|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Promluv ty chlade podzimního večera, odkryj jed zhýralého mládí. Promluv smutku,který tak nanicovatě vyvěrá a k jedovatému pláči svádí.
Promluv a dej mému srdci mír, už nechci dál žít jako netopýr.
Uvolňi konečně už mé bytí, netopýr už nechce tmu,ale chce tam kde slunce svítí.
Chtěl bych tam, kde ztratil jsem naposledy její stopy, když její silueta rozplynula se v dáli. Chtěl bych tam,kde zaschnul poslední její tvar, kde jsme se naposledy ruku v ruce smáli.
Už dost bylo jejích soch v zahradě, do které se nikdy nepodívá, copak nebylo slyšet song jímž v mém srdci zpívá?..?
Už dost bylo vody,která pro ni není svěží, už není třeba slz,protože ona za mnou nepoběží.
Tak promluv větře a nebo mlč už navždy, ten šum listí dohání mě k šílenství... a ty lásko,která dopustila ses vraždy se mi omluv a ušetři mě trápení.
Vzpomen má drahá na ten večer pln měsíčního svitu, ozařujíce jezero a naše nahá těla. Bylo nám tak krásně,jak roji meteoritů a ta melodie vesmírná v nás zněla.
Ve mně zní dál i když její kometa už dávno odletěla a ty podzime byl jsi toho svědkem!..
Když ona nahým tělem vedle mě snila celého mě těmi sny pohltila.
Její sny v barvě purpurového nachu, daly odletět všemu mému strachu.
Teď vedle mne jen nahý smutek leží ta purpurová vůně z jazyku zmizela. Já před tebou byl čistý jako peří, ted jen zeptat bych se chtěl jak jsi to myslela..
..že jsi se mnou milovat se chtěla tak nahá,tak něžná,byla jsi jen má a jakoby láska,byla jen pro nás stvořena.
Ted vidím to vše jasně očima netopýra, jak naivní a marná byla má slepá víra.
Chladně to poznávám, když vkročím do netopýří jeskyně ona tam spí,zabalená,však s někým jiným v peřině.
Jak trne mi z těch chladných nájemníků, kdy láska člověka donutí uchopit dýku?
Před očima míhá se mi stále jasnost její tváře, přes den jsem neklidný a v noci odvracím se od polštáře... |
|
|