Středa sedmého
Láska je citovým okénkem do věčnosti,
a proto všichni tak nějak věříme,že pravá láska bude trvat věčně.
Když však věčně netrvá,
a v mém případě nikdy netrvala,nemohl jsem se ubránit pocitu viny,
že nedokážu prožívat pravé a trvalé emoce.
Stephen Vizincey
Je středa, můj šťasnej den, a přesto se už ráno protrhl se smůlou pytel. Je sedmýho, to je dokonce moje osobní číslo, ne že bych snad byla nějak pověrčivá, ale na svý číslo fakt dám. Podle všech předpokladů bych měla mít naprosto báječnej den, tak proč teď ležím tady v nemocnici a svíjím se bolestí?! Už sem si vzpomněla. Protože rodim dítě chlapovi, kterej se už tři měsíce neozval!
Jaktak přemejšlim o svý svízelný situaci vidím přicházet sestřičku, která se mě snaží uklidnit, že už je doktor na cestě, že se nemusím ničeho bát a pak se vyptává, jestli je to moje první děťátko a jak se na něj těší tatínek. Ovšem jestli sem se až do teď, i přes svoje ukrutný bolesti, snažila bejt na dotěrnou sestřičku milá, při téhle otázce to už nevydržim a rozkřičim se na ní ať mi o tom chlapovi nemluví, že je to stejně jeho vina, že tu musim bejt, protože já se do svýho malýho bytu akorát vejdu a žádnýho mrňavýho vetřelce tam vůbec nepotřebuju a že kdyby byl co k čemu, tak mě neopustí, ale sežene nám byt a v tuhle chvíli mě tu drží za ruku!
Jistě bych na sestřičku ječela dál, kdyby se ve dveřích neobjevil doktor a nepřikázal odvést mě na sál, protože, jak správně podotknul, je už nejvyšší čas.
Na sále to jsou Tantalova muka, i když vlastně netuším, co to znamená, horší to jistě být nemůže. Človíček ve mně se nemůže odhodlat opustit moje útulné lůno,(no vlastně jestli mě před chvíli slyšel křičet na tu sestřičku-a že sem křičela, až mi břicho vibrovalo-tak se nedivím, že se mu nechce, komu by se chtělo lézt za takovou semetrikou) a tak ho oba s doktorem, nejdřív po dobrém, přesvědčujeme a pak (když se rozkřičím i na doktora) je ochoten mi dát nějaké urychlující prostředky (kdo je mu zvědavej na matku přírodu!) a od té chvíle to už docela rychle odsejpá. Doktor nejdřív rozněžněně prohlásí, že je vidět hlavička a následně i ramínka (no tak to nejhorší snad má venku) a pak na jeden dva záběry se človíček vynoří zcela.
„ Je to holčička!“ jásá doktor nadšeně a já jen mávnu rukou a padám vyčerpaně do mdlob.
***
Probudím se až po nějaké době, no probudím- řekněme si to na rovinu, sestřička mě nešetrně probudí ( že má ještě tu odvahu!), protože ten malej tvor má nějaký námitky a hlásí se (dost nepřeslechnutelně) o slovo. No vážně, tak malej a už tak drzej-copak ti nikdo neřek, že máš bejt zticha, když chce máma spát?!- myslím si, ale to už mi ho sestra frká do náruče.
„Co to vlastně je?“ zeptám se.
„Prosím?“ zeptá se sestra zmateně. „No přece dítě.“ usměje se na mě nechápavě.
Ježíš to vim taky, že nedržim banán! „Já myslím spíš, jestli je to holka nebo kluk“ pomůžu jí.
„Aha, vy to nevíte?“ diví se.
Bože, ta je zblblá jak kdyby rodila ona a né já! Jistěže to nevím, jinak bych se asi neptala, to dá rozum.
„No nějak jsem to v tom mumraji přeslechla“ špitnu nesměle. Asi je trochu divný, že jsem to přeslechla, ale on porod jednoho vyčerpá, víte?!
