poznámka autora: v žádném případě se nejedná o historický román,jak se může po celou první kapitolu zdát. V dalších kapitolách bude historie v kontextu tohoto příběhu zcela nepodstatná. Tady má jenom dokumentovat z jakého prostředí pocházejí hlavní postavy...

Děti pouště
Francie 1789:
Francie se měnila. O tom nebylo pochyb. Lidé začali mluvit o době před revolucí jako o starém režimu.
Uplynuly už 3 měsíce od pádu Bastily. Tato mohutná špinavá kamenná stavba, tyčící se se svými osmi okrouhlými věži nad uzounkými uličkami v ulici Saint- Antoine 232, na pravém břehu Seiny, zůstávala po staletí nejnenáviděnějším symbolem zkorumpovaného a utiskovatelského starého režimu. Lidé svou hrdinnou vzpourou proti vládě dokázali, že jsou schopni a odhodláni napravit vše, co je shnilého ve státě francouzském.
Král Ludvík XVI. byl sice zbožný a přívětivý, ale neměl se narodit jako král. Byl více zaujatý lovem a zahradničením, takže k vládě se příliš nehodil. Tváří v tvář kritické situaci, která vyvrcholila ráno 14. července, zůstal Ludvík XVI. podivně nečinný. Uzavřen ve svém paláci ve Versailles zřejmě věřil, že v Paříži propukla jen další nepříjemná hladová bouře. Ostatně toho dne si do svého deníku napsal pouhé- „Rien“ (nic). Neznamená patrně víc než otrávené postesknutí nad tím, že mu nepokoje překazily lov a jeho lovecký vak zůstal prázdný.
Když v r. 1786 královský kontrolor financí Charles de Calonne informoval krále, že stát stojí před bankrotem, jediné možné řešení, které se nabízelo, bylo vypsat nové daně. Král předstoupil v Paříži před parlament a žádal přijmout nové daně. Jeden z členů však zvolal- „Sire, to je nelegální“. A král s trochou arogance odpovedel: „Jiste, ze je to legální. Je to legální, protože si to přeji“. Parlament přesto odmítl. Ačkoliv měl Ludvík kolem sebe schopné ministry, filosofa Turgota a bankéře Neckera, nedokázal se za ně před obnovenými parlamenty řádně postavit. Vláda jejich návrhy odmítla a intriky oslabila jejich postavení u dvora. Oba byli z úřadu odvoláni, aniž by mohli cokoliv změnit. Když Turgot odcházel, varoval krále: „Nezapomente Sire, že to byla slabost, která způsobila, že Karel I. Přišel o hlavu“. Oba ministři dobře věděli čím společnost chřadne. Snažili se odlehčit chronickou zadluženost koruny, kontrolovat vládní výdaje a dvorské finance, zrušit cechovní monopoly a mnoho dalších reforem, které Francie tolik potřebovala. A hlavně tu největší reformu, a to zdanění šlechty.
A on byl šlechtic, a hrdý šlechtic. Byl tak vychován. Jeho otec byl hrabě Eliot Ponce de Cole.
I tak rozuměl tomu, co se děje. V hloubi duše s revolucí sympatizoval. Bylo to jeho malé tajemství, zatím…Tam venku umíraly hladem tisíce lidí, ve špíně a bez šatů. Umíraly kvůli takovým jako byl on, jeho bratr i matka. Vídal je denně. Stačilo se projít po hlavním tržišti v Marseille a už se na na něj upíraly desítky hladových očí. Některé bolestně a jiné zase pokorně. A ty druhé jej někdy vskutu dokázaly přivést do rozpaků. Všechny ty neustálé poklony- „Dobré ráno Sire“, „ At´ jsou vaše dny dobré Sire“, všechny ty falešné grimasy živořících lidí toužících po almužně. A on jim je dával. Bylo to to nejmenší, co pro ně mohl udělat. A odměnou za to mu byly upřímné sympatie i těch nejchudších.
Sir Sebastian de Cole nestál o nic z toho. Ani o bohatství, ani o titul. Toužil jim pomoci. Měl prostředky. Ale nešlo to, ne dokud tady bude pánem jeho matka.
Bylo mu sice čerstvých 19 let, ale leccos už znal. Četl chytré knihy a přemýšlel. Uměl také nepřemýšlet, jen se tak nechat klimbat ve větru. Umět to bylo někdy vážně dobré, obzvláště když v mysli nenacházel odpovědi na své otázky.
