Uplynuly dlouhé 3 dny a Sebastian dělal, jako že se nic nestalo. Nebo se o to alespoň snažil. Vrátil se ke svým povinnostem na zámku a snažil se utřídit si své myšlenky. Ptal se sám sebe na své priority.
Od malička chtěl vše vidět jasně.Vždy toužil zaujmout jednoznačný úhel pohledu. Buď a nebo. Žádná jiná cesta pro něj nebyla. Teď se ale ztrácel. A to ho mučilo.
Jeho hlavním úkolem bylo dohlížet na správný chod vinic. Za ta léta toho o vinné révě věděl hodně. Dokázal rozpoznat hrozny sladší i kyselejší. A podle trpkosti je pak nechal třídit pro speciální druhy vinné chuti. A pravdou je, že jejich víno znali po celém pobřeží.
Jenom na vinicích u nich pracovalo téměř 200 dělníků a dělnic každého věku. Ač museli pracovat jakkoli tvrdě, vždy to dokázali radostně. A upřímná práce dávala ovoce. Rodinné víno bylo vskutku oblíbené.
To, co za svou práci dostávali, byl však pakatel. Ano, účetnictví byla zase silná stránka hraběnky. Veškeré platby držela pevně ve svých rukou. Peníze, které za svou práci dostávali, jen stěží dokázaly pokrýt jejich existenční potřeby. Často ani to nestačilo, a tak musely v rodinách pracovat i děti. Tihle lidé žili ze dne na den.
Přitom to přece šlo jinak. O tom ale Clementine nechtěla ani slyšet. „Bůh jim dal narodit se jako chudí, a tak by to taky mělo zůstat“- vysvětlovala znovu a znovu. , To né Bůh, to ty Clementine´, pomysle si vždy Sebastian. Unikalo jí, že místo toho, aby si posilovala svou autoritu, si sama pod sebou podemílala základy. V každodenních projevech některých pracovníků se totiž stále více objevovala jiskra akutní nespokojenosti. Mohli se z nich stát budoucí revolucionáři, a to brzy. Jeho matka k tomu však byla slepá.
Bastienovi bylo dobře. Slunce svítilo a ptáčci zpívali své symfonie. Nebyl žádný slaboch a dokázal milovat. Někdy mu stačilo jen slunce a byl šťastný. Pozoroval jej už ráno, když první sluneční paprsky rozpouštěly mlhu. Vzduch byl teď tak podivně pročištěný nočním chladem. Tento dopolední vzduch v něm občas probouzel něco čemu zcela nerozuměl. Jako by se pocitově rozpomínal na své velmi ranné dětství, kdy cítil stejný vzduch.
Dante byl ke své nelibosti zapřáhnut do vozu, neboť jeli do města koupit cukr pro kvašení vína. Projížděly kolem vinných plantáží a Sebastian si pobrukoval známou melodii plantážníků. Sem tam se od práce zvedla nějaká hlava s kloboukem a pokývla mu na pozdrav. Některé bílé a jiné zase černé. Tady na pobřeží pracovalo mnoho černých.
Když ve městě skládal jedenadvacet pytlů cukru na vůz, upoutal jeho pozornost křik od tržnice.
„Chyťte ho, zloděje“, ozývalo se ulicí. Před stánkem s ovocem se začaly tvořit zástupy. Na střeše dřevěné konstrukce stánku uviděl kluka, který se bezmocně snažil vysvětlit svůj hřích- „ No tak lidi, bylo to jen jedno jablko, které spadlo z police“.
A pak ho Sebastian poznal. Byl to chlapec z andaluských plání, který se mu představil jako Petr.
„ Jen slez dolů ty smrade zlodějský. 20 ran bičem to spraví.“, přikazoval majitel stánku s výraznými lícemi řezníka.
Ve vzduchu visela těžká a nespravedlivá atmosféra. Lidi dnes nezajímalo, kdo má pravdu. Chtěli mučedníka. A tady jeden byl. Mladý aristokrat se rychle prodral dopředu a zakřičel na prodávajícího – „Já to za něj zaplatím“.
„ Tak jednoduchý to nebude mladej. Je to zloděj a musí být potrestán“, nechal se slyšet poškozený.
Petr letmo shlédl přihlížející, aby zjistil, kdo za něj byl ochotný zaplatit a rychle našel známou tvář. Přátelsky se usmál a zavolal dolů – „ Nesnažte se Sire. Ten starej moula sám neví, co vlastně chce. Sám neví kam až to chce nechat zajít. Žena ho opustila a děti ho okradli a teď chce satisfakci.“
Ovocnáři okamžitě zrudly a zbrunátněly obě tváře. Zvědavý dav jen šuměl.
„ Jen počkej až tě sejmu ty malý hajzle“, křičel nahoru, vytahujíc z konstrukce dlouhou dřevěnou tyč s hákem na konci.
„ Ale, jdeme si hrát na mušketýry?“, zavtipkoval Petr a mezi lidmi to zašumělo smíchem. Získal si je tak na svou stranu a Sebastian věděl, že už ho nerozcupujou. Nebylo to tak dávno, co viděl na náměstí veřejně linčovat mnohem mladšího a hladového chlapce pro půlku bochníku.. Zaschlá krev na kachlích je toho dodnes důkazem.
Tyč se začala systematicky míhat nebezpečně blízko chlapce. Dvakráte nadskočil a na potřetí prostě a se vší vážností řekl – „ Je mi líto. Nemám Vám, co říct“ a shýbl se pro dvě jablka z odstavené bedny – „ Tohle je odškodné“, vysvětlil. A pak se to stalo. Ten skok byl až mystický. Jako kdyby se všechno zastavilo, i lidé se ztišili. Chlapec dal do svého odrazu všechno. Následoval dlouhý let vzduchem, aby nakonec dopadl na chodbě v prvním podlaží kamenné budovy naproti. Už si ani nestihl všimnout, že celý stánek se všemi bednami ovoce se za ním řítí k zemi.
Jakmile se ovocnář zvedl zpod popadaných prken, zlostně zakřičel přes celý trh – „ Za ním“. Vyběhli jen 3 mladí výrostci. Neznali ovocnáře, ani malého chlapce. Popuzoval je chlapcův neohrožený a šarmantní výstup. Chtěli sami sobě dokázat, jaký je ve skutečnosti zranitelný.
Sebastian instinktivně vystartoval podstatně dříve. Sám ani nevěděl proč. Rychle proběhl úzkou uličkou, aby se tak dostal na druhou stranu starého stavení, kde se dříve razily mince.
Doběhl akorát tak, že stihnul spatřit jak Petr přeskakuje dřevěný plot. Za rohem se rychle objevila trojice pronásledovatelů. Bastion zafingloval nešťastné zakopnutí a v předstíraném pádu se zřítil k zemi do vyprahlé oranžově písčité půdy, jež mu zcela zabarvila obličej. Vykouzlil zoufalou grimasu a když ho trojice míjela, ukázal prstem za další roh a zavolal- „ Běžel tamtudy.“. Běžci ani na okamžik nezapochybovali a brzy se ztočili do křivolaké uličky. Mladý šlechtic se mohl konečně zvednout. Petra ke svému překvapení našel hned za plotem, kde v klidu a opřený seděl s koleny přitáhnutými k obličeji a cumlal stéblo trávy.
„ Děkuji Vám Sire, byl jste vážně dobrý“, řekl chlapec.
„ Mé jméno je Sebastian“, řekl zaprášený mladík s důrazem a znovu chlapci podal svou ruku.
„ Myslím, že bychom měli, co nejrychleji zmizet“, pokračoval šlechtic. Chlapec jen přikývl a společně se vydali prašnou cestou kolem pole k přístavu.
„ Žes mu to ale pěkně spočítal“, řekl po chvíli s úsměvem Bastien.
Na to chlapec z plátěné kapsy vyndal 2 velká červená jablka. Jedno mu podal a oba se upřímně rozesmáli.