„Je to krásná holčička, tři kila a čtyřicet devět centimetrů. Jako obrázek! Všechny sestřičky už ji byly obdivovat. Jak se bude jmenovat?“
„?“ můj nechápavý pohled asi sestru zaskočil, takže začala koktat.
„No víte přece…Teda chci říct… Já jen myslela… Vy to nevíte?“
Ale to už přichází doktor a sestru konečně vypakuje z mého pokoje.
„Tak jakpak se vám vede paní Světlá? Nebyl to lehký porod, že? Ale zvládli jsme to“ nadšeně se usmívá.
Já vlastně nechápu, kde to nadšení bere?! Tváří se jak kdyby porodil dvojčata a ty byly celý zlatý,ale kdo tady rodil, jsem byla přeci já!
„Děkuji pane doktore, ale jsem slečna.“
„Prosím?“ nahodí nechápavej výraz jako tudle sestřička.
Copak jsem v nějakym neználkově příběhu?
„Říkám, že jsem slečna, pane doktore.“
„Aha, no promiňte, nějak mi to vypadlo“ No prosim! A proč by teda mně nemohlo vypadnou pohlaví dítěte, aha?
„Přišel jsem si poznamenat jméno vaší dcerušky, to víte formality.“ A je to tady zas, ale já přeci žádný jméno nemám (leda to vlastní, a to jí vážně dávat nebudu)! Vlastně jsem až do posledního okamžiku doufala, že se stane zázrak a doktor mi po porodu oznámí, gratuluji Vám slečno, je to krásné červené auto a podá mi klíčky, ale překvapení se nekoná a tak teď musím vymyslet nějaké příhodné jméno. Mělo by být krátké, abych si ho zapamatovala, no a vlastně i ona. Někde jsem četla, že se zvířatům mají dávat krátká jedno až dvojslabičná, aby si je zapamatovala. No ale ona by snad mohla mít kapánek víc inteligence, předpokládejme, že v tom bude po tatínkovi. Ten byl velmi inteligentní, ale také prchlivý-hned při první příležitosti prchnul!
Když tak o něm přemejšlim, on prchal docela často. Jeho odchody mě však mrzely hlavně v noci, nebo uprostřed víkendu… Podezřívala jsem ho, že má milenku, často jsem se kvůli tomu hádali, ale on vždycky řekl, že jestli mu nevěřim, tak že se můžeme klidně rozejít. To mě chuť na hádání většinou přešla a začala jsem být ochotna uvěřit, že jde o naléhavý případ. Byl totiž psycholog a pacienti ho otravovali ve dne v noci.
„Tak paní Světlá?“
„Slečna“ řekla jsem kousavě, aniž bych nějak zaregistrovala otázku.
„Cože? Jo aha, promiňte. Jaké jméno jste pro dcerušku vybrala?“
„No myslím, že by se měla jmenovat po babičce.“ řekla jsem přesvědčeně a s vítězoslavným výrazem na tváři, že jsem tu záhadu konečně vyřešila.
„No jistě, takže?“
Co se děje? Kouká se tak nechápavě, jako by to jméno ani nebylo v kalendáři!
„Tak tedy, jak se jmenuje vaše babička?“
„Proč se ptáte na moji babičku, řešíme snad, jak se bude jmenovat má dcera, pane doktore!“
„Ale paní Světlá, vy jste neřekla, jak se bude jmenovat.“ napověděl mi celou záhadu situace.
„Slečna!“ zavrčím. „Jé promiňte doktore, to po tom porodu, víte? Jsem ještě nějaká omámená. Bude se jmenovat Rút.“ tak se jmenovala Erikova maminka.
