Drew se momentálně nacházela v podzemí, ve starém chrámu. Celá se klepala, srdce jí tlouklo jako na poplach a vařící krev jí v žilách proudila rychleji než normálně. Pomalu začala přicházet k sobě. Někdo jí držel. Drew chtěla vykřiknout, ale marně, nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
Osobě, která ji držela se rozhořeli oči a všechno kolem se začalo prosvětlovat rozhořením pochodní. Za své slávy musela být tato budova velmi významná, napadalo Drew. Osoba, držící Drew se ve světle ukázala jako muž. Byl to plešatý, ledově vyhlížívá chlap s tetováním na hlavě velkého hrozivého draka a na čele mu svítila tatáž spirála, co bestií, které ji pronásledovaly, ale tato měla barvu ohně.
Už se mu nevzpírala, hleděla mu pevně do jeho plamenitých očí a nevnímala nic jiného. Odnesl jí na velký, obřadní pult, položil ji a na čelo ji namaloval krvavý znak podsvětí, vypadající jako dvě „w“ proti sobe.
Všude hořeli plameny šlehající na hrozivou tvář stěn, temná, rudá barva krve byla rozšířena po celé místnosti, její zápach zaplavil každý kout, místečko v teď už obřadní síni.
„My jsme ji chránili a ona se zachová takhle! Hanba jí!“
„Uklidněte se! Nejsme tady abychom ji odsuzovali, ale abychom ji našli!“V lese elfů se vedou dlouhé řeči zmizení Drew během oslav Entility.
„Rozhodla se proto sama. Učili jsme jí o tom, že má naslouchat srdci, že má brát osud jaký je, a teď se sami proti němu bouříme?“ Promluvil starý druid, který jediný věděl názor Drew na osud,v jeho mysli se začínali probouzet náznaky stejných pochybností jaké měla jeho svěřenkyně od narození zakotvené v přístavu jejích nezměnitelných názorů, ale on nikdy za svůj život nezmění ještě názor.
„Pravda, ale nesmí zemřít. V tomhle velkém rozsáhlém světě na ní čeká víc nebezpečí než kohokoli jiného. Všichni z ní mají strach, protože zvěsti o tom, že odhalí něco nového, co nikdo nikdy neodhalil se mnoha národům nelíbí.“
V dálce spí dívka, má zlé sny nebo se možná pohybuje v nitru samého zla, její krásné, vlnité zlatohnědé vlasy jsou rozprostřeny okolo ní. Vypadá jako královna všech víl.
Už ji někde viděl jen si nemůže vzpomenout kde. Pozoruje ji. Je zahalená v černém rouchu smutku, žádá ho, aby ji zachránil, on to ví, cítí to. Poslouchá hlas srdce, který ho nabádá ať se ihned vydá za ní a zachrání jí.
Probudil se celý opocený, už věděl kdo to je.
„Povídám vám něco se děje! Od té doby, co je Joel Velká huba na onom světě, se dějí hrozně podivné věci! Už ta jeho smrt a-,“ hospodského přerušilo zavrzání dveří, ve kterých se objevila osoba zahalena v kápi tmavého odstínu, když se usadila, místo, aby pokračoval ve stejném tématu začal mluvit o každoročních trzích. Všichni si uvědomili, co si hospodský myslí, že dotyčná osoba není obyčejný člověk.
Po zbytek večera se nic nedělo, žádné vášnivé rozhovory na téma:“co se to vlastně děje“ ani nic podobného. Potom i ti nejvytrvalejší, co vyčkávali jestli se náhodou v přítomnosti neznámého něco stane, odešli.
V hostinci zůstal jenom neznámí a hospodský. Hospodský stál za pultem, když k němu host přistoupil, lekl se, myslel, možná doufal, že už odešel.
„Co-co si přejete“
Teď si teprve uvědomil, že druidové a elfové vyhlížejí docela jinak, mívají barvy lesa nebo kápě slunce, tmavé barvy nenesou nic dobrého. Celý hořel, cítil, jak mu po zádech stéká pot, hleděl muži do temných zarudlých očích, které byly jediné, co mohl zahlédnout pod jeho kápí, hledal v nich náznaky dobra, ale našel jen prázdnotu.
Temný muž obešel pult a zastavil se před vrchním, který byl jako přikovaný k zemi, hleděl mu pevně do očích jakoby ho přitahovaly a i když se snažil, nedokázal odvést pohled jinam, viděl jak oči neznámého se mění v plameny a on sám začíná hořet. Pot se mu začíná měnit v krůpěje rudé tekutiny, krev se mu hrne do pusy a on nemůže nic dělat. Najednou jako by v něm něco vybouchlo, jeho tělo už neexistovalo a na zemi po něm zbyla jen malá kaluž krve.
Neznámí se sehnul a jednoduše, jakoby se nic nestalo, se dotkl zbytku po majiteli hostince a vzal na sebe jeho podobu. |