Růžové světlo

Opět uléhám do postele. Zbožňuji ten pocit, kdy se mé tělo zavrtá do hebkých a měkkých peřin a vlasy se rozprostřou po polštáři. Lehnu si na záda a dívám se do stropu. Odraz světla mi připomíná různé obrazce a já najednou vidím květinu. Ano je to ta květina, kterou jsem dala mamince k narozeninám. Byla nejhezčí ze všech na louce. Mamince se líbí kopretiny. Dala si ji do vlasů a krásně se na mě usmála. Byla jako sluníčko.

Když pootočím hlavu trochu do leva, vidím strom. Na tom stromě jsme si vždycky hrávaly s Evou na amazonky. Byl to veliký buk a my jsme trávily hodiny tím, že jsme sbíraly bukvice a pak jsme seděly na nejvyšších větvích a loupaly ta titěrná semínka. Měly jsme od nich špínu za nehty a maminka mě pak vždy kárala, že takhle dáma nevypadá.

A tam v rohu, ten stín, to je přeci Baron, náš starý lovecký pes. Každou sobotu jsem chodila já a tatínek na dlouhé procházky do lesa. Milovala jsem tu vůni šišek. Baron se pokaždé někam zatoulal a my ho až do večera hledali a volali. Když jsme unavení přišli pozdě domů, ležel Baron na předložce u krbu a spokojeně odpočíval. Znáte ten výraz u psa, když dělá, že nechápe, jak se na něj můžete zlobit, když on tu celou dobu leží a je hodný. Nikdy jsme se na něj nemohli dlouho zlobit.

Má rodina, přátelé a prostředí ve kterém jsem žila, tolik jsem milovala ty chvíle, které mi už nikdo nevrátí. Každá vzpomínka mi vyloudí lehký úsměv na tváři, ale po chvilce, když jedna střídá druhou, mě začínají bolet. Otočím se na bok. Už nechci sledovat svůj život ve stínech. Pozoruji černou tmu v okně a najednou zahlédnu růžové světlo, které je stále výraznější.

Takové světlo jsem viděla i tehdy, než jsem ztratila své blízké a vůbec vše, co jsem milovala. Přišla červená oslepující záře a spálila vše na černý beztvarý popel. Náš dům, zahradu, ulici i les, vše zmizelo. Jen já stála na kopci a hleděla na tu zkázu.Zbyl jen jeden zelený ostrůvek z kterého vyhlížím, jestli nepřijde jiný „domorodec“, abych tu nebyla tak sama.

Od té doby to světlo vidím každý večer před spaním, jen je pokaždé slabší. Snad jednou, až zeslábne úplně, přijde někdo, kdo mi pomůže zase žít. Ale kolik bude ještě takových večerů před spaním? Uvidím vůbec ještě nějakou lidskou bytost?