Tohle jméno se mi nikdy zvlášť nelíbilo, ale Erik vždycky tak dojemně vyprávěl o tom, jak báječná to byla žena, ještě než umřela na rakovinu, že jsem si ho zamilovala. Vždycky jsem snila o tom, jaké to je mít takovou matku, snad proto že moje nestála za nic a utekla od nás, ještě než jsem začala chodit do školy. Táta se pak staral o vaření, praní i o moje domácí úkoly. Sice to někdy vypadalo tak, že jsem donesla nějaký ten úkol s rajskou omáčkou, nebo že moje bílé šatičky do divadla měly nádech do zelena, tak jako mé oblíbené zelené tričko mělo růžové fleky, ale aspoň se snažil, což se o mámě říct nedalo.
„Tak já vás nechám s Rút o samotě, abyste se mohly lépe sblížit.“ konečně odchází a já mohu zase na chvíli spát.
Vlastně nemohu! Až teprve teď jsem si uvědomila, že v rukou držím malý uzlík, který mezitím přestal kňourat a už jen vyjeveně kouká.
„Bojíš se, co? Jojo, to já jsem ta semetrika, u který budeš muset zůstat do tý doby, než se osamostatníš. No nemysli si, já z tebe taky dvakrát nadšená nejsem.Udělej nám tu radost a snaž se, aby to bylo co nejdřív, ano? Ušetříme si tím spoustu starostí.“
Jak tak na ní koukám, začínám nevědomky hledat nějaké podobné rysy s jejím otcem. Bude mít stejně hustý černý vlasy jako on, ale oči má už teď do zelena. A to je mívaj mimina modrý, jako koťata.
***
Vzpomínám si na první okamžik, kdy jsem Erika uviděla. Seděla jsem v jeho ordinaci spolu se svou kamarádkou Lenkou, která k němu nechtěla jít sama, protože měla tak velký strach z cizích lidí, že musela jí k psychologovi. Vešel do kanceláře a celá místnost jako by ožila. Byl energický, rázný okouzlující a jeho úsměv odzbrojoval. I Lenka najednou zapomněla na svůj chorobný strach z cizích lidí a začala se usmívat.
„Proč jí prosím vás nedáte najíst?“
Přede mnou stojí opět sestřička a celkem zlobně se na mě dívá. O co jí pořád jde? Co jsem zase udělala???
„Copak jí chcete utrápit?!“
Koho? Lenku? Já jí přeci chtěla naopak pomoct, proto jsem s ní koneckonců k tomu psychologovi šla, ne?
„Vy nemáte srdce, když jí tady necháte takhle brečet!“ vzteká se sestřička a mně až v tuhle chvíli dojde, že mluví o tom řvoucím balíčku na mých rukou.
„Aspoň si procvičí plíce, ne? To dělá dětem dobře.“ ušklíbnu se na ní, jaká jsem dobrá matka, když toho o dětech tolik vím, ale raději jsem se snažila je obě umlčet jediným jednoduchým pohybem a to tím, že jsem přiložila dítě k obživě.
Sestřička spokojeně odešla a já mohla zase v klidu vzpomínat.
***
Když vše hladce probíhalo, shledal Erik, že není nutné, abych u sezení dále zůstávala a že mohu jít. Vzal si ale pro jistotu mé číslo, to kdyby se „něco dělo“ s Lenkou, aby mi mohl zavolat.
Vlastně mi zavolal ještě to odpoledne, jestli bych nechtěla jít na večeři. A já chtěla. Hotovo, vymalováno, tady se celý ty trable začaly. V hlavních rolích: bohatý, milý, okouzlující psycholog, který mě pozval do restaurace, kolem které nemůžete ani projít bez kravaty, či společenských šatů, a hloupá, naivní husička, která už dlouho neměla chlapa (a ani antikoncepci), žije v jednopokojovém bytě (ovšem se světlou velkou kuchyní, odkud je vidět do zahrady) a myslí si, že je nejvyšší čas se vdát.
Všechno šlo jako na drátku, večeře, těžké červené víno, cesta domů jeho mercedesem a pak mě vyprovodil až ke dveřím.
