Sólo pro Modrookou Holku
Hej ty ‚modrooká‘, přijď a umíš-li zatanči; zatanči sólo pro všechny, kteří si našli chvíli aby si zatančili s tebou…
Tak třeba pro toho strejdu, co jsem ho nikdy nepoznal. Přesto jsem mu byl na pohřbu, ale sluší se to a bylo to místo školy. Proto má první setkání s tebou v mých vzpomínkách podobu jeho propadlé popelavé tváře.
Zatanči pro mýho dědu, který jako první z mých nejbližších vyslyšel tvou žádost o tanec. Měl svoje heslo a zvláštní úsměv vždycky když říkal; co netrefí ‚šlak‘, to sežere ‚rak‘. Tančil rád a tak to nebyl ‚šlak‘, co ho donutilo s tebou tančit a dotančit.
Nebo pro mou babičku, která ten si tanec o rok a půl roku dobrovolně odložila (a prodloužila si tak pobyt mezi námi živými) jenom aby viděla mou svatbu.
Hlavně prosím pro mámu, která tančit nechtěla, ale šest dní jsi jen pro ni předtančovala a tak se přidala … a já hodinu před tím než jí došel dech pochopil rozdíl mezi umírat a zemřít…
A pro tátu, vždyť nikdy nechodil do tanečních a tak odolával tvému pokušení dlouho. Stejně si myslím, že nakonec souhlasil jen proto, aby si mohl zatančit s mámou. Byl to právě on, kdo mi stihl den před smrtí prozradit barvu tvých očí. Pak už jen zopakoval své oblíbené: Mladý může, starý musí... a tentokrát to místo s úsměvem pronesl s lehkou nepřítomnou nostalgií v hlase...
Víš, tvé taneční sólo patří i jedné mé kamarádce s kterou jsem já si zatančit nestihl, jí bylo tenkrát dvacet šest a ty jsi mne předběhla. Díky tomu tanci zůstala navždy mladá… Díky tomu tanci všichni kolem pochopili jak malý je rozdíl mezi bytím a nebytím. Každý den může být ten poslední a tak je vlastně zázrak se ráno probudit...
Nezapomeň že tančíš i pro mýho fyzikáře z gymplu, který ve všech svých náladách byl lidštější než lidský a který zařídil, že moje takzvaná zkouška z dospělosti nebyla zas takovým fiaskem jakým mohla být. Všimla sis vůbec, že než se vydal na poslední tanec s tebou zhubnul o třicet kilo, prý aby se ti tak víc líbil.
A co ten kněz co mne oddával, měl bolesti a celý se třásl, ale byl šťastný a vděčný za každý den kdy nemusel s tebou tančit. V okamžiku kdy jsi ho k tanci donutila byl také šťastný a kousek z toho jeho štěstí zůstalo i tady na zemi a snad i ve mně.
A když už tančíš zatanči i pro mýho prvního psa, kterého jsem dostal tři dny po osmnáctých narozeninách, když jsem se jen velmi těžce vzpamatovával ze svého nového zákonného práva pít alkoholické nápoje a chodit na nepřístupné filmy a který odešel na tanec s tebou ve stejném věku (když přepočítám jeho psí roky na lidské) jako mě je teď a kterého jsem opustil, stejně jako všechny po něm...
A nezapomeň taky na mne, ještě se mi nechce tančit, ale jsem unavený a chce se mi spát…
|