Jak tak spolu kráčeli mezi poli, Sebastian zcela zapomněl na vozík plný cukru. Hlavou mu vířilo množství otázek. Chtěl se chlapce zeptat na tolik věcí. Ve skutečnosti mu ale žádná v tuto chvíli nepřipadla opravdu důležitá. A tak jen šel mlčky dál a sledoval jak před nimi vystrašení zajíci utíkají hlouběji do polí.
„ Víš co děláš?“, zeptal se náhle Petr a v očích se mu zračil skutečný zájem.
„ Nejsem si jistý“, dostalo se mu tiché odpovědi.
Když přecházeli dřevěný můstek přes malý potok začal znovu syn známého hraběte- „ Řekni mi Petře, co tohle všechno znamená?“.
Následovalo mlčení a zdálo se, že to tak i zůstane. Ale pak malý Špatněl promluvil – „ Patrně to znamená jen tolik, že přemýšlíš, ale pořád ještě nevíš…“
Po cestě k přístavu už nebyly žádné otázky. Všechno se zdálo být jasné, tak jak to je. A tak to začalo.
Marseille byl jedním z nejdůležitějších přístavů celé Francie a jeho vody neustále křižovaly celé desítky loďí různých druhů i velikostí, často i celé flotily. U zakotvených lodí se na dřevěném molu kupilo množství lidí, vyjednávající své obchody s nákladem. Nezáleželo jim na materiálu ani jeho trvanlivosti. Šlo jen o peníze a o to, co vynese více.
Své služby zde nabízely i malíři portrétů, cukráři, prodavači koberců, prostitutky a dokonce jeden pouliční zubař, jehož oblíbeným nástrojem byly kleště.
Oba dva kráčeli širokou dlážděnou ulicí, mluvili o všem možném a pozorovali denní shon všech těch lidí. Sebastian měl po dlouhé době zase pocit, že je součástí toho, co se děje a že je toho příčinou, nikoliv důsledkem. Měli teď spousty času, a tak si v klidu sedli vedle muže s turbanem na hlavě, jenž prodával koberce. Opřeli se o kamennou zídku, která oddělovala přístav od města.
Bastien sledoval racky, kroužící nad mořem, hledající v klidné vodě snadnou kořist. Když se náhle jeden z nich střemhlav vřítil do vody, aby tam na okamžik celý zmizel a hned zase vylétl s malou rybkou, třpytící se mu v zobáku, podíval se zamyšleně na Petra. Ten kluk neměl vůbec nic. Jen jednoduché hadry šedé barvy, ze stejného materiálu, z jakého se dělají pytle na brambory. Ta prostá šeď ale až pozoruhodným způsobem zvýrazňovala jasné rysy jeho snědé tváře.
„Nevím o tobě vůbec nic Petře, ale něco uvnitř mě ti touží věřit“, promluvil.
„ Věřit čemu?“, zeptal se chlapec s očima stále upřenýma k moři.
„ Věřit jednoduchosti s jakou kráčíš světem. Věřit tomu, že je to možné a že ti to přináší štěstí. Věřit tomu, že tvá cesta má smysl.“, odověděl.
„ Ale Sire, tak vy jste filosof“, pousmál se mladý poutník.
V zápětí vysvětlil- „ Má matka mi říkávala, že každý sen může dojít naplnění. Stačí jen uvěřit a rozhodnout se pro něj“.
Slunce se už nachylovalo do poslední čtvrtiny své denní poutě, ale ti dva tam pořád ještě seděli. Sebastian nevěděl, co si počít a začal se ho zmocňovat smutek. Jeho srdce mluvilo jasně. Zdálo se snadné ho poslechnout. , Ale, co zámek? Co rodina?´, říkal si. Sám se hned v duchu pozastavil nad slovem- rodina. Ne, o něčem takovém tady už opravdu dávno nemůže být ani řeč. A přece se nemohl ubránit pomyšlení na milovanou tvář Sira Elliota jak říká –
„ Zklamal jsi mě Bastione, opravdu zklamal.
A pak to přišlo – prosté přátelské gesto, když ucítil Petrovu ruku na svém rameni a uslyšel jak říká- „ Teď záleží jen na tom, co uděláme Sebe, co uděláme teď a vždycky. , Sebe´, kdo mu tak jenom říkal?, No jasně- malá sestřenice Christine, jediná dušička na zámku, která ho měla opravdu ráda.´
„ Vím, co bychom mohli udělat teď a tady“, řekl náhle Sebastian a rozjasnila se mu tvář.
„ Poběž!“, vyzval Petra a sám se rozběhl přes celé nábřeží. Když dobíhal k dlouhému dřevěnému molu, které se táhlo dobrých 20 metrů do moře, rychle ze sebe shodil triko, div při tom nezakopl. Petr ho hned doběhl a jeho triko také letělo dozadu. Oba dva jen v krátkých kalhotách dali do svých skoků všechno. První se odrazil Bastien, který se svou výškou vykouzlil dokonalou šipku a na okamžik se celý ztratil pod mořskou hladinou. Španěl ho svým skokem beze slova a se stejnou dychtivostí následoval. Padly tak veškeré hranice. Už nebyl žádný obecně předpokládaný vzor. Už nebylo čím se řídit.
Pod vodou do sebe nešikovně narazili boky. To je oba instinktivně donutilo otevřít oči, aby se podívali, co se stalo. A v ten okamžik vyvstala vskutku kuriózní a komická situace, neboť otevřeli své zvědavé oči přímo naproti sobě ve vzdálenosti pouhých centimetrů. Jakmile jejich oči ve slané vodě zaostřily, neubránily se silnému návalu smíchu. To však pod vodou zpravidla nebývá ten nejlepší nápad. Vodu hned začeřily spousty bublinek a oba dusící se kluci se snažili dlouhými pohyby rukou, co nejrychleji vyplout nad hladinu. I když se vynořili, stále se ještě smáli.
Sebastianův elegantní culík, připomínající jeho urozený původ byl pryč a dlouhé zvlněné vlasy se mu nespoutaně spouštěly až na ramena.
„ Miluji moře“, svěřil se mladý aristokrat a Petr při pohledu do jeho očí přesně věděl, o čem mluví.
Skákali z mola znovu a znovu ve stále nových kreacích. „ Ať žije Francie“, zakřičeli jednou a posádka nejbližší loďi se srdceryvně zasmála s nimi. Také se potápěli do hloubek a nebo jen tak plavali kolem pobřeží. Bastienovi se toho dne zdál den neobyčejně krátký. To asi pro to, že se tak v životě nebavil.
Ponocný odhlásil jedenáctou hodinu večerní a po přístavním nábřeží se potulovaly už jen pochybné existence. Až na dva chlapce, kteří se ve třpytu luceren, odrážejících se v moři, právě loučili.
„ Už žádná kradená jablka kamaráde, nebo tě zpráskají bičem“, radil s dobrým úmyslem mladík ze zámku.
„ A vůbec, zvu tě zítra na oběd. Přijď v pravé poledne.“
„ Dobrá, přijdu rád“, poděkoval Petr.
Po té, co se každý vydal svou cestou, Bastiena jen letmo napadlo, kterou cestou se vydal Petr., Kde dnes bude spát?´ Odpověď však neznal, a tak nad tím více nepřemýšlel. Jedno však bylo jisté. Našel si přítele, přítele, kterého nikdy neměl.

Po více než 100 let byla Francie nejmocnější evropskou zemí, udávala tón kultuře a mravům kontinentu. Během několika měsíců však král ztratil svou moc a lidem zvolení zástupci hlasovali pro jeho popravu.
