Po celém těle mi projel mráz. Teď už není úniku. Už nejde vrátit čas a změnit minulost. Verdikt soudce zni: „Vinen“. To není možné! To ne! Je to jen špatný sen…. Sakra.. Proč jen já?! Babička tu brečí na židli a nevěří tomu, že už mě neuvidí. Starala se o mě od smrti rodičů.

     Zavřeli mě do hnusné cely a za stěnou bylo slyšet škrábání potkanů. Teprve tam jsem si to uvědomil. Jsem odsouzen na 20 let. Od té doby uběhlo 15 let. Bylo mi tehdy 19 a měl jsem pocit, že mi svět leží u nohou. Jediné co mi ale skutečně u nohou leželo, byl jed na krysy a špinavé ponožky. Všechno by mohlo být však úplně jinak. S kamarády jsme  totiž tehdy slavili „narozky“ v oblíbený hospodě. Alkohol v krvi stále stoupal. Když bylo kolem třetí hodiny ranní už jsme to začali „balit“ a vydali se domu. Se mnou šel i nejlepší kámoš Jirka. Po chvíli jsem ucítil je tupou bolest na zátylku. Probral jsem se až v nemocnici. Tam jsem se dozvěděl, že jsem údajně měl zabíjet. U samotného soudu byly všechny důkazy proti mně. Zbytek už je snad jasný.

     Nikdy jsem se ale nedozvěděl, co se vlastně stalo. Vím jen to, že jsem těžce zranil jednoho, mně naprosto neznámého chlápka, a chladnokrevně, jak se vyjádřil Pan soudce, zabil svého přítele. Jirku.