Něco mu říkalo,že lidé mají právo se bouřit, že mají právo svrhnout vládu, která je vykořistˇuje. Celá desetiletí byly stále znovu a znovu zaváděny a rušeny mnohé veřejné svobody. Svoboda se však stává bezvýznamnou, když bohatí mají moc nad životem a smrtí. Svoboda bez chleba je podvod.

Sídlem jejich rodu byl již po 3 generace mohutný idylický zámek, zvaný po prababičce- Antoanina zahrada. Vchod do čistě bílého barokního stavení byl zvýrazněn dvěma kroucenými mramorovými sloupy, s pozlacenými konci. Nedílnou součástí místa byla rozsáhlá terasovitá zahrada ve tvaru kruhu, v jejímž středu stála fontána. Sebastian nevěděl proč, ale vždy měl takový pocit, že bez ní by nic z toho všeho nedávalo smysl. Snad to bylo těmi andílky ze stříbrného kovu, kteří tančíc na hladině místu dodávaly dynamickou atmosféru.
Tady v Marseille žilo mnoho bohatých aristokratů. Jako kdyby toto přístavní město dokázalo vším tím exotickým zbožím uspokojit veškeré jejich extravagantní potřeby. V těchto nebezpečných dobách bylo obzvláště důležité, aby šlechta držela při sobě.
Vracel se z odpolední projíždky na svém hnědém hřebci. Sebastian a Dante spolu vyrůstali. Dostal ho před lety, ještě jako hříbě od svého otce. Stál tam tehdy jako malý chlapec s radostí vykulenýma očima a otec ho pobízel –
„ No tak synu, dej mu jméno“. Nevěda co říct sklopil Sebastian oči, ale pak se mu tvář rozjasnila a pyšně zvolal- „Dante otče, budu mu říkat Dante“. Mraky ted´ rychle rostly a celá obloha potemněla. Spěšně pobídl Danteho, ale už když míjeli rodinné vinice, začaly dopadat první kapky. Dante neurčitě zafrkal a chlapec zareagoval- „ to víš, že jsem ten déšt´neplánoval. Vím, že ho nemáš rád“. Stmívalo se čím dál tím víc a v dáli už viděl světla zámku.
Spěšně Danteho odvedl do stájí a sám se přes sílící vítr probojoval ke vstupnímu portálu. S úlevou vstoupil do vyhřátého stavení. Míjel jizby pro služebnictvo a mířil ke kuchyni. Dveře byly otevřené, svítilo se tam a zevnitř se ozíval smích služebných.
První jej zaregistrovala Anna, přívětivá a statná čtyřicátnice. Měla tady na povel většinu mladších služebných.
„ Dobrý večer Sire, mohu Vám ohřát večeři?“, nabídla se.
Mladík hladově přitakal-„ Děkuji Anno, rodina už večeřela?“.
„ Ano Sire, byl tady vévoda z Abbey a hraběnka Clementine mě požádala, abych večeři připravila dříve“, ochotně odpověděla Anna.
,Tak vévoda z Abbey´, pomyslel si. Ano, jeho matka, hraběnka Clementine byla stále velmi okouzlující žena. To věděli všichni.Jen pár jich však vědělo jak se jeho matka změnila po tragické smrti Sira Eliota.
Byla to její nejtěžší zkouška. Sir Eliot ji celý společný život vedl. Udával jejímu bytí směr a zároven´byl smyslem její cesty. Hraběnka se mu celá otevřela. Věnovala mu své srdce. A pak jednoho dne jejich vášnivý vztah ukončila náhlá letní bouře. Její drahý manžel zemřel rozdrcen pod tíhou statného topolu. A Clementine byla u toho.
Už nebyla taková jakou si ji pamatoval ze svých nejranějších vzpomínek, obzvláště z té, kde si zpívá na prosluněné louce, obklopená květinami. Stala se zatvrzelou a majetnickou. Snad si myslela, že když bude lpět na starých hodnotách, podaří se jí tak udržet vidinu Sira Elita. Někdy se mu až zdálo, že dělá jako by hrabě Eliot byl za dveřmi. Musela tak lhát sama sobě. Tímto způsobem se dostávala do konfliktu s mnoha záležitostmi všedních dnů. Lhala sama sobě tak dlouho až zapomněla na to, že je to lež. A na druhé, včetně Sebastiana, se často dívala tak, jako kdyby ji chtěli připravit o ten její svět a možná i o hraběte.
