byl to jen pocit jako dítě, láska těžká v břiše. Hřála v pěsti lesklý prstýnek. Včera večer mi v zrcadle zkostnatěla hlava. Viděla jsem se týdennepolíbená, hrušky mých tváří se proměnily v kaštany pod očima.
Nasbírala jsem ty šípky na vánoční likér. A pořád se mi o tobě zdá. Usnul si ze čtvrtku na pátek. Co se zdá ze čtvrtku na pátek se splní, až se probudíš. Zdá se ti něco -? Stýská se mi -.
Zunächst gebe ich die Hand ins Feuer und zieh ich gar kein. Dann verzehren Flammen sich und ich werde eine davon sein.
Nevím, co jsem jedla celý týden ani na co jsem myslela. Pamatuji si intubovaný obličej a spoustu různých nápojů, zvlášť kafí a vín. Potom Pátek otevřel oči. Ahoj. Ty oči se nedívaly. Zářily jako dvě slunečná moře, neotáčely se za mnou. Ne hned.
Noc a já hůř než vínem, vlasy zalknuté kouřem. „Jáá, jáá jsem z Jupiteru,“ přiblížil se a znovu. Utíkala jsem přes most, potom lesem do kopce. Cesta zapadala tmou, hádala jsem ji podle nebe v korunách. Přiblížil se a znovu, vzal mou ruku a já se podívala dovnitř. Cesta zapadala tmou, dívala jsem se do propasti, do vulkánu. Ze dna dýchalo horko. Opilá a zamotaná, zhrozená svou touhou po teple, jsem se nepustila, řekla renesanční poezie,myslela jsem tím jeho lokny. Oči se mu zaleskly perletí a dnem. Ztratím se před ránem nebo budu prokletá. Sklenička z jeho rukou. Neviditelné sousto vody. „Půjdu!“ Polibek z vesmíru, Nemilánemilá, utíkala jsem přes most.
Jakkoliv podivné týdny, přece zevšedněly. Podzim byl krátký a brzy hnil. Zvykla jsem si na čekání mezi nevěstou a vdovou v bezokné čekárně, nemístném předpokoji, ženské modlitebně. Dívám se, jak ostatní cítí konec těla nebo duše. Tři dospělé dcery doprovázejí matku na návštěvu. Mažou otci nohy, líbají na pleš a poťouchle se na něj chechtají, zatímco ona odvrací od manžela dívčí oči plné pláče. Má pohled a ústa nemluvněte, veselého a nelaskavého. Natálie Mooshabrová s velkou kabelou všem sděluje, že chudák už ztratil půlku své váhy, mnohokrát mu měnily otrávenou krev dokud neupadl do bezvědomí. Je tak starý, že vyschnul a rozpadl se ze vnitř na prach, vyhořel, v popel se obrátil, jen její oddanost cloumá jeho srdcem. Zbylí se baví o kamarádovi bez obratle. “Skočil šipku do potoka“. Žáby nebyly ryby, mělko nebylo hluboko, dole nebylo nahoře, potok nebyl řeka. Pátek spí. Nevím, jestli je to spravedlivý spánek. Smrt chodí kolem horké kaše.
En-ten-týky, dva špa-líky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl ti nos, boule byla veliká jako celá Afrika.
„Může dojít k naprosto jakýmkoliv, vůbec dostane a kdyby, se že má ochrnutou pravou polovinu těla. Sluch paměť, zdá tekutinu. Je stále v ohrožení defektům. Patrně ztratí řeč života.“
Vešla jsem dveřmi ve druhém patře. „Jen na chvilku,“ řekla. Prostor nemísta se zdá mnohem výš a plný světla. Mezi lůžky není žádná podlaha. Několikery mrtvičné oči nezdraví, sestry mě vyfotily jako rentgeny, nijak lidsky se nezatváří, jako by nemohly.
Přísahou vás zavazuji, dcery Jeruzalémské, skrze srny a laně polní, abyste nebudily a nevyrážely ze sna milého mého, dokud by sám nechtěl. (Šír-Ha-Šírim, 3.5)
Stiskla mu prsty kolem rukojeti jeho stiletu. Ani ruka ani zbraň se nepohnuly. Až po chvíli se od něj ocel ohřála. Tajně sáhla pod prostěradlo a hladila ho po těle. Představovala si jak maso, měkké kouty objetí, postupně zmizí z kostí. Jako záblesk ho uviděla malinkého, nehybného, s nechápavýma, šilhavýma očima.
Patnáct hodin po neštěstí při rozhovoru se smrtí, slunečného dne, bude z něj tanečník v pekle, nad přehradou přelétla poštolka, budu dokud se nezmění vůně na tohoto místa, třikrát potkala tentýž vlídný pár. Lákaví na rozcestích. Pokaždé se sní oba dali do řeči, ptali se na cestu, nabídli jí svezení, zvali ji na svou lehkou a veselou, mluvili očima. Kdyby souhlasila, nebyla by to pohádka.
Černí čerti běželi v kruhu, kroutili ocasy jako péra, dupali kopyty tak, že je slyšela ušima zevnitř vlatní hlavy. Nepozná tě.
Probudila jsem se v noci a byla nemocná. Dotkla se mě moje ruka, bezkrevná, studená, igelitová. Předtím ve snu jsem stála u stolu s bílým polštářem, na něm ležela jeho hlava, z krku vedly drény a kabely do zamčeného šuplíku. Oči v hlavě mě milovaly jako dvě slunečná moře, otáčely se za mnou. Sklonila jsem se nad vodou a líbala a líbala drahou hlavu.
Dlouho pila se zavřenýma očima, aby se nemusela po tmě podívat do zrcadla. Byla to nemoc z nemísta, bacil smutné návštěvy.
Včera zakašlal, začal se dusit. přišla jiná s hloupým obočím a odsála mu hleny. Stáhnul všechny svaly ve zlém gestu. Nadechla jsem se, ale tvář se okamžitě vyprázdnila. Kdybych na místě zčernala, nepodíval by se. Někdy mu vyprávěla tajemství, co nikdy nikomu neřekne, ani jemu potom ne. Hladila mu rty krémem, hladila mu rty políbeným prstem. Můj milý je červený a bílý jako Egypt, hebký jako Nil. Rychle se sklonila a políbila ho.
Pod jabloní vzbudila jsem tě, kde tebe počala matka tvá. (Šír-Ha-Šírim, 8.5 )
Čas se vysokou vlnou zvedl ke slunci. Skla v oknech se proměnila v mstivou vodu. Země se přiblížila k nebi a sedm hvězd, sedm andělů zlomilo svíce sedmi Asijských měst. Hladina kousla přístavy. Deset tisíc krvavých slz sežraly bílé ryby. Bílá vlna křičela červeným tichem. Ty ryby zrudly. Všechno se změnilo.
Horečka příjemně bolí v kostech, napjatá struna ve mně změkla jak bavlněná nit a spánek nejeví sny. Hledám houby, podhříbky jako chaloupky, s masem i s chlebem, i malé šedé, ty ale nesním, protože se bojím. Opatrně je nesu v dlani a počítám je. Lilo do svetru z hematitového nebe. Provazy vody jí svazovaly vlasy a bylo to jak v Bibli, když se do něj dívala. Stala se šípkem a stala se kaštanem a diamantovou královnou. V horách zasténaly polomy. Pátek otevřel oči.
Hloupé obočí se zvedlo a kleslo.
|