Myslela jsem si, že je to pryč. Že už tě beru jako jednoho z mnoha svých přátel... ale stačil jeden večer a já zjistila, že pro mě představuješ něco vyjímečného, čeho se nemůžu zbavit.
O letních prázdninách ses ke mě přilížil, že jsem se tě skoro mohla dotknout, mé srdce jásalo a já doufala, že konečně, konečně ta láska, jak o ní všichni mluví přijde. Pak ale přišlo něco docela jiného, zklamání, slzy a bolest. Ublížil si mi, teda spíš já ti dovolila, aby si mi ublížil. Ty vlastně za nic nemůžeš, nic netušíš a asi ani tušit nebudeš. Nevěděl si, že když se líbáš za chatkami s mladičkou kráskou, způsobuješ tím to, že já sedím an pokoji, s přáteli, které mám ráda víc než sebe, ale teď s nimi nechci být. Dělala jsem veselou jako vždy, ale uvnitř jsme plakala a plnila oceán tisíci slz, které nikdy nikdo neměl vidět.
A pak? Kráska tě omrzela, nebo ty jsi omrzel ji. Ani jsem se nestihla zpamatovat a osud tě svedl do cesty s mou snad nejlepší přítelkyní a dovolil ti zlomit jí po pár měsících srdce. Ani netušíš jaké to bylo poslouchat nejdřív, jak je to s tebou krásné, co všechno jste dělali u tebe doma. Dělat jakoby nic, mlčky poslouchat a přikyvovat, že je to fajn... Pak ale přišla krize ve vašem vztahu a já nechala své rameno smáčet slzamy, které si způsobil TY!
Ale nedokázala jsem se na tebe zlobit. Ani nevím proč, ale dokola jsem ji přesvědčovala, ať ti dá ještě šanci, že se napravíš! Nepomohlo to, nevím jestli jste se k sobě nehodili nebo čím to bylo, ale skončilo to. Jediné, co zůstalo bylo její trápení, které ale naštěstí rychle zahnal jiný princ. To u mě to bohužel tak jednoduché není.
Hledala jsem prince, který by mi pomohl na tebe zapomenout všude. Dokonce mezi tvými nejlepšími přáteli, možná jsem si bláhově myslela, že se tím k tobě přiblížím... vše jsem ale ukončila, když jsme si uvědomila, že líbání s tvým kamarádem způsobuje jen to, že myslím na tebe a chce se mi brečet...
Nebylo to lehké. Ale na druhou stranu, co je lehké? A já také vím, že to lehké nebude. Alespoň v dohledné době. Abych alespoň trošku ulevila svému srdíčku, rozhodla jsem se tě přijmout za svého kamaráda, co víc za jednoho ze svých vážně dobrých přátel,kterých není moc. Jestli to byla chyba to ukáže čas, co ale vím teď je, že...
Ten večer. Pro tebe nebyl ničím zvláštní. Prostě jsme měli vystoupení, já s vámi jela na Slezské, i když je to úplně z ruky, doprovodili jsem dom naši kamarádku a pak šli směr tvůj hrad. Byla tma, v oknech svítily žárovičky. My si dělali snad ze všeho legraci... ale ten sníh, ten zdrádný sníh. Andělé se proti nm spikli a vysypali na nás celý koš sněhových vloček. Snášely se tiše mezi nás, ty jsi je možná ani neviděl. Ale já ano, vnímala jsem je úplně všude. A v tu chvíli... v tu chvíli, když jsem si uvědomila, že jsi tam jen ty, já a andělský smích, asi mě trochu zamrzelo, že mě prostě jen neobejmeš a neřekneš, že mě máš rád. Je to tak jednoduchá věta a tak těžko se říká, zvlášť tobě, neříkáš ji jen tak na potkání.
Nezbývá mi jen čekat... čas ukáže jestli se jí někdy od tebe dočkám, jeslti si ji zasloužím, nebo jestli mě potěší od někoho jiného... momentálně bych si přála, aby to byla spíše ta první možnost, ale všechno je tak pomíjivé... dneska tak, zítra jinak. A to mě právě děsí! Děsí mě to, že teď když jsem si konečně uvědomila, že tě miluji a že láska se dá zažít, i když miluje jen jeden... že ji stratím, říkám si "koho budu milovat, když ne tebe?!"
Všechno je tak... zmatené? Vidíš ani sama nevím! Jediné, co vím je, že žádný sníh už nebude jako dřív... Vždy si vzpomenu na vločky na tvých řasách, jak ses na mě podíval a já si přála, aby nebylo žádné potom, jen teď. Protože oba dva nás to potom děsí. Vím, že tohle nikdy nebudeš číst, ani nechci aby si to věděl, ale jedno alespoň tušit musíš: "Po sněhových vločkách, ve světle andělů, posílám zprávu, že počkám, vždy tu budu a pomohu." |