Její dny vyplnovaly nudné bankety s místní aristokracií a nekonečné tlachání o ničem. Docela si dokázal představit tu dnešní návštěvu.
Po večeři ho čekala zdvořilostní audience u své matky. Vystoupil po těžkých dubových schodech do horního patra a když procházel dlouhou chodbou vedoucí napříč celým patrem, atmosféra se dala téměř krájet. Bouře venku značně zesílila. Proudy deštové vody linčovaly okna, což se nemilosrdně rozléhalo v celém zámku. Když už vzal téměř za kliku, dopadl venku s obrovským zaduněním blesk a rozčísl šlechtěnou jablon´ve dví. V ten okamžik to strašidelně prozářilo celou chodbu a osvětlilo akvarely jeho předků. Tvář prababičky Antoniety, jindy jasná a šlechetná se mu nyní zdála bledá a zlostná.
Pomalu otevřel dveře bez klepání, aby máti případně neprobudil. Místnost byla osvětlená petrolejovou lampou, stojící na nočním stolku vedle postele. Clementine ležela na posteli a strnule se dívala otevřeným oknem ven. Přistoupil blíž a všiml si, že se celá třese. Hned když si uvědomila přítomnost svého syna, se její výraz ve tváři zásadně změnil. Už to byla zase ta silná patriarcha a paní zámku
„ Co takhle zaklepat Sebastiane?“, zeptala se trochu podrážděně.
„ Omlouvám se máti, myslel jsem, že spíš“, prostě vysvětlil.
„ Mohl bys zavrít okenice?“, pokracovala Clementine. Namísto odpovědi došel k oknu, a to akorát včas, protože silný vítr začal okenicí tlouct o zed. Když se otočil zpět, pozorovala ho. Její výraz byl ted pro změnu plný melancholie.
„ Jsi tolik podobný svému otci, když byl v tvém věku- štíhlá vysoká postava, tmavě hnědé vlasy až po ramena, jasně modré oči, stejně jako vysoké čelo“.
Pozoroval ji též a tehdy mu poprvé došlo,že je nemocná, opravdu nemocná. Rád by jí pomohl, ale věděl, že to nebude možné dokud to sama nepřizná.
„ Byl tady dnes vévoda z Abbey a jeho dcera Luisa se po tobě ptala. Myslím, že by sis jí měl více hledět. Zdá se být dobrou partií“, podotkla Clementine.
To chlapce donutilo k malému úsměvu-, Tak senora Luisa to stále nevzdává´.
„ Dobrou noc máti“, popřál a pomalu vycouval z místnosti.
Podél postříbřeného zábradlí stoupal do třetího a posledního podlaží. Nahoře ho čekalo malé překvapení. Hlasité vášnivé sténání se rozléhalo celou chodbou. Štíhlé nahé tělo jeho bratra, Sira Artura, bylo divoce propleteno s tělem krásné černé dívky. Její tvář se mu zdála povědomá. Nejspíš pracovala na jedné z jejich vinic. Dívka byla přimáčknuta k vzácnému perskému koberci, pověšenému na stěně. Její skromné šaty byly vytáhnuty až nad ňadra a jejich spadnutí zpět bránily Arthurovy ruce, kterými ji hladil po celém těle. Jeho kyčle byly pevně vklíněny mezi jejími, když ostrými pohyby naplňoval svou vášeň.
Artur byl lovec. Ve svých třiadvaceti letech poznal už mnoho žen. Přitahoval je ssvou přirozenou elegancí a šarmem. Mnoho žen porozumělo tomu ostrému a pronikavému aspektu v jeho očích až ve chvílích, jako byla tahle.
,Ach máti, kdybys jen tušila, co se tady děje. Tohle bys asi jen tak hned nepřekousla. Tady a teď s černou ddívkou…´, pomyslel si.
Mladík potichu vešel do svého pokoje a s vydechnutím za sebou zavřel těžké mosazné dveře.
