|
Podzim
Muž stál ve tmě. Čekalo ho uvítání zchladlého kotouče, vynořujícího se z povzdálí, za hranicí mořské brány, jež se pouhému smrtelníkovi nikdy neotevře. Běda však tomu, jenž by se i jen myšlenkou tam chtěl vypravit. Tak tady stál ten muž, jeho paže byly holé a statné, hruď měl zahalenou do kožešiny a obě jeho nohy spočívaly pevně na zemi, jako by ji vlastnily. Ještě nenastala zima, už nevládlo teplo. Za takového času se naposledy prochází kolem ostrých skal a schody k majáku se nejednou zdají být přítěží, avšak ony řežou a sténají, aby tím odvolávaly dotěrný vichr táhnoucí se až z daleka.
Muž stojí, pozoruje. Slunce již vychází, klíčem si odemklo brány vod. Vlny zuří a vítr se vysmívá, pochechtává. Po jeho zralé tváři stékají slzy. To je poprvé, kdy vidím muže plakat. Stojí a pláče, protože ví, že je jen paňácou na scéně, hříčkou času, jenž právě nastal.
|
|
|