Byla vydána Deklarace práv člověka a občana, jako základ pro budoucí ústavu. Byl to nejdemokratičtější dokument od dob antického Říma. Přeložili ho do většiny evropských jazyků a ideje v něm obsažené otřásly stávajícím řádem a upevňovaly požadavky reforem na celém kontinentu. Podle Deklarace mělo platit, že všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech. Každý stát má povinnost je zachovávat. Dokument vyhlašoval, že zákon jako takový je výrazem obecné vůle občanů a vymezoval pojem – svoboda, jako právo dělat cokoliv, co jinému neškodí. Svoboda mohla být omezena pouze zákonem, před nímž jsou si všichni lidé rovni.
Radikální změny přivedly lidi k pocitu, že již nežijí jako poddaní, ale jako občané nového věku.
Král byl izolován, šlechta jej považovala za uchvatitele svých výsad, rolnictvo pociťovalo tíživé královské daně, buržoazie v něm viděla překážku dalšího ekonomického rozvoje. A navíc, všechny popuzovala výstřednost dvora. Pompa Versailles, která byla kdysi slávou Francie, se stala nyní za Ludvík XVI. symbolem úpadku absolutního monarchy.

Velké prosklené hodiny s bohatě zdobeným bronzovým rámovím ukazovaly přesně pravé poledne. Celá rodina již seděla u dlouhého stolu z týkového dřeva. Na čas si hraběnka velice potrpěla. Vše muselo šlapat jako hodiny. A když ne, provinilec rychle upadl v nemilost. V čele stolu seděla hraběnka, po její levé straně obě Sebastianovy sestřenice a strýc Tomas a po její pravé ruce Arthur, Sebastian a…prázdná židle. Všichni si vyměňovali zvědavé pohledy v očekávání neznámého hosta, kterého Sebastian pozval. , Že by přece jen seňora Luisa?´, napadlo Artura a pousmál se při vzpomínce na to jak znovu a znovu sabotovala jeho vytrvalé snahy., Ba ne, ta měla oči jen pro Sebastiana´. Hraběnka neustále sledovala hodiny a pod svým chladným a rezervovaným pohledem skrývala podrážděnost nad hostem, který nepřichází.
A pak 3 minuty po dvanácté konečně uslyšeli zaklepání kovové spony na dveřích a po chvíli Anna uvedla do místnosti mladého chlapce. Všichni se ihned na pozdrav zdvořile postavili. Až pak shlédli prostotu chlapcových šatů a stihli si vyměnit krátké překvapené pohledy. Ne, skutečně nevypadal na markýze ani na obchodníka. Tak kdo to tedy je?
Chlapec se na pozdrav mírně pouklonil – „ Přeji dobré poledne a vřele děkuji za Vaše pozvání. Jmenuji se Petr“. Za hlasitého sunutí židlí po mramorové podlaze společně usedli zpátky ke stolu, na který služky začaly nosit jednu mísu za druhou. Libá vůně jehněčí pečeně se mísila s vepřovými steaky. Na stůl byly donášeny stále nové a nové chody. Petr nikdy neviděl tolik jídla u jednoho stolu.
Mladý Hispánec se zájmem zkoumal malbu na stropní klenbě. Musel v duchu konstatovat, že má svůj styl, ale zdála se mu přemíru nazdobená. Ostatně jako všechno v této místnosti. Vrátil se pohledem ke svým hostitelům a naráz mu došlo, že tohle všechno je přetvářka, že je to falešné. Nechtěli ho tady. Prostě sen nepatřil. Ve stejnou chvíli si to uvědomil i Sebastian. Byla chyba ho pozvat. Byla chyba si myslet, že by to mohlo fungovat. Ale vlak se už rozjel. Clementine se na něj dívala jako na nebezpečný hmyz a byla pevně rozhodnuta ukázat mu cestu zpátky kam patří. Navíc chlapcův aristokratický postoj ji vážně dráždil. Když teď Bastien sledoval jak spolu u jednoho stolu sedí Clementine a Petr, bylo mu jasné, že revoluce musela přijít. Umírají lidé…A to z čistě sobeckých důvodů – pro mýtus o nadřazenosti. Takhle to bůh jistě nechtěl.
„ Promiňte mi mou přímost mladý muži, ale kdo vlastně jste?“, prolomila mlčení hraběnka.
„ Jmenuji se Petr“, řekl chlapec prostě.
„ To už jsi přece říkal“, rozesmála se malá Christine a vlnité vlásky jí spadly do čela.
„ Ach tak“, pousmál se malý Hispánec a pokračoval- „ Jsem poutník. Má cesta začala před dvěma lety v mé rodné vísce- Alcheria v Andalusii ve Španělsku. Teď pracuji tady v marseillském přístavu, kde spravuji rybářské sítě a šetřím tak na loď do Afriky“.
„ Tak to je tedy opravdu zajímavé“, prohodila hraběnka neutrálním tónem.
„ Řekněte nám Petře, co na svých cestách vlastně hledáte?“
„ Ani nevím…snad nic. Myslím si, že už jen cesta samotná je zážitek. Stále noví lidé a s nimi stále nové obzory.“
Od stolu se ozývalo jen spokojené cinkání stříbrných příborů. Vše ostatní se, jak bylo zvykem, ve vší tichosti podřídilo silné autoritě hraběnky. Sebastianovi se zdálo, že vše už nakonec přece jen proběhne v klidu. Ale pak se to stalo – sám nevěděl, co to do něj vjelo, když ze sebe naráz vyhrkl zdánlivě nevinnou otázku – „ Petře, pověz, jaký je tvůj názor na revoluci?“.
Petr s překvapením zvedl oči od talíře a s přátelským pokývnutím hlavy na Sebastiana spiklenecky mrknul na znamení, že jsou oba na jedné straně
„ Myslím, že už bylo na čase. Konečně si ty celé masy hladovějících lidí uvědomily, že to právě ony jsou tažnou silou celého systému. Jen se obávám, že bude prolito mnoho krve – krve šlechticů, kteří budou trvat na starých hodnotách i krve obyčejných lidí, kteří se proti nim postaví. Ale asi to tak musí být.“
Malá Christine si nevšimla, že všichni zkameněli nad svými talíři, a tak jí nic nebránilo uculit se na Petra se slovy – „ Mluvíte jako kniha Sire“.
„ Mlč ty hloupá“, okamžitě ji zarazila Clementine. „ On není Sir. Copak tomu nerozumíš? Lidé jako on nás chtějí zničit“.
„ Tak to přece není“, odporoval mladý Špatněl a hrdě pozvedl bradu – „ Nemám nic proti Vám, ani vaší rodině. Jak bych mohl..,když tady teď s vámi sedím u jednoho stolu. Jen vám radím- změňte svou politiku vůči lidem ,dřív než ji změní oni“.
Sebastianův strýc, Sir Thomas, pobouřeně začal – „ Chcete tedy říct mladý muži, že je v pořádku, když lidé chtějí zničit monarchii, když chtějí drancovat zemi…“
„ Dost, to už stačilo“, přerušila hovor Clementine zvednutím rukou – „ Byl jste pozván Petře. Nechť tedy stolování proběhne v tichosti. Očekávám však, že se hned po obědě vrátíte zpátky kam patříte a už nikdy nepřekročíte práh tohoto domu“.

Později stál Sebastian před zámkem a své oči upíral k obzoru. Sledoval, jak slunce zbarvuje mraky do oranžova. Neslyšel ji přicházet. Jen ucítil parfém. Otočil se a byla tam. Krása a elegance se v ní snoubily v jedno. Avšak už to nebylo jako kdysi. Vzpomněl si na panenku malé Christine – byla také krásná a dokonalá, ale nemluvila. Clementine mu teď přišla vyumělkovaná stejně jako ta panenka – krásná a prázdná.
„ Co je to s tebou chlapče?“, ptala se hraběnka.
Bastien mlčel a pozoroval dále dění na obloze.
„ Doufám, že si uvědomuješ, že pozvání toho chlapce bylo absolutně nevhodné“, pokračovala.