Odemkla jsem, hluboce se mi zadíval do výstřihu a když zjistil, že se na něj dívám, tak i do očí. Blížil se ke mně, naklonil se, lehce mě políbil na ucho, na tvář a konečně i na ústa. Byla jsem unešená, konečně jsem našla svého bohatého, galantního, milujícího prince. A když jsem se probrala z opice, roztahoval se můj nahý princ na mojí posteli (zatímco já měla hlavu na nočním stolku někde mezi lampičkou a budíkem) a chrápal. Otřesně!
***
Jenže když jsem se probrala dnes, leželo ve dle mě také skoro nahé stvoření, které na mě valilo své zelené oči, ale jinak bylo úplně zticha.
„Vida, ještěže nejsi po tatínkovi! Možná si budem i rozumět.“ a poprvé jsem se na ni usmála.
Když jsem se dozvěděla, že čekám dítě, byla jsem radostí bez sebe! Konečně dojde náš vztah naplnění, Erik si mě vezme a budeme šťastná spořádaná rodina. Tolik jsem se těšila až mu to povím.
***
Erik seděl ve své kanceláři a pročítal nějaké papíry, když jsem vešla, vzhlédl a mrzutě mi připomněl: „Neříkal jsem ti, abys za mnou do práce nechodila? Kdyby se něco dělo, můžeš přece zavolat. Takhle mě jen rozptyluješ od práce.“
Když ale viděl můj zklamaný výraz dodal už smířlivěji : „Pak mi ta práce dlouho trvá, musím tu zůstat dýl a mám málo času na tebe. Tak co se stalo tak důležitého, že to nemohlo počkat na večer? Jdeme spolu přeci na večeři, zapomnělas?“
„Mám pro tebe úžasnou novinu! (chvilka napětí) Jsem TĚHOTNÁ!“ zahulákala jsem až sebou trhl a běžel ke dveřím, jestli tam náhodou někdo není. Chvíli pak na mě nerozhodně koukal, což mě urazilo a zbývalo pět sekund než bych začala hystericky brečet.
5
„Ale miláčku….. 4 to je…….3 Tohle jsem nečekal….2 No to je ÚŽASNÝ! (uuuf,má kliku)“ vrhnul se ke mně, aby mě mohl obejmout.
„Vždycky jsem toužil po dítěti! Tak to půjdeme dneska oslavit, ne?“
Byla jsem šťastná, těhotná a…… blbá.
***
„Paní Světlá, máte návštěvu“ vcupitala sestřička do pokoje a hned se vrhla k malé, aby ji mohla aspoň šťouchnout do bříška.
Proč si proboha nepořídí SVŮJ šťouchací pytel?!
„Slečna!“ štěkla jsem mrzutě, protože mě to už vážně přestávalo bavit. Tady snad nevědí o existenci svobodných matek a proto mě neustále oslovují paní!
To už ale vešla do pokoje Lenka a starostlivě se na mě podívala. Když si všimla, že dítě leží vedle mě, viditelně se jí ulevilo a posadila se.
„Ahoj, to je fajn, že tě takhle vidím. Vás oba. Je to holka nebo kluk?“
„Je to holka, jmenuje se Rút. Víš po kom.“
„Téda holka, ty máš ale nervy, ještě ti ho bude celej život připomínat. Bála jsem se, abys ji nedala rovnou k adopci, když jsi odjížděla do porodnice, byla jsi strašně nepříčetná. Tak jsem si ji přišla adoptovat.“
„Jo tak, abys mi ho celej život připomínala ty? No jo, kámoška se v tobě nezapře. Stejně nemůžeme pominout fakt, že je jejím otcem, bude mít jeho geny a tak, takže jméno už nic nezachrání“
„Můžu si ji pochovat?“
„Jak je libo.“ a už jí uzlíček podávám. Jenže jak jsem jí vzala pod zadečkem, sklouzla se jí plenka (ty dnešní suchý zipy nic nevydržej!) a moje ruka sjela po něčem klouzavym.
