Pocity motýlů
Je noc,vlastně už nastává ráno. Lampy slabě září do hustého, studeného deště a já se vracím domů z práce. Jako každý pátek je bar dlouho otevřen a já se dnes ani nezastavila. Jsem barmanka. Přesto nesnáším ty opilé lidi takhle k ránu. Mám ráda samotu.
Do noci občas zazní zvuk, který ruší jinak tiché a liduprázdné ulice. Z hlavní třídy zahnu do malé postranní uličky, na jejímž konci bliká a praská lampa. Fascinovaně jdu k ní. Připadám si jako můra přitahována ohněm. Když dojdu až k lampě, zjišťuji, že tam ulička končí. Je tu zeď, nemohu jít dál. Vlastně v nepatrném světle lampy spatřím malé kovové dveře. Jsou lehce pootevřené a zevnitř se line tichá hudba. Zvědavost mi nedá a já se shýbám, abych mohla projít dovnitř.
Chodba za dveřmi je stejně nízká jako vchod, takže se musím krčit, a je osvětlena jen jednou svíčkou stojící za dveřmi. Beru si svícen a plížím se tmou. Po pár krocích chodbou zavane vítr a svíčka zhasne.Vůbec nic nevidím. Kolem mě je neproniknutelně hustá tma. Stále však slyším tu podmanivou hudbu. Táhne mě to za ní jako na stříbrném řetízku. A po chvíli se k hudbě přidává ještě šumění padající vody.
Rozhlédnu se kolem sebe a uvidím hvězdy. Chodba se najednou rozplynula jako dým a já stojím na břehu jezírka s vodopádem. Vypadá to, jako by voda padala až ze samých hvězd. Na nebi září měsíc v úplňku jako stříbrná lampa a vlasy mi čechrá teplý vánek.
Na velikém kameni sedí chlapec, možná už mladý muž, a hraje na flétnu tu podivně tichou a truchlivou melodii. Je nahý, jen na ramenech má černý plášť. Ten vypadá jako by žil. Vznáší se, i když zrovna nevane vítr, je krásný ale čiší z něj smrt. Kolem mladíka létají stříbrní a modří motýli, kteří „tančí“ na hudbu. Napjatě sleduji okouzlující podívanou. Připadá mi, že flétnista má nad křehkými stvořeními moc. Z jezera zaslechnu šplouchnutí vody, jako když voda pohltí veliký předmět, ale nevěnuji tomu pozornost. Jsem příliš zaujata podívanou přede mnou. Hudba se najednou stává hlasitější a vášnivější, motýli divoce víří až z nich opadává pel jejich křídel. Hudba má příliš rychlé tempo, je moc divoká a začíná být nepříjemná, až děsivá. Vyčerpaná stvoření do sebe narážejí, lámou si křídla, a pak unaveně klesají na hladinu jezera, kde se bezmocně utopí. Chlapec má v očích děsivé plamínky. Poslední unavený motýl se najednou vznítí a jeho popel lehce dopadá chlapci k nohám.
Slyším svůj zděšený výkřik, který upoutá chlapcovu pozornost. Otočím se a hledám cestu zpět, když znovu slyším tu podmanivou melodii. Bráním se tomu, ale začínám tančit. Vyzouvám si boty a mé bosé nohy kloužou po vlhké, měkké trávě. Je mi horko. Začínám se svlékat. Vánek odnáší mé šaty a já jsem tak lehká jako ti motýli. Tančím až k velkému kameni, kde na mě čekají dvě žhnoucí oči. Hledím do nich a cítím strach i touhu, únavu i vzrušení, pokoru i nenávist a všechny mé pocity vyplouvají z mého těla ven. Vylétají ze mě a jsou z nich stříbrní a modří motýli. Létají kolem flétnisty. Kráčím po písku a cítím jak mé kotníky smáčí voda. Je chladivá a hebká. Stoupá vzhůru po stehnech a syčí jako jedovatí hadi. Objímá mi hrudník a já nemohu dýchat. Lapám po dechu, ale z úst mi vylétají jen další motýlové. Jsou černí a mají na křídlech smrt. Voda už mě hladí po tváři a mé vlasy hoří. Modř mých očí splývá s vodu a já jen vidím jak se nade mnou zavírá. Nemohu to už slyšet, ale v hlavě mi zní ono šplouchnutí,jako když voda pohltí veliký předmět.
A nad hladinou létají stříbrní a modří motýly do tónů tesklivé melodie. Ti černí už někam zmizeli…
|