Bouře venku vrcholila. Takovou nejspíš ještě nezažil. Vykoukl ven z otevřeného okna a uviděl spoušť polámaných větví, poletujících zahradou. Neměl strach z bouře a ni blesku. Ten čistý přímořský vzduch, čechrající mu vlasy, ta celá blýskající se obloha, to vše dávalo mír jeho mysli. Před bouří jsme si všichni rovni. Příjde bouře a každý se jde schovat. Bouře ho inspirovala a inspirace je to, co ve svých myšlenkách hledal. Myšlenky nad ťím kam směřuje, kde je jeho místo v životě a kým je tady na zámku. Jen jediné se mu neustále vracelo jasné jako blesk,který ozáří noční oblohu- jeho budoucnost není tady v Antoanině zahradě. Ostatně dle zákona má vše zdědit prvorozený Arthur.
Jak tam tak stál v okně, jeho myšlenky náhle přerušilo zavrzání hlavních dveří od vchodu. Vzápětí dole uviděl Artura, již v čisté saténové košili i neznámou dívku a slyšel jejich tiché hlasy.
„ Prosím Sire, dejte mi ty peníze. Rodina má hlad. Slíbil jste to“, naříkala ďívka.
Arthur chladně odpověděl- „ Jestli nechceš přijít o práci na našich vinicích, pak ti radím běž domů Isabelle. Běž domů.“a dveře se zavřely.
Isabelle odcházela s pláčem do deště, podvedená a nečistá. V mracích se nakrátko vytvořila trhlina a měsíční svit ozářil její tvář. A tehdy Sebastian zakřičel z okna- „Isabelle!“, na čež se dívka překvapeně oočila.
„ Promiňte“, a přímo k nohám jí hodil měšec plný stříbrných mincí. Isabelle zaskočeně vyjekla a zvedla měšec. Ale pak se hrdě napřímila a zvolala do noci- „Děkuji Vám. Bůh o Vás ví Sire Sebastiane“.
Byla to dlouhá noc.

Když následujícího rána vstal, slunce už bylo vysoko. Všechno služebnictvo bylo v plné pohotovosti a dávalo do pořádku škody včerejší bouře.
Před zámkem se potkal s Arthurem. Jeho spokojený výraz nad dalším triumfem minulé noci hluboko v něm budil něco temného, něco, co se neptá. Byl elegantní a vyšnořený jako vždy. Ale toho rána nebyl jediný. Když uviděl Bastienovy vlasy spletené do copu, který si razil cestu ven zpod vybílené šlechtické paruky, něco v jeho výrazu se změnilo. I když se od něj očekávalo oblékat se, jak přísluší vážené rodině aristokratů, nebývalo to u něho zvykem. Ale to nebylo proč Arthurovy oči krátce tak zajiskřily. Chlapec moc dobře věděl, co se mu honí hlavou a zostra promluvil- „Žádný strach Sire bratře. Všechno zdědíte Vy. Vysvětleno na tisíckrát. Jak zámek, tak i půdu, titul a všechna práva s ním související. A já nejspíš odejdu jako chudý rolník..“
Nečekal na odpověď a bryskně se vyšvihl do třmenů svého hřebce. Nejspíš by stejně žádná nepřišla. Byla to pravda a on to věděl. Pravdu nelze více než konstatovat. Pobídl Danteho do slabin a ten bez váhání vyrazil, jako by žil jen pro to.
Když projížděli kolem bouří poničeného sadu, cítil mořský vzduch a v mysli mu stále rezonovalo-, a já odejdu jako chudý rolník´. Znělo to ušlechtile a snad i lákavě.
Byl krásný slunný den a Marseille bylo v pohybu. Trhy byly plné lidí a hlavní třídu křižovaly zapřáhnuté vozy i osamělí jezdci až z Lyonu. Křik dětí se mísil s voláním prodávajících a rozličné vůně- od čerstvě upečeného chleba až po exotická koření vytvářely všehochuť, tolik charakteristickou pro zdejší trhy.
Mladý šlechtic jel za svým starým dobrým přítelem z řad aristokracie. Malcolm byl už starší muž a Sebastian si ho opravdu vážil. Proto všechna ta paráda, včetně vyleštěné šavle po jeho boku. Přátelili se spolu od ranného dětství, kdy to opravdu potřeboval. Byl mu strýcem, matkou i otcem.