„Fůůůůůj, dej to okamžitě pryč!“ ječela jsem. „Dělá se mi z toho zle! Ježíš, já asi budu zvracet.“ a už jsem běžela na záchod. Takovej smrad jsem už dlouho nezažila. A tohle mám chovat doma? Vždyť mi z toho pojdou kytky!
Pořádně jsem si ruce vydrbala, nakrémovala a umanula si, že při nejbližší příležitosti si musím pořídit gumový rukavice. Když jsem přišla, smraďoška byla už sice přebalená a čistá (jak to ta Lenka mohla přežít?), ale moje sympatie k ní značně klesly.
„Snad aby si jí už sestřička odnesla, ne? Strašně ráda do ní šťouchá.“ usmála jsem se na Lenku.
„Člověče, ty nemáš vůbec žádný mateřský pudy! Jak ji chceš vychovávat?“
„Taky už jsem o tom přemejšlela. To takhle bude smrdět pořád?“
„Ne, jen prvních pár let a potom, když se bude vracet z hospody, ale to už znáš sama.“ mrkne na mě.
Zatvářím se jako v nejvyšší fázi utrpení. Lenka na mě chvíli kouká asi jako na mluvící rajče mezi žampiony, ale pak se slituje a dá mi radu: „Víš co? Zeptej se tý sestřičky, jestli ti s ní nepomůže. Třeba bys ji pro začátek mohla najmout jako chůvu. Za to výživný, co ti Erik posílá by to mohla přežít, ne?“
„No jo, ale jak to přežiju já?!“
Situace začala být celkem zoufalá a já taky, takže se Lenka zvedla, že až přijde příště, tak mi donese nějaký praktický věcičky a něco na uklidnění.
***
Nastala chvíle, kdy jsem si vzpomněla, kdo za tohle všechno může a začala jsem ho znovu nenávidět. Tentokrát ještě víc.
Já to ale vážně nechápu! Vždyť to dítě chtěl, strašně moc se na něj těšil! Vzpomínám si na tu noc po oslavovací večeři, kdy ležel u mě (až do rána!) a hladil mě po zcela plochém břiše a infantilně si s ním povídal. Pak mu začal zpívat ukolébavku a to už na mě bylo vážně moc! Jestli tenhle dokonalej chlap něco neumí, tak zpívat!
Vyskočila jsem z postele a začala ho úpěnlivě prosit, ať to dítě nezabíjí už teď, že bych chtěla aspoň vidět jak vypadá a že bych si chtěla užít bezrizikové těhotenství. To jsem však urazila Erikovu ješitnost, takže se odklidil do kuchyně a začal tam něco kutit. Taky dobře, aspoň si po náročném dni trochu odpočinu.
Když už jsem byla v polospánku, zaslechla jsem nepříjemné vrzání, které mě probralo. Zjistila jsem, že Erik i přes můj výslovný zákaz brouká mému břichu a upíjí čerstvou kávu. Dostala jsem na ni strašnou chuť, protože já když nevypiju aspoň tři šálky denně, tak jsem dost podrážděná. Přiznejme si to, jsem závislá na kofeinu.
Vrhla jsem se tedy po hrnečku a lokla si horké životodárné tekutiny. Erik se na mě podíval jako bůh pomsty: „Ester, to snad nemyslíš vážně?! Jak můžeš pít kafe, když máš v sobě toho malého tvora? To je pro něj moc škodlivé!“
A už mi odnášel moje tekuté zlato z dosahu. Myslí si snad, že celých devět měsíců nebudu pít kafe?! On se asi vážně pomátl!
Pohladila jsem ho tedy po hlavě a jako malému dítěti jsem mu vysvětlila: „Eričku, zlatíčko moje, maminka svou kávičku potřebuje, tak buď hodný a nemluv hlouposti.“ a vzala jsem si svůj půllitrák zpět.
