Sen smutku
v modravé náruči
se hvězdám uklání
a jeho smích láká
zlámané kopretiny
k umírání
bez pláče bílých skřítků,
kteří na harfu brnkají
a zvonečkem
udržují takt
svých zpěvů tesklivých.

Jen málokdy je slyšet smích
a nářek jejich dívek!

Jsou strnulé,
když v trávě sedí
a naslouchají jejich hře
bez slz
bez tanečníků.