„ Copak matko, nebyl pro tebe příliš dobrý?“, osočil se na ni prudce…-„ Jeho krev nebyla dost modrá, nemám pravdu? A z kapes mu netrčely hedvábné kapesníčky“
Clementine zaraženě mlčela. Takhle ho neznala. Takto s ní ještě nikdy nemluvil.
„ Něco ti povím máti – necítím se být jako šlechtic, necítím“, už skoro křičel.
Hraběnka začala svými dlouhými prsty pročesávat synovy vlasy a promluvila jemnějším tónem, snažíc se dostat situaci pod kontrolu – „ Nemůžeš se přátelit s lidmi jako je on chlapče. Nemůžeš. Jsou z jiného světa. Jednoho dne by ti vzali to, co máš“
„ Tak takhle je to tedy. Takové jsou naše životy. Je to jen o strachu z toho, aby nepoznali, že jsme stejní jako oni.“, vytrhl se jí z područí – „ Nechci žít ve strachu“.
„ Odejdu s ním máti, odejdu s Petrem“, řekl jasně a rozhodně.
Jeho matka překvapeně zamžikala. Naráz začala ztrácet půdu pod nohama. Jako kdyby se s ní všechno začalo točit. Svižně ji podepřel a pomalu vedl nahoru do zámku, kde ji uložil do jejího lože. Už byl na odchodu, když uslyšel- „ Jestliže odejdeš, už se nebudeš moci vrátit. Už nebude cesty zpátky“.

Už to byly skoro 3 týdny, co se Sir Sebastian Paunce de Cole objevil v přístavu, aby vyhledal Petra. Našel ho tehdy, jak zavěšuje zaplátované plachty na ráhnoví rybářské bárky. Přistoupil blíž a jen tak prohodil- „ Rád bych jel do té Afriky s tebou Petře“. Ten se celý rozzářený otočil – „ Že Vám to ale trvalo“.
„ Tak tohle teda ne kamaráde. Nezkoušej to. Nemohl jsi to tušit. Nemohl sis myslet, že bych byl schopný opustit všechno, co mám“., vykoktal ze sebe trochu podrážděný Bastien.
„ No tak Sire, co že to vlastně všechno máte? Jen povídejte.“, smál se chlapec.
V tom okamžiku odhodil starý námořník, jenž si nahoře na vyhlídkovém postu četl revoluční oběžník – Přítel lidu,kůrku od chleba přímo k jejich nohám. Okamžitě je obklopila snad stovka holubů. Neslyšely nic jiného než vrkání a třepot spousty křídel.
„ takové to s tebou bude už asi pořád, co?“, smál se Sebastian a snažil se přehlučit holuby. I když se jim podařilo vymanit se z toho mocného mračna, pořád se ještě smáli. Pak znovu tichým tónem promluvil syn známého hraběte- „ Jen mi dej ještě trochu času Petře. Dám ti vědět“.
Od toho setkání neuplynulo dne, aby nebyli spolu. Stejně jako se Sebastian zúčastňoval rybářských plaveb, tak i Petr se čas od času objevil na vinicích.
Pro mladého šlechtice to byly štastné dny. Měnil se tak rychle, aniž by si toho sám byl vědom. Ve skutečnosti dospíval. Před něco málo více než měsícem, to bylo jen dítě, které si toužilo hrát. Dnes se již vše rýsovalo jasněji. Byl to mladý muž, který se díval dopředu. A přece tu na něj čekalo něco, co ještě nikdy předtím nepoznal. Cit, tak silný, že by kvůli němu znovu a znovu přeskládával celý svůj svět.
Poprvé ji spatřil jednoho večera po setmění na nedaleké písečné pláži. Kromě naprosto jasné oblohy to byla noc, jako každá jiná. Skupina těch nejprostších lidí z města seděla kolem ohně, živeného z odpadků v menším plechovém barelu. Jejich tváře se leskly v žáru ohně, jenž vrhal podivné stíny.Byli tu tuláci i bezdomovci, snílci i prodejné ženy.Kam patřily dva mladíci přehození přikrývkou a s rukami kolem ramen? Nikdo z nich odpověď nehledal. Jen seděli a poslouchali mnohé příběhy, které napsal sám život a bylo jim dobře.
Jedno téma se však k ohni neustále vracelo, a to revoluce. Vlastně to bylo téma velice charakteristické pro ohně jako byl tento. Sebastian tak měl příležitost poslechnout si hlasy z druhé strany, a že bylo, co poslouchat. Nikdo kromě Petra netušil, že krev jednoho z nich je tak modrá, jak jen může být., Co by teď asi řekl hrabě Eliot?‘, pomyslel si. , Ale co.., tohle vše již patřilo minulosti. Nemůžu se trápit věčně‘, a rychle se vzdal takových myšlenek.
Malou chvíli bylo ticho a pohledy všech si hypnoticky získaly plameny. Z vytržení je vyvedlo zakašlání staršího muže objemnější postavy, který dlouho nepromluvil. A v zápětí s patrným cizím akcentem podnapilým hlasem zamumlal- „ to je pořád revoluce sem, revoluce tam….Umí ti Francouzi vůbec něco jiného? Dobré pivo jim chybí. V tom je to! Tož to u nás v Čechách máme takový pivo, že i Robespierre by slintal jako štěně. Habsburk nám sedí na trůnu už 250 let, a tož bouříme sa?
Na to se od ohně spustil takový hukot smíchu, až se všichni za břicho popadali.
„ No jo, v Čechách to asi chodí jinak“, poznamenal mladý Španěl.
Pobavený Sebastian přejížděl očima po všech přítomných a prohledával jejich tváře. Občas tohle dělal. Vždy ho zajímalo, co dokáže lidi rozesmát a co zase rozplakat.
A pak ji uviděl. Zdálo se mu, jako kdyby se částečně snažila potlačit svůj smích a nepoddat se mu úplně. Evidentně se jí to moc nedařilo. Sebastian pokračoval ve svém průzkumničení a přesunul svůj zájem k dalšímu objektu. Avšak něco uvnitř k němu promlouvalo. Musel se vrátit. Přesunul své oči tedy zpět. Měla dlouhé vlnité tmavě hnědé vlasy a pleť až pozoruhodně bílou. Musel v duchu konstatovat, že je skutečně krásná. Co ho však nejvíc přitahovalo, byly stále její oči. Měli jasně zelenou barvu a zářily jako vzácné smaragdy. Bylo v nich něco vzácného. Viděl v nich ženskou něhu i mužskou sílu a vytrvalost. Někde tam vzadu mezi sítnicí a duhovkou se mihl i náznak samoty. Náhle si Bastien uvědomil, že se v něm něco děje. Nejenom, že ji teď toužil obejmout, ale vše se teď zdálo být nějaké jiné – to, jak se díval na věci kolem sebe, i to, co v nich viděl. Nebyla to mlha, která po ránu zakryje, co jí příjde do cesty. To jen na krátkou chvíli, získaly pocity převahu nad myšlenkami.
Za okamžik se jejich pohledy setkaly a Sebastian se až zastyděl za svůj neskrývaný zájem. Dívka si ho chvíli též zvědavě prohlížela- ,Ne, zcela jistě jsem ho tady ještě neviděla‘. Oba své pohledy ihned stáhly. Naráz bylo tolik směrů, kam se dívat. Uplynulo jen pár vteřin a jejich oči se našly znovu. Tentokrát byli odvážnější. Ihned poznala, že to není prostý vesničan. Měl vybrané způsoby, a přesto nebyl nechutně úlisný. Byl zdravé mužné postavy a ve tváři mu viděla čistotu a upřímnost. Na prsou pod vlněnou košilí mu visel malý stříbrný křížek. Líbil se jí. , Mohla bych milovat někoho takového‘, pomyslela si. , Ale dívky jako jsem já už nikdy nebudou opravdu milovat. Už nikdy!‘, a otočila se zpět k plamenům.
