Pod povrchem
Jestli si myslíte, že je takřka nemožné těžce se zranit během zcela neškodného výletu do jeskyní, mýlíte se. Jsem živoucím důkazem toho, že to možné je.
,,A tady je ke zhlédnutí stalagnát nazvaný Romeo a Julie“, pronesla jen tak mimochodem naše průvodkyně, viditelně poznamenaná životem mezi zkamenělinami. Když jsme šli za dalšími unikáty těchto katakomb, měli jsme tu čest vidět asi sedm pracovníků, jak spravují osvětlení na vedlejších stezkách, které bylo (jak jsem se ostatně do minuty přesvědčila sama) velice zrádné. Jednoho muže-opraváře dokonce proud odmrštil na druhou stranu chodby, kde hlavou odštípl kus minerálu. Pro překvapení nás návštěvníků mu na už beztak zničené tělo začala kapat jakási tekutina, radioaktivního vzhledu.Všichni vyjekli hrůzou, jen naše ocelová průvodkyně lhostejně prohlásila: ,,Se vsákne…“, čímž způsobila paniku mezi zástupci mateřské školy Vlašim. Ti začali ječet. Ne nadarmo se říká: „Buďte v blízkosti netopýrů tiší…“ Šustění křídel myších potvor se jeden chytrák naší skupiny snažil charakterizovat jako přelet ze starého hnízda do nového.
O deset vteřin později jsme se přesvědčili, že jeho znalosti o těchto dravých tvorech jsou vskutku nulové. Jedna žena se snažila být za hrdinku a začala kolem sebe točit svou koženou kabelkou. Marně. Většina černých letců se přeorientovala na ni. Když na mě přilétl chomáč jejích vlasů, zvedla jsem na ni oči a poznala, že svého činu lituje. Už jsem se nemohla na ty bezmocné tváře dívat. Vstala jsem a doufala, že to žádný z dravců nezpozoruje. Podařilo se.
Utíkala jsem chodbou, o které jsem si myslela, že na jejím konci spatřím světlo, které jsem naposledy viděla při vchodu do chodeb hrůzy a děsu. Vzápětí se stalo něco, co mi potvrdilo předchozí obavy z kvality naváděcích svítilen. Nastala tma. Pochopila jsem, že udělám chybu, vrátím-li se zpět. Po deseti minutách chůze ve zmrzlých chodbách jsem si začala připadat jako bych už týden neviděla živáčka. Připadala jsem si jako pacient psychiatrické léčebny, který utekl a teď se zoufale snaží vrátit se zpět do své zamřížované komůrky uvnitř kliniky. Teď už mi přišlo celkem zbytečné dál se snažit hledat vzdálený cíl. Otočila jsem se a vydala se nazpět. Řev členů exkurze mě bezpečně dovedl na místo, kde jsem je opustila. Netopýři už byli pryč, ale panika a roztržitost ne a ne odejít. Průvodkyně měla rozpáraný svetr a znalec netopýrů rozbité brýle. Uviděli jsme světlo z baterky. „Záchrana!“ Pomysleli jsme si. A přece. Strhla se vlna nadšení. Východ byl neočekávaně blízko…
Když pak sanitní sestra ošetřovala rány členům naší skupiny, nevěřila, že jsme nešli do jeskyní s cílem zničit si zdraví. Řeknu vám, než půjdu pod zem natrvalo, už se tam nikdy nechci podívat!
|