|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Noční můra
Hrbolatá kůra ji tvrdě tlačila přes jemnou látku do zad, přesto se ke stromu tiskla v zoufalé snaze splynout s okolím. Oči bolestivě upírala do černočerné tmy, kde číhalo nebezpečí. Vlevo od ní zapraskala větev. Přála si, aby se kmen rozevřel a pohltil ji. Při dalším rámusu sebou trhla a uvědomila si sžíravou bolest v boku. Na prstech pocítila cosi lepkavého. Tím se nezabývej, říkala si. Jestli hned něco nevymyslíš, bude to horší. Snažila se zklidnit dech, který ji nesnesitelně pálil v plicích. Nemohla si ale dovolit dělat sebemenší hluk, tak jen mělce vydechovala. Naopak, napínala uši. Slyšela pravidelné zvuky za sebou. Těžké kroky. Hledá tě. Nenech se zmást, je trénovaný, běhá rychleji. Dohoní tě! Co mám teda dělat?! Křičela v duchu. Je blízko, blíž. Rychle, co teď? Očima zapátrala do všech stran. Stromy, jsou všude. Nic než stromy, žádná možnost úkrytu, žádná pomoc, žádná naděje... Slzy bezmoci jí zalily oči a pomaloučku stékaly po tvářích. Na chvíli podlehla pocitu trápení. Nemáš šanci, napovídalo jí její nitro. Neutečeš!!
Neutečeš...Jsi jako lapená v pasti. Mezi čtyřmi stěnami, po tmě, kdy tápavě ohmatáváš chladnou omítku. Bojíš se, ne, děsíš – úží se ti dech, protože slyšíš skřípání, přibližují se – ony se blíží, prostor se stěsnává – nemáš se kam pohnout, nohy vypovídají poslušnost – padáš na kolena – slzy kanou na tvé bledé dlaně – drtíš je mezi prsty – boříš se do bláta – hrom, záblesk, rána – obloha zazáří a rentgenové světlo prolítne nad stromy. zařízne se ti do mozku jako břitva. Čelo vyčerpaně opřeš o kmen a křečovitě zavíráš víčka. Myšlenky ti v hlavě přeskakují, splývají a nepřidávají na klidu.
Sakra, sakra – na co ti to je? Nejseš zavřená v mrňavoučký kabině, pronásleduje tě v lese, naprostý opak klaustrofobie!! - Ticho, to strašlivé ticho, zoufáš si, je slyšet sebemenší pazvuk. – Co bys taky chtěla, ty náno?! Roling stones, Beatles anebo je libo raději orchestr? Nanejvýš tak dramatický tóny houslí. Probuď se, nejseš v přiblblým filmu! – Mlč, sakra, sklapni! Neslyším, kde je. Napnuté uši slyší pouze ševelení listů. – ON vyčkává, čeká, až se pohneš. – To vím i bez tebe! Co dělat, co mám teď dělat? Prolítne ti hlavou. – Hni se! – A kam? – Nemáš dost místa? Nechtěla bys náhodou fotbalový hřiště?! – Jdi do háje! – To není špatnej nápad, ale copak tě tu můžu nechat? – Tak navrhni něco normálního! – Situace není „normální“! Soustřeď se. Prohlídni si okolí. – Moc hezký. To jako jak? – Máš oči! – Jo ale ne s baterkou na dva metry! - Tak si teda stoupni a zakřič: „tady jsem, tady“!! Nebo kl.... – Dobře, dobře.