Mohlo to být tehdy asi 1 rok po smrti jeho otce. Měl pouhých 7 let a připadal si na celém světě úplně sám. Seděl tam onehdy při skalnatém pobřeží a moře, tříštící se o kameny mu kropilo tvář. Jeho promočené šaty profoukával chladný vítr a chlapec se celý třásl v hluboké agónii pláče, bolesti a samoty. Nikdo tam pro něj nebyl. Jen neustálá vidina těch mohutných zámeckých zdí, kde se silnou ozvěnou rozléhalo každé nesmělé dětské slůvko. Kde byl jeho bratr, jeho matka? Bastienovo malé srdíčko bylo tak nešťastné a zraněné. Chtěl ze sebe vyplakat všechnu bolest. Jediným zlostným pohybem si z hlavy strhnul malou paruku a hodil ji co nejdále do moře. Jak tam tak seděl a celý se třásl, náhle ho něžně uchopily 4 paže. Byl to Malcolm a jeho žena. Snažíc se ho utěšit i zahřát se k němu oba přitiskli a šeptaly mu do uší povzbuzující slova. Ale on plakal ještě dlouho.
Malcolmova žena naneštěstí o 2 roky později zemřela při těžkém porodu. Nepřežilo ani dítě. První měsíce tenkrát byly pro Malcolma dost bolestivé. Ale jak plynul čas, dokázali to společně překlenout a upřeli pozornost k tomu, co jim zůstalo. A uvědomili si, že toho není málo. Měli jeden druhého.
Přítel žil na samotném okraji města. Stará a neudržovaná cesta sem vedla už od přístavu. Malcolmovo sídlo už nebylo tím, čím kdysi mohlo být. Zeleň obepínající stavení místu dodávala tichou a romantickou atmosféru. Ani náznak šlechtické velkodušnosti či pýchy. Kromě chátrajícího pozemku a domu Malcolmovi téměř nic nezůstalo. Avšak zdál se tak spokojený. Při svém skromném žití toho moc nepotřeboval.
Mladík se zavrzáním otevřel bránu a vedl Danteho na uzdě ke stavení. Ze zahradního altánku se od nějakých spisů zvedl starý muž a radostně zavolal –
„Vítám tě Bastiene. Už jsem si říkal, že jestli nepřijedeš ani v dalších dnech, navštívím tě sám“.
„Zdravím tě strýče“, odpověděl Bastien. Chvíli si přátelsky povídali a a mladík měl příležitost si ho pořádně prohlédnout. Stárnul a stárnul rychle. Vlasy měl už více šedivé než černé. Jeho oči však neustále vypovídaly o velké moudrosti, o moudrosti muže, který přišel oženu i dítě a žije osamělým životem.
Z jeho pohybů šla vycítit zvláštní naléhavost. Netrvalo dlouho a mladý šlechtic porozuměl- Malcolm jej chtěl varovat:
„ Víš chlapče, já vím, že ti šlechtický titul nikdy moc neříkal. Ti lidé tam venku to ale neví. Celou Francií se teď toulají stovky loupežných band, které systematicky útočí na zámky šlechty. Mám o tebe strach synku. Slib mi, že na sebe dáš pozor.“
A on to slíbil. Byl to však slib starému muži, kterého miloval. Hlavou se mu teď čím dál více honily jiné myšlenky-myšlenky, které si toho s opatrností příliš nezadaly.
Strýc měl samozřejmě pravdu. Bylo až zarážející na kolik si místní šlechta nepřipouštěla, co se to vlastně děje, zatímco celá Evropa je v pozoru. Ve Francii těchto dnů probíhalo mnoho bitev. Tisíce aristokratů spěšně opouštělo zemi, neboť Francie už tu nebyla pro ně. „ Svoboda, rovnost, bratrství!“, se teď ozývalo celou monarchií. Dlouhá staletí feudálů byla sečtena.
„ Něco mi říká, že to tady brzy propukne“, pokračoval Malcolm…
„Vlastně je zvláštní, že se to dosud nestalo, neboť většina zbraní a zásob pro národní gardy revolucionářů putuje právě přes Marseille.“
Když už se slunce pomalu ztrácelo za obzorem a mladík se chystal k odchodu, Malcolm přistoupil blíž, pohladil Danteho po šíji a tiše promluvil –
„ Chystáš se odejít Bastione, nemám pravdu?“
„ Ano strýče, jedu domů“, jednoduše odpověděl.
„ Né chlapče, myslím odejít daleko a možná na vždy“, zarazil mladého aristokrata. Zřejmě ho znal více než si připouštěl.