Později když už někteří byli schoulení pod dekami kolem hasnoucího ohně, zeptal se tiše Bastien svého přítele – „ Všiml sis někdy t dívky v modrých šatech támhle Petře?“
„ Ano, viděl jsem ji v přístavu už několikrát. Jmenuje se Clair a je to jednonohá prostitutka“.
Až pak si všiml dřevěné protézy, vycházející z pod její deky.

Chodíval tam často, aby ji jen tak zpovzdálí pozoroval. Nenabízela se v nechvalně proslulé vykřičené ulici nedaleko tržnice, kde se pohybovala snad stovka dívek od 13 do 60 let. Jako kdyby v této branži patřila k lepší třídě. Každý den se opakoval stejný rituál. Nechala se drožkou zavést k starému sídlu ze 16. století v samotném centru Marseille. Tam si vždy sedla na schody před bránu a čekala na své zákazníky. Jak se později dozvěděl, byl to její protest proti otčínovi, který ji po smrti matky vyštval z vlastního domu, jenž jí měl jednou patřit.
Byla až tajemně okouzlující. Snad za to mohla ta její dřevěná noha – hotové umělecké dílo. Vyřezal ji pro ni ještě její pravý otec. Způsob provedení, kterým byly z tmavého surového dřeva vytvarovány dívčí prstíky mu připomněl dřevěnou Pannu Marii v kostele. Zdálo se mu zvláštní, že v její chůzi nikdy nespatřil větší omezení. Nevypadala jako mrzák, spíš jako někdo, kdo prostě rád chodí pomalu.
Co bylo ale ze všeho nejpozoruhodnější – bylo to její sebevědomí a hrdost. Nejsou to vlastnosti, které často vídáte u lidí, jež přišli o nohu a své tělo prodávají na ulici.
Sebastian po ní toužil každým dnem více. Chtěl jí dát vše, co může. Chtěl jí ukázat že tohle dělat přece nemusí. Bolelo ho vidět ji odcházet s muži všech možných postavení. I když bylo evidentní, že nejde s každým. , Možná je docela drahá‘, pousmál se mladý aristokrat. Občas se stalo, že si ji do svého povozu vyvedli i mladí představitelé místní šlechty.
, Proč to jen dělá?‘, nešlo mu stále z hlavy. Dokud to nezjistí, nebude ji moci milovat celým svým Já- tím si byl jist.
A pak jednoho slunečného dopoledne, vsadil vše na jednu kartu. Kráčel na svém věrném hřebci dlážděnou ulicí vstříc dívce, již miloval. Před branou svižně seskočil z koně a podal dívce kytici růží. Ta ji hned instinktivně přijala. Až pak se překvapeně podívala na mladého muže, který jí před pár dny nevědomky donutil tolik přemýšlet.
„ Proč tak krásná a silná dívka dělá, to, co děláte?“, zeptal se.
„ A proč mladý muž z dobré rodiny se nad takovou dívkou pozastavuje?“, odpověděla jako král Šalamoun.
„ Pravda nevím“, sklopil nakrátko oči. „ Co ale vím je, že pokaždé když Vás zpatřím, mé srdce pálí jako ten nejžhavější uhlík“.
Neměla ani tušení, že je tolik zranitelná. Tenhle mladík se systematicky dostával až k ní samotné. To, co mělo navždy zůstat prázdné místo, nyní znovu cítila. Její přirozená obrana před dalším zklamáním se teď začínala hroutit. Sebastianovi se zdálo, že se v jejích očích zaleskla vlhkost.
„ Dáte mi i vy svou odpověď?“, naléhal.
„ Dáv Vám ji Sire“, a posadila si Bastiona vedle sebe. Ten jen zamžikal, když tak rychle odhalila jeho aristokratický původ.
„ Bylo mi teprve 14 let, krátce po smrti mé matky, když jsem byla vyštvána z vlastního domu. Stála jsem tehdy přesně tady a cítila se úplně sama – jen já a má dřevěná noha, s kterou jsem se teprve učila zacházet. Zcela opuštěná jsem procházela celým naším městem a poznávala místa, které šly dříve mimo mě. Brzy jsem dostala velký hlad. Ujala se mě dívka jménem Lucy, ještě mladší než já. A s ní jsem taky strávila svou první noc na ulici. Bylo to něco jako malé sklepní opevnění se spoustou dek, o které se dělilo asi 8 dívek.., aspoň takto si to pamatuju. Netrvalo to dlouho a dozvěděla jsem se, jak si vydělávají to málo, jež potřebují ke každodennímu přežití. Bylo na čase, abych si i já večer vyšla s chlapcem.Vlastně se to ode mě očekávalo. Ten první se jmenoval Sean- byl o 6 let starší a asi 2krát větší než já. Na něco takového jsem nemohla být připravená. Avšak stalo se. Nebyl to moc příjemný zážitek, ale časem byly i příjemnější. A navíc mi v dlani cinkalo pár drobásků. Už jsem si nepřipadala tak slabá. Malé Lucy začalo hodně růst bříško. Myslela jsem, že je nemocná a určitě umře. Chtěla jsem několikráte zavolat doktora, ale Lucy vždy řekla – „ To bude v pořádku Clair, uvidíš“. Toho času jsem nemohla vědět, že je těhotná. Musela jsem z tama pryč. Chtěla jsem jiný život a navíc už bych asi neunesla další ztrátu. Nějaký čas jsem byla poběhlice samotářka. Stanovila jsem si svou cenu docela vysoko. Mohli si mě dovolit jen ti bohatší. Zařadila jsem se tak mezi elitu tohoto řemesla – jestli se to tak vůbec dá nazvat. Kupodivu jsem tak získala více zákazníků než kdy předtím. Dnes už každý z nich ví, kde mě najde. Mým jediným cílem těch dnů bylo našetřit na malý domek se zahrádkou nedaleko moře. Kdzž už jsem měla našetřený slušný kapitál, byla jsem naneštěstí okradena a šlo mi dokonce o život…
A někdy toho času se začal můj vztah k mým zákazníkům – milencům měnit. Neboť dlouho jsem čekala na svého hrdinu, který nepřicházel. Dlouho jsem čekala na někoho, kdo mě bude milovat jako svůj život a s kým procestuju svět. Dnes vím, že to byly jen pohádky, které mi vyprávěla má drahá maminka. Naučila jsem se setkání s mými milenci hodně prožívat. Říkám si milovat se s někým znamená milovat někoho. Dotýkat se jich a vidět, jak těm mladým chlapcům září oči…., to je pěkné. Ráda je dělám šťastnými. Je to něco jako má rodina. Ne…, je to má rodina. Dělám to už 6 let a nic jiného neumím. Žiju ze dne na den a občas se mi podaří i pěkný večer u pobřeží. I kdybych toho nechala, pro celé město už stejně nosím nálepku – „ Tohle je Clair, poběhlice 1. jakostní třídy.“
Zdálo se mu příjemné ji poslouchat, jakkoliv ta slova byla smutná. Teď věděl, že jeho srdce nelhalo.
„ Možná, že hrdina přeci jen dorazil. Prosím dej mi šanci tě milovat.“
Z koutků jejích očí se začala spouštět jedna slza za druhou a líně si razily cestičky půvabnou tváří. Clair šťastná i nešťastná kroutila hlavou ze strany na stranu. Jako kdyby se bránila, když říkala – „ Ne…, nevím…, nevím, jestli to ještě dokážu“.

Dalšího dne zrána se mladý šlechtic v mírném cvalu znovu blížil k oné bráně. Tentokrát však sebou vedl za otěže dalšího hřebce. Byl to čistě černý osedlaný plnokrevník – typický francouzský sportovní kůň.
, To zvládneš Clair. Ty to dokážeš‘, říkal si v duchu se zaťatými pěstmi.