Erik zrudnul, zmodral a nakonec zbledl, až jsem si říkala zda nemám zavolat pohotovost, pak mi vyrval hrnek až půlku jeho obsahu vybryndal na koberec a zařval: „Ty pít kafe prostě nebudeš, já chci mít zdravé dítě!“
Teď jsem zase zbělela já, ale úlekem.
„Dobře lásko, jak si přeješ“ špitla jsem, protože bláznům se nemá odporovat. To je známá věc.
Pak došel pro hadr a začal čistit koberec. Já si šla lehnout a snila jsem o tom, že jsem koberec a hltám to vylitý kafe.
***
Noc byla otřesná! To dítě je malej otesánek, každou chvíli chtěla jíst. Tak takhle by to dál nešlo slečno. Copak nevíš, že je nezdravý přecpávat se na noc?
Když ji sestřička ráno odnášela na poslední zběžnou kontrolu, připadala mi jako anděl. Konečně chvíli klidu, už z toho dítěte začínám mít ponorku.
Pak přišel doktor zběžně prohlídnout mě: „Ale maminko, vy vypadáte jako byste celou noc slavila a teď máte pořádnou kocovinu.“ žertuje nemístně.
Maminka sice bohužel jsem, ale rozhodně ne jeho, na to nemám věk, tak ať si laskavě odpustí ty svý doktorský vtipy. Nesnáším tuhle doktorskou familiárnost. Oni si snad myslí, že když tady odroděj pár dětí, tak jsme všichni hned jedna rodina. To víš, ještě tobě dělat maminu, stačí mi ten malej otesánek, pěkně děkuju!
Mezitím doktor udělal prohlídku a pak mi oznámil, že odpoledne už mohu jít domů.
„No potěš!“
„Co prosím?“ vykulil oči překvapením,až se mu zamlžily brejličky.
„Říkám jen, že mě to velmi těší!“ procedila jsem mezi zuby a už jsem přemejšlela jak přemluvit tu sestřičku, aby šla ke mně do bytu za ošetřovatelku. Já se pak pochopitelně odstěhuju jinam, protože můj byt je moc malej pro tři vzájemně si překážející osoby a my pak budeme šťastně fungující rodinka!
„Ale no tak, přeci nebude tak zle, uvidíte jakou vám bude Rútička dělat radost.“
„Co prosím?“ teď jsem zase nechápala já. On řekl vážně Rútička (nebo hroudička?!) a radost??? Tak jo, vážně nejvyšší čas z nemocnice vypadnout, lidi tady degenerujou.
„Tak já vás tu nechám připravit se, a až si trochu odpočinete, můžeme vás propustit.“
No potěš!
Odpočinek se mi náramně hodil, ale jakmile jsem zavřela oči, tak mi myšlenky začaly odbíhat na začátek konce.
***
Celý čtyři měsíce jsem žila jako v ráji. Jediné, co mi kazilo náladu, byla neurčitost data naší svatby. Erik tvrdil, že má tolik práce, že na svatbu nemá ani pomyšlení a já mu to (považte!) baštila a ještě ho litovala, jak toho po něm chtěj moc. Zvlášť jedna (jistě vdaná!) paní, jejíž jméno se často objevovalo na jeho telefonu a ke které vždy rychle odspěchal.
Začal zase spát jinde a víkendy trávit v „práci“, ale tentokrát to odůvodňoval tím, že přeci musí zajistit malému budoucnost. Jako by nestačilo otevřít mu konto a platbu za jednoho klienta na něj převádět.
Často si také stěžoval, že se mnou nevydrží, protože mu vadí má těhotenská přecitlivělost a on se nevydrží dívat na moje slzy. Tohle jsem mu tolerovala dva měsíce (dva měsíce! chápete to někdo?), jenže pak moje přecitlivělost překročila meze a já úplně normálně vypěnila. Bylo to asi po třech dnech, kdy se doma ani neukázal, natož aby třeba zavolal, co se děje.