Po chvíli mlčení odpověděl – „ Vám asi nic neunikne strýče. Je to tak. Myslím, že když bych zůstal, lhal bych tak sám sobě. A já už nechci lhát Malcolme, už nikdy!“.
Vyhlídky na jeho odchod starce viditelně rozesmutnily, ale zdálo se, že mu rozumí. Pomalým souhlasným přikývnutím jakoby sám sobě dal na srozuměnou, že to tak musí být.
„ Rozumím ti chlapče. I já jsem kdysi opustil svou rodnou ves. Mohu ti říct jen jediné – poslouchej své srdce. Pouze tam je tvá pravda“.
Krátce na to si s Dantem razili cestu zpět po přístavním molu. V zálivu kotvilo mnoho loďí všech velikosťí – prosté rybářské bárky i mohutné trojstěžnové křižníky s obrovským plachtovím. Z loďí se často ozýval opilecký křik a smích. , Kdo ví, možná odjedu jednou z nich až příjde čas´, pomyslel si.
Šera přibývalo a na nebi se začaly rýsovat první hvězdy. Nečekala ho zrovna krátká cesta, ale bylo mu dobře. Připadal si tak volný, když svištěl na hřbetu svého věrného hřebce teplou nocí a třpyt hvězd s měsíční září mu svítily na cestu. Znovu procitl k těm krásným a hlubokým pocitům, které dávaly sílu i odvahu jeho vnitřní vzpouře a rebelii. Inspirovaly ho do života ťím nejintenzivnějším způsobem. Naráz věděl, že teď záleží jen na tom, co udělá a nebo spíše, co neudělá, protože pro štěstí nemusí dělat vůbec nic. Stačí jen být a vše přijímat tak, jak to přichází.
Snad v polovině cesty, když už byl na rodinných pozemcích, které se však rozkládaly na čtyřech mílích čtverečních., se mu v hlavě zrodila myšlenka přespat někde tam pod širou oblohou. Ostatně noc byla teplá a v kožené brašně, připevněné k sedlu, měl jednu vlněnou přikrývku. Pomyšlení, že by ho někdo na zámku postrádal, se mu jevilo také nereálné.
A tak se brzy uložil na suché trávě pod skupinkou menších jabloní. Danteho přivázal k jedné z nich. Už si ani nevzpomínal, kdy usínal tak příjemně. Hučení nedalekého potůčku a šumě ní trávy ho brzy uspalo a on se pohroužil hluboko do světa snů.

Sluneční paprsky ho probudily brzy z rána. Přikrývkou si otřel rosu z tváře a spokojeně se protáhnul. Dante přešlapoval pod jedním stromem. Vzhlédnul a k troše překvapení na jabloni uviděl malého chlapce. Seděl na nejnižší větvi, ukusoval jablko a se zájmem pozoroval probouzejícího se šlechtice.
„ Nevypadáte, že by jste neměl kde spát“, zavolal prostě chlapec s úsměvem na rtech. Na to mladý šlechtic shlédl svůj šat, včetně třpytící se šavle po jeho otci. Navíc nosit zbraň bylo právem privilegovaných. ,Avšak nač taková privilegia?´, pomyslel si.
„ A přece nemám“, chtěl odpovědět a pohlédl chlapci do očí. V ten okamžik ucítil něco silného. Čišelo to z jeho očí. Bylo to upřímné a bezprostřední. Bylo to první z řady znamení. Jenže tehdy Sebastian ještě nedokázal číst znamení, tehdy ještě neuměl číst z tváře. Jinak by věděl, že se vše mění, že hvězdy už nikdy nebudou vypadat jako dřív.
Chlapec byl malé a drobnější postavy. Přesto však zdravých a štíhlých chlapeckých linií. Ve tváři měl vykreslené jasné a veselé kontury. Pronikavost jeho tmavě hnědých očí zvýrazňovala kštice černých vlasů. Oděn v těch nejprostších šatech mohl vypadat jen jako obyčejný tulák, jakých viděl už spousty. On byl však jiný. Obklopovalo ho něco zvláštního, něco co mu silně imponovalo. A pak porozuměl – ten chlapec byl svobodný.
