Ráno bosa

Tak ráda chodím z rána bosa,
když v noci tráva plakala,
to studí do noh ranní rosa,
do prstů jsem ji vetkala.

Dva ženci usekli jí vlasy,
vracejíc se domů za noci,
spletli si je s obilnými klasy,
tak okusila pocit bezmoci.

Už jí vítr vlasy nezacuchá,
tím lahodná symfonie končí,
dál lásku tiše šeptá do ucha
a slunce otře trávě oči.