Zašla jsem za ním do kanceláře a náramným zadostiučiněním pro mě byl zděšený výraz jeho sekretářky.
Tak a teď tě jistě přistihnu s nějakou prsatou blondýnou a pěkně vám to oběma vytmavím!
Vtrhla jsem do kanceláře jak velká voda a… a tam nikdo nebyl.
„Pan Samuel tu není.“ špitla za mými zády sekretářka.
„To jsem si všimla! A kde ráčí být?!“ vyjela jsem na ní, ještě v ráži.
„Totiž, on má dovolenou. Celý tento týden.“ upřesní škodolibě.
A můj výraz teď musel být zadostiučiněním pro ni. Musel vypadat asi jako pohled na marťana v záchodové míse.
Když jsem kráčela domů, byla jsem vzteky bez sebe. On má dovolenou! A kde ji asi tráví? A proboha s kým?! Vždyť má doma těhotnou ženu!
Sekretářka asi šéfa informovala o podivné návštěvě a mně se na mobilu objevila zpráva: ZA CHVILI JSEM DOMA, MUSIME SI PROMLUVIT.
Obratem odpovím: NO TO BYCH PROSILA!
Doma jsem si uvařila velký hrnek kafe, sedla si do křesla a kouřila jednu cigaretu za druhou. Než se ozval zvonek.
Ve dveřích se objevil Erik s dramatickým výrazem na tváři.
„Proč zvoníš, když máš klíče?“
„Tys kouřila?! A piješ kafe?! To si děláš srandu! Nemyslíš na to malý?“
„A ty na něj myslíš?! Ty na NÁS myslíš?! Měl by ses okamžitě vzpamatovat, nebo o nás přijdeš, rozumíš?!“
„Ano o tom jsem s tebou chtěl mluvit. Víš, objevilo se tu něco, co mě drásá zevnitř. Na jedné straně vím, že jsi tu ty, ale když to je právě ono. Já teď prostě musím být sám, potřebuju si utřídit myšlenky. Asi bychom se měli rozejít.“
Spadla mi čelist.Chvíli jsem stála a vstřebávala, co mi to tu právě vykládá a pak mi to došlo.
„Rozejít??? Cože? Já sem těhotná, máme se brát a ty se chceš ROZEJÍT?“
„Snad je to jen na čas, já se třeba vrátím. Ani nevíš jak mě to trhá…“
„Víš mě taky něco bude trhat. Za tři měsíce! A víš čí je to vina?!“
„Odpusť…“
„Ty se ještě vrátíš a budeš prosit! A teď vypadni, nemůžu tě ani vidět!“
A on šel. Věřila jsem, že se vrátí.
Byla jsem nešťastná, těhotná a… blbá.
***
„Máte vše připraveno,slečno Světlá?“
„Myslím, že vše kromě nervů. Ale to přijde. Sestři můžu se vás na něco zeptat? Potřebovala bych pomoct. S Rút.“
„Ale jistě, je tak moc milá!“
„Tak maminko a kdypak přijde otec?“
To je neuvěřitelný! Ten doktor je horší než neštovice. Už jsem chtěla odseknout, že nikdy když v tom jsem ho zahlídla.
Přijel autem před vchod a z kufru bral nějaké dárky.
„Ach sestři, vidíte ho?“ Zeptala jsem se vzrušeně a nasměrovala sestřičku správným směrem. Tak přece se vrátil…
„Ano, to je pan Samuel. Jeho žena měla předčasný porod, chuděra. Vypadalo to že umře. Vidíte rodila v ten den kdy vy, ale miminko je o měsíc mladší. Vy ho znáte?“ zeptala se sestřička.
„Ne, vlastně ho vůbec neznám, ale můžete mi o něm vyprávět. Je nejvyšší čas jít.“
|