, Vždyť je to ještě ďítě´, pomyslel si. A možná, že je – ostatně děti jsou to nejčistší na tomto světě. A možná, že není, neboť z těch jeho očí toho šlo daleko více. Jako kdyby v nich zahlíd všechny strasti, kterým musel čelit, když se rozhodl pro opravdovost. Jako kdyby v nich viděl bolest a nářek jeho bližních pro jeho odvahu a odhodlání.
To vše mu problesklo hlavou jen během několika málo vteřin. Zdálo se mu, že to k němu promlouvá. Bylo toho moc naráz a on nevěděl co říct. Nakonec ze sebe vyhrkl- „Jak ti říkají chlapče?“.
„ Poslední dva roky mi lidé říkají všelijak. Má drahá matka mi však říkala – Petře“, odpověděl. A tak to začalo.
Seděl tam s ním celé hodiny a poslouchal vyprávění o jeho domově v rodné Andalusii, o malém bráškovi, kterého tam nechal, o barvách andaluských plání v létě. Poslouchal o jeho dvouletém putování Španělskem a Francií a snažil se porozumět životu tuláka. I když on se zdál být spíše poutníkem než tulákem.
I Sebastian mu vyprávěl o svém životě na zámku. Ostatně nebylo jak to skrýt – byl tam se vší noblesou. Když snědému chlapci názorně ukazoval, jak Dante začne natřásat hřívou a mrkat očima, když se nablízku objeví nějaká klisna a nutno poznamenat, že velmi přesvědčivě, jeho tvář se rozjasnila smíchem. A když navíc patřičně situačně zařehtal, jeho smích nabral pořádných obrátek. Dante se v ten moment na Sebastiana zaraženě otočil, a to už se za břicho popadali oba. A nebyli k zastavení. Petrův smích posiloval Bastienův a Bastienův zase Petrův. Trvalo pěknou chvíli než se jim se značným vypětím sil podařilo znovu se ovládnout.
Krátké mlčení, které následovalo, jim oběma dalo na vědomí, jak si spolu rozumí. Petrovi bylo k Sebastianovu překvapení už 18. I přesto se pak celá léta těžce bránil úvahám nad tím, že je to ještě dítě.
Slunce začalo brzy opravdu péci, a tak Danteho dovedli napojit k blízkému potůčku. A tam ve stínu staré vrby se Petra zeptal na cíl jeho putování.
„Rád bych se dostal do Afriky“, odpověděl pozorujíc hřebce. Mladého aristokrata to mohlo opravdu překvapit. A nejspíš taky ano. Ale nějak tomu chlapci začínal věřit.
„ Už je to dlouho…, zdál se mi sen. Kráčel jsem jemným pískem Sahary a horizont se neustále měnil. Šel jsem i v noci, když hvězdy zářily na obloze. Všechno se zdálo být tak jasné, tak čisté. Když jsem se ráno probudil, nedokázal jsem myslet na nic jiného. Zkoušel jsem to celé dny…Ale nakonec jsem prohrál, jak vidíš“.
Petr pokračoval- „ Nejspíš doufám, že si v Marseille najdu nějakou lodˇ.
Byla to jen slova, ale Sebastian věděl, že se děje něco důležitého. Uplynulo jen pár týdnů, co se odvážil myslet trochu jinak. Na tohle vážně nebyl připravený. On nebyl jako Petr. Nemohl jen tak říct -, Pojedu s tebou Petře´. Nebyl připravený opustit vše, co znal. , Co má matka? Takhle jí nepomůžu´, pomyslel si. Byl v tom až po uši. Věděl, že tomu chlapci má co říct a že i on má co říct jemu. Cítil, že seznámení s Petrem má svůj smysl stejně jako načasování.
Jako kdyby ho znal už léta.
I přesto všechno se zachoval tak jak se zachoval. Musel z tama pryč, a to rychle. Učili ho, že přežívají jen ti nejsilnější, že dát najevo slabost znamená prohrát…..
„ Musím už jet Petře“, promluvil.
„ Hodně štěstí na tvé cestě“, popřál od srdce a podal chlapci ruku.
„ I Vám Sire“, opětoval přání chlapec a z jeho tváře nešlo vyčíst sebemenší pohnutí. A pak na něj mladý šlechtic naposledy pohlédl a řekl – „ Bůh přeje odvážným“.
„ Tak jest“, přitakal malý Španěl a Sebastian věděl, že mluví k němu.

Upaloval pryč a styděl se jako nikdy. ,Odpusť mi Petře´, říkal si. , Jen mi odpusť´.