Klavír
Slunce už pálí do oken. Je krásné letní ráno. Mám volno. Ostatně jako pořád poslední dobou. Jak by ne, když nemůžu sehnat práci. Jsem umělkyně. Kolik času jsem strávila cvičením, celé dětství jsem věnovala jen tréninku. Jak často jsem záviděla kamarádkám, že si hrají na hřišti za krásného slunného dne. A když mě pozvaly na oslavu něčích narozenin, jen jsem smutně zakývala hlavou. Nemohla jsem. Matka rozhodla, že musím cvičit. Mám prý talent, jen musím být pilná a trpělivá. Kde asi budou mé kamarádky, které celé dny proflákají na hřišti a u vody a později na diskotékách a s chlapci? Budou sedět v posledních řadách (protože ty první si nebudou moci dovolit) a budou mi tleskat a tleskat. Pozdě budou litovat, že promarnily mládí nicneděláním.
Ano, mami, dětství si užívaly nicneděláním, ale teď dělají kariéru. Jsou z nich právničky, lékařky a manažerky. A já? Co mám já? Ve třiceti nemám ani vážnou známost, natož být vdaná! Po čase se kamarádky už neptaly zda půjdu na oslavu, nebo na diskotéku. Chlapce nebavilo vídat mě jen pár hodin v týdnu. Byla jsem ta samotářka, co hraje na klavír.
A přece jsem si ho nakonec zamilovala. Hraní mě začalo bavit! Hrála jsem s chutí a dostala jsem se i na konzervatoř. Hrála jsem ráda, vášnivě a všichni do mě vkládali velké naděje. I můj učitel.
Trávili jsme spolu spoustu času. Rád mě poslouchal, ukazoval mi jak klást prsty při složitých etudách, přehrával mi své oblíbené skladby. Byl učitel, který miloval mou hudbu… Který miloval mě. Stali jsme se milenci. Byl záhadný, byl mužný, byl energický, něžný a zasnoubený. Tehdy se to ještě nosilo. Byl zasnoubený už dva roky. A jeho vyvolená byla mecenáškou naší malé a velmi dobře vybavené fakulty. Byl jejím miláčkem už od té doby, co nastoupil. Hlavně kvůli němu se stal z bohaté paničky nekonečný pramen tolik potřebných financí. Byla stará. To jsem si aspoň já myslela. Vždyť on byl mladý, krásný, plný života. Byla jen o pět let starší než on, ale pro mě už byla stará.
Jako dobře vypadající učitel měl hodně úletů. Věděla o tom, tolerovala mu je. Každý rok to byla nová studentka. Když jí to přestalo bavit, udělala bububu a on si dal zase na chvíli pokoj. Ale se mnou to bylo jiné. Zamiloval se. Možná do mě, možná do mé hudby, možná do mé samoty… Chtěla jsem ho. Strašně moc. Byl mým idolem, mým učitelem, mým milencem, mým bohem. Bylo mi dvacet. Věděl, že chce být se mnou a ne s ní. A ona to pochopila taky…
Pak si mě vedení pozvalo k sobě. Oznámili mi, že vzhledem k situaci, která panuje mezi mnou mým učitelem by nebylo moudré, abych svá studia dokončila na jejich škole. Tok financí byl ohrožen. Bububu totiž platilo i na vedení. A tak jsem fakultu musela opustit. Už nikdy jsem ho neviděla.
Zlomilo mě to. Nechtěla jsem studovat dál. Byl to pro mě konec. Zatímco mé kamarádky ze základky se stávaly úspěšné, já si hledala práci po klubech, kavárnách a nóbl restauracích. Občas se mi dařilo. Uživila jsem se. Pak mi přišla nečekaná nabídka. Byl pohledný a bohatý. Vlastnil hotely a restaurace. Hrála jsem na večírcích pro bohaté, na recepcích pro slavné a úspěšné. Vynášelo mi to. Všem jsem se zdála skvělá, okouzlující a tááák mladá. „Je rozkošná, že?“
Pořídila jsem si byt, koupila umělecký nábytek, měla milence, dokonce jsem šla i na dva potraty… Byla jsem bohém. Nechtěla jsem se vázat, zakládat rodinu. Jediného, který mě opravdu miloval a požádal mě o ruku, jsem odmítla. Vždyť jsem ještě tááák mladá. Odešel, zlomila jsem mu srdce. Tak těžce to nesl. Ale byl hrdý. Už mě nechtěl vidět. Dnes má rodinu a dvě krásné děti. Často teď na něj myslívám.
Pak přišla soukromá oslava. Pan šéf si přál, abych zahrála jeho manželce k narozeninám. Moc se jí to líbilo, byla dojatá, vyhrkly jí slzy.
A vhrkly jí i poté, co mě načapala se svým manželem na terase v horním patře. Na řadu přišel dort, měla sfouknout svíčky, chtěla ho mít po svém boku. Přišel tam. Byl lehce rudý, mírně neupravený a na límečku měl rtěnku. Slečnu klavíristku už pak nikdo neviděl. Ani na večírku ani nikde jinde. Byla bez práce.
Vstávám, rozhlížím se po holé místnosti. Je zalitá sluncem a uprostřed stojí klavír. Je krásný, černě lakovaný, z kvalitního dřeva. Usedám. Hraji. Hudba zní celou místností, otevřeným oknem uniká na ulici. Vibruje každičkou částí mého těla, ovládá mou mysl. Poddávám se jí, zapomínám na všechny své starosti... Když v tom, zazvoní zvonek.
Peníze docházely a já nemohla najít práci. Půjčila jsem si v bance. Rozprodávala jsem svůj nábytek. Pod cenou. Občas se něco našlo, ale nikdy to nebylo na dlouho, nikdy to nemohlo stačit. Banka chtěla své peníze zpět, ale kde jsem je měla vzít? Matka mi nikdy neodpustila aféru s učitelem, nemluvíme spolu. Jsem svobodná, téměř bez přátel. Těm, kteří mi zbyli, dlužím značné částky.
Nepřestávám hrát, ale zvonek je neúnavný. Stále nepříjemně drnčí. Vstávám, jdu otevřít. Za dveřmi stojí velmi vážný pán. Je celkem pohledný. I v téhle situaci stále myslím na muže. Vlastně se už docela známe. Vejde do místnosti a rozhlédne se. Nic tu není. Všechno jsem prodala, nebo mi to vzali. Jen v druhé místnosti je matrace, na které spím. S povzdechem jde do středu místnosti. Jdu za ním a usedám ke klavíru. Je to můj život, mé prokletí, můj sen, má láska…
Začínám hrát. Chvíli mě poslouchá a pak na něj nalepí známý štítek. Hraju z celého srdce, dávám do toho svou duši. Nic jiného nevnímám. Musím si svou hru užít, protože vím, že je to naposled. Hraju asi hodinu, když skončím, zjistím, že jsem v bytě sama. Ani nevím, kdy exekutor odešel.
|