Když ho zpatřila, usmála se na něj jako světice. Ve skutečnosti na něj čekala. To mystérium nočního snění jí dodalo sílu. Sny už jsou takové. Pracují se skutečnými pocity. Ukazují nám situace, jak by je čas možná nenapsal. A dávají nám tak sílu jednat. Aniž by stihl cokoliv říct, vstala ,krátce pohladila koňskou hřívu a pobozkala hřebce na krku. Bylo zřejmé, že to s koňmi umí. Lehce vyskočila do sedla a za chvíli se už oba hnali prázdnou ulicí k okraji města. Clair jela obkročmo, jak jezdí muži. Vlasy jí v té rychlosti vlály a celá se rozzářila.
U studny na náměstí se k nim přidal další jezdec – byl to Petr na sněhobílém hřebci. Clair nevěděla jaký k sobě ti dva mají vztah. Tak nějak ale tušila, že toho chlapce Sebastian opatruje jako mladšího bratra.
Nikdo z nich v tu chvíli nevěděl, že jejich výlet potrvá 3 týdny. Tam, kde je dobře, z tama se těžko odchází.
Na své cestě mluvili s mnoha dobrými lidmi, jež je často nechali přespat na svých slamnících, nebo i doma pod pecí. Několikráte se zúčastnili i večerních tanečků na venkově. Mezi všemi třemi jezdci se brzy vytvořilo silné přátelské pouto. Byla to však zvláštní trojice – revolučně smýšlející aristokrat, jednonohá prostitutka a malý tulák.
Dorazili až do městečka St. Etienne, vzdáleného asi 280 kilometrů od marseillského přístavu. Ten večer patřil k těm, na které se nezapomíná. Petr ležel schoulený u ohně na orosené trávě a zamyšleně pozoroval hvězdy. Zatímco Sebastian a Clair se pozorovali vzájemně. Právě tady padla tichá slova milenců a první polibky. Clair se zřekla všeho starého a Bastien se nadchl pro všechno nové.
Byl to nádherný čas. Vše probíhalo tak spontánně a dynamicky. Každé ráno u chladnoucího ohniště nabízelo nový obzor. I když většinou to byl Petr, kdo budil láskou poblouzněné spáče. Stačily mu na to jednoduchá slova. Mohlo být až pozoruhodné, že když mluvil Petr, každý naslouchal. Měl zajímavý a přitom velmi silný smysl pro humor. Ať vyprávěl, popisoval, nebo snad imitoval cokoliv, jeho tvář zůstávala vážná- čímž vznikal jistý rozpor se skutečností, který nutil poslouchající kapitulovat ve svém smíchu dříve.
Když na konci cesty Sebastian už zdálky znovu uviděl věžičky marseillského kostela, nemohl se ubránit myšlence - , Za čím se to vlastně vracím‘.

Po jejich návratu události nabraly rychlý spád. Několik dní obcházel mladý aristokrat s Petrem rybářské doky po celém pobřeží. Hledali svou loď. Bastien na této investici neústupně trval. Mělo to být to jediné, co uzme ze jmění rodu de Coleů, před tím než opustí kontinent. Nakonec se rozhodli pro menší rybářskou bárku se 4mi kajutami v podpalubí. Loď už evidentně leccos zažila. Dolní část trupu pod hladinou ponoru byla rekonstruována novými silnými trámy, neboť mořští červy se na těch starých pořádně vyřádili. Loď i přesto, že byla čtvrtinové velikosti než běžný válečný křižník, působila celkem mohutně. S mladým temperamentním obchodníkem se jim podařilo vyjednat docela přijatelnou cenu. A to taky nejspíš proto, že zbytečně neupozorňovali na šlechtický rodokmen jednoho z nich. Dohodu zpečetili podáním rukou. Stačilo už jen dodat peníze a loď byla jejich.
Už byla tma, když se s Dantem vracel k zámku. , Je to celé bláznivé‘, říkal si v duchu. Ale měl z toho dobrý pocit. Ocitli se tak blízko tomu udělat něco velikého.
Uviděl jak ze stínu před zámkem vystoupila temná silueta a směřovala k němu. Ve třpytu měsíce v půvabné černé dívce poznal Isabelle. Promluvila naléhavým tónem – „ Sire, hledám vás již několik dní. Mám důležité zprávy.“
„ Co se stalo Isabelle? No tak, mluv už.“, vyzval ji.
„ Tady ne Sire“, a vedla ho za ruce kolem fontány k zahradnímu altánku. Nemohl si nevšimnout jejího pokročilého stádia těhotenství. Dívky jako ona to neměli vůbec jednoduché. Než promluvila ostražitě se rozhlédla – „ Nesu špatné zprávy Sire. Něco se chystá. Nevím přesně co, ale poteče krev. Nejspíš půjde o útok na hlavní sídla místní šlechty. A padlo i jméno – Antoannina zahrady. Vypukne to zítra večer…Zachraňte se Sire. Utečte. Tohle nemůžete vyhrát. Budou jich celé stovky.“
Mladému šlechtici to vyrazilo dech. Chvíli se ohromeně díval na kouřící komín.
„ Je mi líto“, řekla ještě dívka než znovu zmizela ve tmě.

Ještě toho večera zasedla Clementine, Arthur, strýc Thomas a Sebastian u jednoho stolu. Bastien to opakoval znovu a znovu, téměř křičel – „ Řekli nemůžete vyhrát. Budou jich stovky, možná i tisíc. I kdybyste zajistili na třicet ozbrojenců, umlátí nás vidlemi a kamením“.
„ Ty už sis jak vidím vybral na čí jsi straně synu“, měřila si ho chladně Clementine.
„ Tady přece nejde o to, na čí jsem straně. Tady jde o to, aby jste přežili. Co můžete, naložte na vozy a odjeďte. Udělej to matko. Prosím, udělej to už kvůli otci“.
„ Ani se neopovažuj brát jeho jméno do úst ty ztroskotanče“, sykla Clementine.
„ Možná bychom přeci jen aspoň jednu noc měli strávit někde jinde“, zvažoval sir Thomas.
„ To nepřipadá v úvahu. Náš zámek nikdy neopustím“- rozhodla hraběnka. „ A navíc, zákon je na naší straně“, dodala.
„ Proboha!....Král i královna jsou mrtví. Jaký zákon?“, důrazně namítl její druhorozený syn.
Po krátkém mlčení promluvil Arthur – „ Je třeba opevnit každé okno, každý výklenek. A do zahrady též najmout střelce“. Měl z nich asi nejracionálnější postoj, ale za žádnou cenu nechtěl přijít o bohatství svého dědictví. Sebastian byl čím dál víc rozhořčený. Každý venku věděl, co se děje. Ale tady u toho stolu to nejspíš nevěděl nikdo.
„ Myslíš, že si koupíš lidi, aby stříleli po vlastních? Jsou jen 2 tábory a my jsme jeden z nich“, nechal se slyšet Sebastian.
„ Ne, ty už nejsi chlapče“, promluvila hraběnka čistým hlasitým tónem, dívajíc se rebelovi hluboko do očí. Sem už nepatříš... Jsi mé životní zklamání. Dávala jsem ti čas a ty se teď vrátíš se zprávami ze samotného pekla od svých kamarádů revolučních zabijáků. Už tady nejsi vítán. Odejdi, hned!“.
Po všem, co se stalo i navzdory tomu, v co teď věřil, ta slova velmi bolela. Takový konec nechtěl. Beze slova vstal a měl se k odchodu. Avšak za zády ještě uslyšel Artura -
„ Vždy jsi byl tak nějak mimo. A teď to máš. Sám sis vybral“, poškleboval se jeho vlastní bratr.
