|
|
|
| |
Vše co se nám odehrává v životě nemusí dávat smysl, jsou to i maličkosti, kterých si například vůbec nevšimneme, to vše se může odehrávat hlavně na místech, které už v sobě mají trochu mystiky, tímto místem je pro mě a i pro pár lidí Pražské Hlavní nádraží, těch pár lidí poznalo, že Hlavní nádraží není jen obyčejné místo, kde se čeká na vlaky.......
1.POVÍDKA
Pan Lopouch jezdí na Hlavním nádraží s vozítkem na zavazadla již dvacet let, věci které občas vídával mu nedávaly smysl, ale ten večer se mu přihodilo něco moc zvláštního, něco co nemohl jen tak překousnout a jít dál. Z práce, ač to byl veselý člověk, odcházel jako kdyby viděl samotnou smrt. I doma mu to nedávalo spát, za týden od té doby se pan Lopouch změnil, zhubnul, měl obrovské černé kruhy pod očima z toho jak nespal a ke všemu byl pořád nevrlý, i k lidem, kteří s ním pracovali na nádraží a které znal už dlouhou dobu. Vždy kolem desáte hodiny večerní se stavoval za jedním z průvodčích na malého panáka dobré slivovice, ale dnes? Dnes chtěl být sám, pořád dokola objížděl na svém vozítku Hlavní nádraží a v hlavě se mu motalo tisíce myšlenek o té noci před týdnem.
Sám si pro sebe dokonce i mluvil a probíral pořád dokola co se stalo, nic mu nedocházelo, prostě nedávalo smysl...... kdykoliv projel kolem někoho koho tu znal ani nepozdravil. Ostatní zpozorovali, že mu něco je, ale neznali příčinu, snažili se mu domluvit, aby si zašel za doktorem a poležel si doma, ale on nebyl nemocný, jen viděl co nikdy vidět neměl a ani vidět nechtěl. Panebože jak mu ta věc nahnala strach, doufal že už ji nikdy nespatří, ale doufal nesprávně. Okolo jedenácté kdy pořád objížděl dokola nádraží slyšel daleko od těch pár lidí co čekali na vlaky nějaký hlas, ale jen v jeho hlavě, volal ho blíž k tunelu, sám nevěděl proč, ale vypravil se tam, snad mu nehrozí žádné nebezpečí. Dojel blíž k tunelům a zastavil vozítko, jedna cigareta mu neuškodí, vyndal si krabičku vytáhl cigaretu a zapálil, vychutnával pomalu tu chuť, která mu dávala na onu chvíli i pocit slastného bezpečí a uklidňovala ač minimálně jeho nervy. Oranžové světýlko hořícího tabáku se míhalo tmou, která na Prahu dopadala v tomto ročním období už kolem půl osmé večer. Za tu dobu co tu pracoval nikdy tolik nevmímal tak jako dnes, díval se po zaprášených špinavých zdech, které ohraničovali z dvou stran prostor železničních dráh, na zničený barák přímo u tratě, který se dřív používal na kontrolu vlaků, ale dnes je již opuštěný. Byl asi tak v půlce cigarety a za tu dobu si uvědomil takových věcí, ale pořád nemohl přijít na to co viděl před týdnem. Myslel na to stále usilovněji vybavoval si panické útržky, najednou si všiml, že k němu někdo vybíhá z té malé opuštěné budovy, v tu chvíli viděl to co viděl i před týdnem, lekl se tak, že okamžitě nalezl na vozík odhodil cigaretu nastartoval a co nejrychleji se rozjel zpátky k nástupištím, zpátky k lidem. Když se ohlédl viděl tu věc stále za ním jak tam stojí a sleduje ho, vypadala doopravdy děsivě jako bytost z těch nejhorších nočních mur. Stále ujížděl po chodníčku dál a dál. To kdyby zastavil a uklidnil se by mu mohlo zachránit život. Přímo se těšil až bude zase na dohled ostatníích lidí, kteří akorát jedou domů a až bude v bezpečí před tou ohavnou bytostí, byl už blízko velmi, když uviděl lidi na nástupišti, bylo jich doopravdy málo, ale nebyli vůbec normalní všichni vypadali jako ta bytost co viděl před chvílí u té staré budovy, zpanikařil málem dostal infarkt, byl to jeho nejděsivější zážitek a také poslední, hlavu měl plnou zmatku chtěl pryč všechny ty bytosti ho sledovali, strhnul volant a z chodníku vjel do kolejí, pak se jen ozvalo hlasité zaskřípání a zatroubení. Všichni na nástupišti a i bezdomovec - který vyběhl ze starého baráku, kde teď v zimě přespával, za mužem s vozíkem, aby ho poprosil o cigaretu – sledovali jak rychlík přijíždějící právě na nástupiště odmrštil vozík někam do dálky, pan Lopouch ležel mrtví vedle vozíku.
|
|
|