Chvála transu

Při oslavách Mozartova jubilea jsem sledoval řadu koncertů. Prožitek při poslechu skladeb silně závisel na tom, kdo je zahrál. Zda Česká filharmonie nebo salzburské hudební těleso s japonskou klavírní virtuoskou. Při její hře, jež u mě silně zesilovala extatický pocit božské intuice, jsem si opět uvědomil, jak moc se Mozart liší od běžných skladatelů, i současných. Že by se mu asi nelíbilo, jak jeho skladby hrajeme. Řemeslnická kvalita hudebníka je od virtuozity tak pozadu... To si asi uvědomovali i jeho současníci, proto vzbuzoval tolik vášní. Vyčnívat se z řady se nepromíjelo nikdy. Bez virtuozity se ale nedá skutečná hudba hrát. Právě ona mu dodává božskou kvalitu a božské i přivolává.

Virtuoska se při hře ovšem chovala podivně, podobně se choval Mozart. Její dynamika grimas byla v naprostém rozdílu k rigidním tvářím ostatních hudebníků. Odráženy jejich vnitřní pochody. Ne vždy byly grimasy virtuosky harmonické, ale vždy byly tvořivé. Pocity a grimasy vlastně symbolizují i vnější projev.

Jako psycholog jsem poznal, že je vlastně v transu. Je to změněný, či rozšířený stav vědomí, tedy vlastně autohypnóza. Pokud se nasměruje Nahoru, může člověk využít neomezený tvořivý potencionál božské intuice.

Přechod do transu člověka změní. Například rozhovor se zpěvačkou Lisou Gerrard (tři skladby ke stažení jsou na www.lisagerrard.com )byl sice zajímavý, ale když se soustředila u mikrofonu, náhle se zcela změnila. Z celkem obyčejné ženy se stala bohyně s naprosto jiným výrazem tváře i naprosto jiným hlasem. Byl božský. Zpívala se zavřenýma očima, aby z transu nevypadla.