, Proč to jen řekl? Proč to jen musel říct?‘ Bastien z opasku prudce vytáhl dýku, otočil se a se slovy – „ Ty jeden arogantní blázne“, ji hodil tak, že se zapíchla do stolu těsně vedle jeho sepjatých rukou. Vlastní reakce ho samotného překvapila. Vycházel ze dveří společenské místnosti a div nezakopl o malou Christine – „ Budeš mi dnes číst Sebe?“, ptala se s nadějí ve hlase.
„ Dnes ne Christine“, odpověděl a rukou jí projel ve vláscích.
„ Už nikdy“, špitl tak, aby ho nikdo neslyšel.

Tryskem prchal s Dantem někam daleko. Neměl kam jít, ale nad tím se teď ani nepozastavoval. Hlavou se mu honili chmurné myšlenky toho, kdo zradil a je vyhoštěn. Nevsadil na lesklý kov, ani na dům. Neměl žádno jistotu. To, na co se snažil vsadit, byl pocit, pravda a víra. Na to však sázejí jen snílci, básníci a nebo blázni.
Nakonec mu v hlavě zůstalo jen prázdno a temnota. Složil se na nedaleké kamenité pláži – shodou okolností té, kde ho jako malého chlapce našel Malcolm se svou ženou. Brzy upadl do těžkého bezesného spánku.
Ráno se probudil s čistou hlavou. Hned věděl, co je třeba udělat. Naskočil na Danteho, který opodál nepřítomně přešlapoval a upaloval k chudinské čtvrti na západní periferii města.
Chvíli mu trvalo než ji našel, ale díky ochotě místních lidí zanedlouho klepal na malou oprýskanou dřevěnou chatrč. Isabelle se na něj usmála tak, jak to umí snad jen ona. ,Už jenom pro takové úsměvy to stojí za to‘, pomyslel si.
Zabalili jen to nejnutnější a vše naložili na koňský hřbet. Když slunce vystoupilo do půli své denní poutě, byli už dávno na cestě. Všichni 4 šli po svých – Dante samozřejmě neměl na výběr. Isabelle vedla za ruku svého čtyřletého syna Adriana. Pozornost jeho malého černé tvářičky každou chvíli něco upoutalo. Mladý šlechtic si ho hned zamiloval. Byla to dlouhá a tichá cesta. Tichá alespoň do té doby, než si Bastien vzal Adriana na svá ramena, neboť ten se pak neustále domáhal pozornosti. A společně se smáli všichni.
Prošli brankou, zcela obrostlou zeleným popínavým plevelem. Strého Malcolma našli jak tiše a vyrovnaně dřímá v houpacím křesle v zahradním křesle v zahradním altánku. Jakmile uslyšel hlasy, otevřel oči.
„ Buď zdráv strýče. Vedu Vám návštěvu“, pozdravil Bastien. „ Bude se o Vás starat“, vysvětlil a dívka se na znak loajálnosti mírně uklonila. Starý mládenec zhlédl dívku a šibalsky mrknul na svého mladého přítele – „ Tolik krásy ještě před polednem…Ty mi tedy dáváš zabrat“.
„ Odpusťte mi slečno. Chtěl jsem jen říct, že jste velmi krásná“, načež se Isabelle s pochopením pousmála.
„ V mém domě jste vítána a celá vaše rodina též. Je pravda, že už tady dlouho na vše sám nestačím. Navíc mladí lidé sem jistě přivedou trochu více života. Občas mi něčí společnost docela chybí..“
„ Rádi zůstaneme“, přijala černá dívka, objímající svého malého chlapce.
„ Přišel jsem Vám též říci sbohem strýče“, promluvil tiše mladík a podíval se starci přímo do očí – „ děkuji Vám za všechno. Nikdy nezapomenu“, loučil se svírajíc vrásčitou dlaň svého přítele.Byla to těžká chvíle. Oba cítili, že je teď lepší mlčet. Alespoň se jim tak podařilo zachovat si před Isabelle nějakou tu mužskou důstojnost.
Ale přeci… „ Jsem na tebe hrdý synu. I já nezapomenu. Byl jsi my synem, kterého jsem neměl.

Později se díval jak Sebastian upaluje tryskem a zvedá za sebou prach z polní cesty… Naráz věděl, že už nebude žít dlouho…

Později se procházel svými vinicemi. Vlastně už nebyly jeho. Ale celé to impérium slavného a žádaného vína – Chateu Eliot vybudoval on. Měl z toho radost, ač s tím neměl již nic společného. Blížila se první sklizeň, u které nebude. , Zvládnou to?‘
Uvnitř se začínal cítit jako zrádce – zahanbený a zbabělý. V hlavě mu vířily nápady, jako třeba zmocnit se někde zbraně a jít bránit sídlo svého rodu.
„ Můžeš se ptát kolikrát chceš Sebe. Vždycky to výjde na stejno“, uslyšel svého přítele. Petrovy tajemné příchody a odchody ho stále nepřestaly překvapovat. Jeho slova zněly ušlechtile. Jaké jsou však jeho cíle? Co chce malý chlapec nalézt v poušti?
, Možná je to celé jen sen – za chvíli mi na nose přistane bublina z levandulového mýdla a probudím se…‘
„ Kdy vyplouváme?“, zeptal se Petr
„ To nevím“, zazněla odpověď bez jakékoliv perspektivy a Bastien se zase věnoval svému vínu. Avšak po chvíli se znovu otočil a s rozvahou zadal jasné instrukce – „ Tady jsou peníze. Zařiďte s Clair, co je třeba. Zaplaťte za loď, najměte kormidelníka a nakupte zásoby“.
„Rozkaz Sire“, zahrál Petr s předstíraným držením vojenského bodáku dokonalou parodii na francouzského královského vojáka.

Sám si nebyl jist tím, co vlastně dělá. Něco však rozhodně udělat musel. Při pomyšlení na to, co se tam možná děje, nemohl dělat cokoliv jiného. Tma přicházela nějak moc rychle. Dal se do rychlé chůze – ta začala přecházet v poklus a za chvíli polní cestou už utíkal ze všech sil. Čas pracoval proti němu. Krajinu obestřela černočerná tma, když měl za sebou zadýchaný a zpocený aristokrat 2 kilometry. Zbýval mu už jen poslední. Něco ale zaslechl, a tak se na chvíli zastavil a naslouchal. Znělo to jako šustění trávy a listí ve větru. Avšak necítil žádný vítr. Zaměřil se tedy na nepravidelnosti a vzápětí zhrozeně špitl – „ Svatá matko..“ a dal do svého běhu všechno. Byl to hlas lidu. Musely jich být spousty. Viděl už stromovím prosvítat světla pochodní. Blížil se k zámku ze západu, zatímco povstalci ze severu. Navzdory všem smělým odhadům povstalců bylo na 2 tisíce. Účastnili se i ženy a chlapci mladší 15 let. Celé město se bouřilo. A pak zazněly první výstřely z mušket. Rychle proběhl kolem kočáru s koňským zápřahem, nad jehož přítomností se ani nepozastavil. Z kočáru vyskočila temná silueta a tiše ho následovala.
Jakmile Sebastian oběhl západní stranu stavení, naskytl se mu pohled, na který až do smrti nezapomene. Jeho bratr Adrian měl v hrudi 3 rudé díry, jež mu krví smáčely hedvábnou košili a poroučel se k zemi.
„ Ježíši!“, křičel druhorozený syn hraběte Elita a z očí mu padaly slzy. Míjel zástupy lidí, vybavené vším možným – od mušket až po dřevěné hole. Tu spatřil chlapce, kterému sotva rostly vousy. V ruce svíral nemalý kámen a chystal se ho hodit přímo do Adrianovy tváře, z níž pomalu vyprchával život. Sebastian ho uhodil s takovou vervou, že se okamžitě poskládal k zemi. Naráz všechny ty lidi tak nenáviděl.
Tu se na scéně objevila Clementine. V půvabných saténově modrých šatech působila jako ze sna. I dav se na okamžik viditelně ztišil.