Oči opatrně zapátrají po okolí, ale lze rozeznat jen obrysy stromů a tmavý koberec trávy. – Všechno je stejný. Kam bych měla utíkat? – Vzmuž se! Takovou tě neznám. Naděje umírá poslední, ne? – Právě tomu přestávám věřit... zůstanu tady, počkám, až se rozední... – ON čekat nebude, ty huso! – Jdi pryč! – Hej! Musíš se vzchopit. Nehodlám tady zůstat! Zvedni ten svůj velkej zadek a ... – Ticho! – Ne! Teď tady velím já. Celej život ti říkám, co máš dělat. A jsou to vážně úžasný rady, takže... – MLČ! – ...takže si mě přestaň snažit vyhnat z hlavy! – Zůstaň si, kde chceš, ale SKLAPNI! – Ne... – Něco slyším... Hlas nervózně přeskočil do výšin, až sebou vylekaně trhla, ale zvuk jejího hlasu ji nepatrně dodal odvahy. Snažila se zachytit tlumený zvuk a určit odkud vychází. V první chvíli se lekla, že to jsou JEHO kroky, ale tohle bylo jiné. Tajuplné, pravidelné, rytmické a uklidňující jako hladina. Hladina na jezeře. Voda. To je ono. Voda vede k lidem, potřebují ji. Tělem jí projela vlna nové naděje. – Ještě nemáš vyhráno! Kde je? – Napnula oči i uši, aby využila své šance. Nic. Jen vítr. To ne, snad se mi to nezdálo. Pane Bože – jsem si jistá, vím, co slyším. Pomoz mi... Čekala. Kam jsi zmizela?... – To voláš mě, jo? Já myslela, že toho „nahoře“. – Nevěřím v něj... – Tak to vyvstává otázka, proč... – Filosofický úvahy si nech na pozdějc, zaječela v duchu. – Nebuď hysterka. Nepatrný úsměv. Tak, tak teď znovu, poslouchej – A vážně, nalevo, za těma velkýma stromama.... Snad? Tekoucí voda narážející na oblázky, které se jí staví na odpor, zněla jako rajská hudba. – Běž! – Ale.. – Utíkej! – A tak poprvé uposlechla bez zbytečných otázek. S vehemencí, bez jakékoli elegance, na které si jinak zakládala, se odtrhla od svého úkrytu a vyletěla jako střela. Bylo jí jedno, že dělá randál. Zakopávala o keříčky a ruce si odírala o všudypřítomné stromy hnána touhou dostat se k potoku.
Skočila do něj. Chlad ji šokovaně přikoval na místě. Neměla však čas. Jeho dech cítila v zátylku. Spíš vytušila, jakým směrem se dát po proudu. Zem byla měkká a pod svižnými kroky se drolila. Nohy se jí bořily a klouzaly po vlhkém povrchu. Slyšela kroky za sebou, praskání větví. Klopýtala a prodírala se dál, o centimetr, o metr, a po těle ji bičoval vítr. Zuřivě nabírala dech a nutila unavené nohy k vyššímu tempu. Takhle to nejde dál, uvědomovala si stále častěji. Plíce v jednom ohni, oči plné zoufalých slz a nohy jako z olova. Začala se potácet, zčernalo jí před očima – tupě kolem sebe zamávala pažemi – ocitla se v úplné nicotě, nebylo nic, čeho by se zachytila. Svalila se na zem a zůstala nehybně ležet na boku. Cítila štiplavou bolest na koleni a na loktu. Prudce oddychovala. To je ta krabka denně, naříkalo její druhé já, dokazující, že ještě žije. – Jo ale na jak dlouho? Odporovala. – Tak se hni! Zněla tvrdá odpověď. – Kdyby mohla, tak se sarkasticky rozchechtá, ale v těle jí nefungoval jediný sval. Přesto se nehodlala vzdát. Snažila se sebrat roztroušené myšlenky a soustředit je na pohyb. Neměla čas, srdce jí strachem tlouklo a ona měla pocit, že je slyšet na míle daleko jako vyzvánějící zvon. Zároveň si uvědomovala palčivou bolest v celém těle, jako by měla všechny kosti zpřerážené a úlomky se jí zabodávaly pod kůži. Nával bezmoci a vzteku nad sebou sama ji však přiměl se alespoň otočit – chyba!
Neměla čas zareagovat, jen se reflexivně stočila do klubíčka ve snaze zmírnit prudký pád a krýt si hlavu. Už tak zbědované nohy se zaplétaly do ostrých ostružin a svazovaly je jak pevný provaz. Závratná rychlost, s jakou se řítila ze stráně, jí odhodila hlavu dozadu a ona se praštila o jeden z mnoha kamenů, se kterými se její tělo blíže seznamovalo. Před víčky se jí roztančily hvězdy a v puse ucítila sladkou chuť krve. Křičela, křičela zmučeně jako raněné zvíře, nepředstavitelně, až se jí její vlastní řev zařezával do uší. Ohlušil ji. Všechny její smysly se utišily. Propadla se do vysvobozujícího bezvědomí...
Když otevřela oči, zahleděly se do dobráckých kukadel usměvavého Tedyho – jejího medvídka z dětství. Jako by říkal, že vše už bude v pořádku! S klidným pocitem se opět uložila ke spánku.
|
|
|