„ Ach můj chlapče, co ti to provedli? No tak řekni přece něco..“, plakala svírajíc hlavu svého prvorozeného v náručí – „ prosím“. Přejela mu dlaní po zraněních a na prstech se jí zaleskl rudý nektar. Postavila se znovu hrdě jako hraběnka a zkrvavenou dlaň ukazovala lidu – „ Jak jste jen mohli?“, křičela. „ Jak jste jen mohli?“, křičela zas a zas.
Sebastian měl pocit jakoby se právě díval na svou matku před mnoha lety – takovou, jak ji miloval.
Tu se znovu zakouřilo z hlavní mušket a ozvaly se výstřely.
„ Ne“, zoufale vykřikl zrádce rodu až z těch nejniternějších hlubin své duše a zběsile vyběhl vstříc své matce. Čas se zastavil. Instinktivně se rozběhl do největšího výskoku, aby tak v co nejkratší možné době překonal svou vzdálenost. Paty se odrazily od země a už se rýsoval neviditelný oblouk, spojující 2 body o vzdálenosti 6 metrů. Když tu za ním vyskočil v podobné křivce menší chlapec a stihl strhnout Sebastianovy nohy zpět. Ten dopadl celým tělem nemilosrdně do trávy.
„ Nech mě být“, křičel na Petra v hluboké agónii bolesti a pláče.
Petr se však nenechal jen tak odbýt a pral se s ním dál – „ Je mi to líto“, křičel a plakal –„ ale oni tě zabijou“ – jako by sám sobě ospravedlňoval svůj boj.
Bastien se ho snažil ze sebe zkopat, ale měl bolestí tak oslabené smysly, že se mu to vůbec nedařilo. A tak se drápal dopředu i se zátěží.
„ Nedělej to. Zničíš vše, co jsi obětoval“, křičel na něj dál Petr a slzy mu stékaly po tváři.
A pak uviděl jak Clementine přepadává přes zábradlí směrem k němu na trávník. Všem přihlížejícím se tak odhalily dlouhé a pěkně tvarované nohy. Na okamžik se zdálo, že si v poslední chvíli svého života všimla svého syna. Ve skutečnosti však již byla mrtvá.
„ Můj bože“, křičel úpěnlivě Sebastian, klečíc na kolenou a ruce svírajíc v prosebném gestu.
Náhle se z davu ozvalo – „ To je její druhorozený..“. Pozornost všech se teď soustředila jen na ně dva. Muškety byly znovu nabíjeny a někteří bez obalu vyběhli přímo po nich.
„ Musíme pryč“, zakřičel Petr a jedním prudkým pohybem zvedl svého přítele ze země. Asi 2 vteřiny po té pročesaly první střely právě to místo.
„ Utíkej“, útočil mladý Španěl znovu na jeho smysly. „ Za mnou do kočáru“.
Dva chlapci ze zcela jiných světů utíkaly jako o život. Vlastně utíkaly o život. Muškety nezvládaly tak rychle zaměřit pohybující se terče a byly to střely víceméně na slepo. Do cesty se jim zepředu postavili 2 mohutní chlápci. Toho prvního mladý aristokrat sejmul, že ani nevěděl jak. Jen si uvědomil jeho krev na své ruce a ucítil bolest v prstních kloubech. Toho druhého od vidění znal. Žil v jedné nedaleké vesnici. Až teď si uvědomil, že se toho puče účastní nejen obyvatelé Marseille. Ve značné rychlosti ho nakopl do rozkroku a strhl ho k zemi. Jen ho to na chvíli zdrželo a hnal se znovu za nimi.
Kočí pochopil naléhavost situace a pomalu se s kočárem rozjel k jihu. Mladý Hispánec vyskočil na dřevěný stupínek a i když Sebastian ještě nebyl zcela uvnitř, zakřičel na kočího – „jeď jak nejrychleji dovedeš“. Hned pomohl Sebastianovi vyškrábat se nahoru. Vůz brzy nabral pořádných otáček a nemálo nadskočil s každou nerovností dlážděné ulice. Nezdálo se, že by je někdo pronásledoval.
Bastien ležel zhroucený na dně kočáru a nenáviděl se jako nikdy předtím. „ Tohle se nemělo stát“, naříkal. Celý se třásl jako kdyby měl zimnici. Petr si sedl k němu a vzal jeho hlavu do klína – „ Bude zase dobře, uvidíš“.
A pak si toho snědý poutník všimnul. V centru města působila další skupina revolučních povstalců. Nebyla tak početná jako ta první, i tak jich bylo na 150. Systematicky drancovaly a vypalovaly domy šlechty. Občas se stalo, že popravili i dobře si žijící představitele místní buržoazie. Už ani nebylo zřejmé kdo stojí proti komu a motivy jednotlivců se jevily nepodstatné. Život ve městě se zcela ochromil. Cesta se ve předu dosti zužovala a oni se s kočárem blížili přímo k vzbouřencům. Každý, kdo měl tuto noc hodně na spěch byl podezřelý – to si Petr moc dobře uvědomoval. Teď se však mnoho možností nenabízelo. Španěl tedy instruoval nevýrazného kočího s kozí bradkou, aby to rozjel přímo proti povstalcům. Neboť, když by je objížděly zprava, mohli mít dost času na mířené výstřely. Přesně dle očekávání stihla většina z nich jen šokovaně uskočit. I tak se ozvalo pár výstřelů, ty si k nim však cestu nenašly.
Kočár se vřítil do přístavu s takovou rychlostí, že kočímu zabralo desítky metrů, než se mu podařilo zastavit. Petr kočího, který pro ně nasazoval svůj život, když úplně nekrytý najížděl přímo na povstalce, bohatě vyplatil.
Oba pak s pochopitelnou rychlostí vyhledali správné molo. Sebastianovy oči byly prázdné. Nespatřil Clair, jež ho z lodní paluby starostlivě vyhlížela a mávala z dálky. Necítil bolest ani strach. Jen šel dál a důvěřoval těm lidem kolem sebe.
A tak se stalo, že jejich loď toho večera ve vší tichosti opustila přístav. Sir Sebastian stál nějakou dobu na zádi a pozoroval vzdalující se město, osvětlené mnohými požáry. Necítil však nic. Brzy se propadnul hluboko do labyrintů příjemného snění – doslova usnul ve stoje. Jeho přátelé ho odnesli do kapitánova lože v přívětivé kajutě podpalubí.

Té noci se v Marseille prolilo mnoho krve. Drancovalo se a znásilňovalo až do úsvitu. Mnoha lidem bylo ukřivděno, zatímco na jiné se zcela zapomnělo. Taková byla Francie v době mezi královstvím a republikou – plná rozporů.
Jednotný francouzský lid neexistoval. Na pravém okraji politického spektra bylo asi 20 tisíc aristokratů, kteří odmítli revoluci, opustili zemi a čekali na svou příležitost a podporu evropských monarchií. Na levém okraji stáli Sansculoti – pracující lidé měst, jejichž postavení se ve skutečnosti příliš nezměnilo. Mezi těmito krajnostmi byla velká masa rolnictva, volající po ustálení poměrů. Skutečnou moc však měla v rukou buržoazie. Těžila ze ztráty královské autority a zrušení šlechtických výsad. Vládla Národnímu shromáždění, které zabezpečovalo 2 úkoly: napsat novou ústavu a vládnout zemi.
Velmi rychle se zhoršily politické vztahy Francie s celou Evropou. 2 největší evropské mocnosti se v tzv. Pilnickém prohlášení dohodly na společné politice vůči revoluci. Vyhlásili v něm jako svůj cíl restaurovat francouzskou monarchii, bude-li třeba i silou. Během několika měsíců se tak Francie dostala do války s většinou evropských států.
Mnoho lidí začalo své naděje upírat k mladému korsickému generálovi. Lidé věřili, že by to mohl být Napoleon Bonaparte, kdo Francii vyvede z nekonečných válek.